Jaká poučení světu nabízí ekonomická politika odcházejícího japonského premiéra?
Robin Harding vzhledem k odchodu Šinzó Abeho z funkce japonského premiéra shrnuje poučení z politiky „tří šípů“ jako cennou lekci pro celý svět.
V roce 2013 se japonský premiér Abe snažil zapůsobit se svou „abenomikou“ a tzv. třemi šípy, které měly transformovat japonskou ekonomiku. Tyto šípy zahrnovaly odvážnou monetární politiku, flexibilní fiskální politiku a růstovou strategii.
Uspěla abenomika?
Snadná odpověď zní: ne. Protože už před koronavirem byl hlavním cílem této politiky dostat se na inflační cíl dvou procent. A to se nepovedlo, ani před koronavirem. Ale není to všechno jen černé, abenomika měla řadu dobrých momentů.
Svět se potýká s „japonizací“, tedy situací podobnou japonské ekonomice: kombinace stagnace, deflace a velice nízkých úrokových sazeb. Abenomika je tedy důležitá lekce.
První lekce je, že monetární politika funguje. Kanón vytažený japonskou centrální bankou ukázal, že banka dokáže snížit výnosy z dluhopisů, díky nákupům aktiv japonský jen oslabil, a to potěšilo japonský průmysl. Zaměstnanost i půjčky vzrostly. Těžko říct, že by na tom Japonsko bylo lépe, kdyby byl jen silnější.
Druhá lekce zní – slabá ekonomika nezvládne navýšení daní. Navýšení spotřební daně (a hned dvakrát) vyvolalo recesi. Nelze mít na jedné straně stimulus, a pak ho škrtit. To je velká lekce.
Lekce číslo tři, kredibilita je zásadní. Kuroda, guvernér centrální banky, slíbil, že inflace bude během dvou let na dvou procentech. Ale to se nestalo, ať pak používal jaký kanón chtěl. Selhání bylo i na straně vlády. Když se státním zaměstnancům nikdy nezvýšily mzdy na úroveň inflačního cíle dvou procent, proč by pak měl následovat soukromý sektor? Kde se měla tedy ona dvě procenta vzít?
Čtvrtá lekce říká, že se nelze spoléhat jen na očekávání. Snahou japonské vlády bylo zvýšit inflační očekávání, což zafungovalo na začátku, ale pak to zničilo navýšení spotřební daně.
Pátá lekce říká, že vládní stimulus nezpůsobuje problém s dluhem, naopak ho řeší. Od 90. let japonský veřejný dluh rapidně rostl, ale výjimkou je právě období abenomiky.
Šestá lekce je, že růstová strategie má své limity. Někdo tvrdí, že Abe nedodržel svůj slib zásadních strukturálních reforem. Ale to není zcela pravda. Podepsal dvě velké obchodní dohody, pustil se do zemědělské lobby, liberalizoval trh s elektřinou, a otevřel zemi čínským turistům.
Harding ale tvrdí, že růst přijde díky většímu množství obyvatelstva, lepšímu vzdělávání, akumulaci kapitálu a především je to otázka technologií. Japonsko má silně klesající populaci, takže se nabízelo téma umožnění velké imigrace, ale do toho Abe nešel.
Kde je Japonsko teď? Problémy před ním jsou ještě větší. Když selhal „největší stimulační program“, tak se veřejnost těžko nadchne pro nějaký další. Ale status quo s inflací tvrdě pod inflačním cílem je ukázkou mezery poptávky, kterou pak nedokonale vyplňuje veřejný dluh.
Je možné počkat, pokračovat ve velkých nákupech aktiv a doufat v to nejlepší, což je strategie Japonské centrální banky od roku 2016. Druhá možnost je lépe koordinovat nákupy aktiv s vládními výdaji. Pak už se ovšem blížíme do neprobádaných vod tzv. helikoptérových peněz. Jenže Japonsko asi nemá moc alternativ.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.