Jiří Málek se na základě dlouhodobého sociologického výzkumu zamýšlí nad situací levice a levicových stran v české politice a společnosti.

Nedávno jsme viděli další průzkum (tentokrát z dílny KANTAR pro ČT), kde se dvě (dosud) parlamentní strany za levici – ČSSD a KSČM – dostaly pod magickou pětiprocentní hranici, která odděluje svět v nejistotě a ekonomickém i politickém tápání od světa ve světle lamp, v parlamentu i se zajištěným určitým pravidelným příjmem. V různých skupinách české populace se přemýšlí o tom, co to vlastně znamená. Někteří jsou štěstím bez sebe, že nenávidění komunisté konečně zmizí, další to ze srdce přejí sociálním demokratům. Pak jsou další, kteří se ptají, zda absence jakékoliv levicové reprezentace na české politické scéně bude to správné řešení. Kladou si otázku, zda a jak bude do politické praxe zanášena levicovost, její vidění světa a společnosti. Pak jsou i ti, kdo vidí v tomto vývoji jednoznačně prostor pro uskupení, která jsou připravená (tedy podle jejich představ) převzít onu levicovou pochodeň a nést ji úspěšně dál a nově tak, jak to vyžaduje 21. století.

Možná, že by nám k tomu mohl něco říci nedávno publikovaný sociologický výzkum Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR. Ten pokračoval v dlouhodobém projektu, který posuzuje, jak se občané sami hodnotí na levo-pravé názorové škále, kdo se cítí jako levičák, středově orientovaný nebo jako pravičák. Je to zajímavé čtení nyní, ale i všechna předchozí fakta jsou pohledem do jakéhosi politického zpětného zrcátka. Protože startovní bod tohoto typu výzkumu byl téměř před dvaceti lety, je možno vysledovat i dlouhodobé trendy. Je až zarážející, že toto nejsou stimuly pro vnitrolevicovou diskusi.

Už jen rozsah dat, poznatků a výsledků by vystačil minimálně na ročníkovou práci studenta politologie. Na to není dostatek prostoru a v dnešní době by se asi našlo jen pár čtenářů a čtenářek, kteří a které by se tím chtěli zabývat. Takže se pokusím naznačit jen některé momenty, které mne zaujaly a možná by to mohlo přispět i k potřebné společenské diskusi.

Princip průzkumu je takový, že občané se samohodnotí na jedenáctistupňové stupnici, kde 1 je nejlevější, 11 nejpravější a 6 je středové sebehodnocení (uváděn podíl v % z celé populace). Letos v září to vyšlo následovně:

Sama o sobě tato čísla ukazují jen fotografii současného stavu a nemusela by znamenat nic tak problematického. Neradostný závěr ale vyplývá z dynamiky ve srovnání s minulostí. Následně je ukázána situace před čtyřmi roky (2016), tedy z doby, kdy podíl levicových struktur formálně zastoupených v parlamentu (jak KSČM, tak ČSSD) v českém politickém prostoru byl někde okolo třetiny. (Tabulka stavu v 2016, 1 – nejlevější sebeidentifikace; 11 – nejpravější sebeidentifikace)

A ještě jeden faktor, který říká, kolik lidí (v %), kteří se zařazují jako vyhraněná (radikální) levice (tj. položka 1–3), se podíleli na volebních preferencí vybraných stran letos a před čtyřmi lety (2016):

Jak již bylo uvedeno, obdobné výzkumy probíhají od roku 2002 a lze tedy posoudit trendy vývoje. Po dlouhou dobu docházelo pouze k pozvolným změnám rozložení sebeidentifikace občanů. Dnes je levice na nejnižším bodě. Do let na přelomu prvního desetiletí se k celé levici hlásilo stabilně 32–36 % občanů, ke středu okolo 20 %, pravici preferovalo okolo 40 % a okolo 10 % občanů se neidentifikovalo. Nejvyšší hodnoty levicové preference bylo dosaženo mezi roky 2012 a 2013, kdy to bylo 42–43 % a s méně než třetinovou pravicovou orientací mezi občany. Posledních osm let je ale veškerá levice na sestupné trajektorii až ke dnešní nejnižší hodnotě 22 %. To je doprovázeno nárůstem středu a samozřejmě pravicové orientace (ta měla vrchol v roce 2007 se 45,5 %).

Co lze z nich alespoň stručně odvodit? Je třeba si uvědomit, že ti, kteří se identifikují velmi levicově, nejsou totožní s těmi, kdo volí jen kandidátky KSČM, popřípadě ti blíže středu jsou jistými voliči ČSSD. Mezi výraznými levičáky jsou i ti, kteří se zároveň vymezují i protikomunisticky a striktně odmítají KSČM. Mezi levicově se identifikující jsou třeba trockisté, ekosocialisté a další široká paleta všemožných směrů a část by „komunistům“ hlas nehodila. Ale určitě ti v té nejlevější části rozložení mají ze všech nejblíže ke kandidátkám KSČM. Ale jako všechno ve společensko-vědní oblasti, nic není jen černé nebo bílé. Takže mezi voliči ODS se jich 1,3 % identifikovalo jako vyhraněná levice. U SPD je to „jen“ 3,6 %, přesto letos celkově se levicově deklarujících (nalevo od středu) je více než v minulosti, u Pirátů je 0,9 % hlásící se nejvíce vlevo, jednoznačné těžiště je ale napravo od středu. To poněkud bourá představu o „levicovosti“ Pirátů.

Při tomto pohledu se zdá, že otázka „kam odešli voliči levice“ asi nevystihuje přesně to, co se v uplynulých letech dělo. Ti, co se identifikovali (v různé intenzitě) s levicovým sebehodnocením spíše, než odešli, tak se někam vytratili. A další poznatek ukazuje, že to byl relativně dlouhodobý proces, i když po několik let ho skoro nikdo nezaregistroval. Proto je poněkud málo uvěřitelné, že by celá nemohoucnost levice, tak, jak ji vidíme dnes, byla dominantně spojena s podporou „oligarchy“, či jiným jednoznačně identifikovaným společenským jevem, či politickým činem. Vše začalo mnohem dříve. A také nejen u nás – celoevropsky to platí také, možná s různou intenzitou v jednotlivých zemích.

Co na to levicové strany?

Je zajímavé sledovat, jak se „tradiční“ levicové strany k tomu staví. Myslím si, že je ošidné mínění, které převládá mezi komunisty, členy KSČM, že straně a její politice chybí větší revolučnost a že je třeba usilovat o roli hegemona české levice. Je to hezké, ale nerealistické přání. Už jen tím, že ani stoprocentní účast všech členů ve volbách, kde jde sice relativně významný počet hlasů, ale není to celkově rozhodující. Pak je na stole otázka, jak se na věc dívají ti ostatní voliči KSČM kandidátek.  Přinejmenším při konfrontaci s výše uvedenými čísly.

Pro KSČM je s určitou výhradou možné uvažovat o (částečné) hegemonii u té první skupiny, což je necelých 3 % populace, možná, při šikovně vedeném politickém marketinku, lze zasáhnout i část další skupiny směrem ke středu. To ale pořád jsme na úrovni maximálně 5 % (a to je spíše přání). A vždy je potřeba si klást otázku, co revoluční přitvrzení udělá s tou částí podporovatelů komunistické kandidátky z těch, kteří se neidentifikují v té nejlevější části stupnice a třeba volí i z „protestu“.

I u podporovatelů komunistických volebních preferencí je jich z celé levice (až ke středu) 61,7 %, dalších 16,4 % patří „středu“ a 14,6 % celkové pravici (!). To asi není to, co si mnoho lidí představuje pod „typickým komunistickým voličem“. A pokusil se někdo odpovědět na logickou otázku, zda „revoluční přitvrzení“ nepovede k odklonu některých voličů, především těch, kdo se neidentifikují výslovně s levicí nebo dokonce jen s uvedenou stranou? Jak to může zároveň dopadnout pro nějakou další část potenciálních voličů? Budou to chápat nebo akceptovat?

Další problém pro českou levici před parlamentními volbami souvisí s velmi nerovnoměrným rozložením přízně vzhledem k věku. Jestliže u věkové skupiny 60+ je možno nalézt 39 % těch, kdo sebe hodnotí nalevo od středu, pak u věkové skupiny 30–44 let věku je to 10,5 % a u 45–59 let je to 21,7 % s největším podílem „středu“ 31,7 %. A to se ještě docela liší ve prospěch levice ve srovnání s ještě mladší populací: skupina 30–44 let věku generuje 10,5 % příznivců celé levice (od středu) a 29,4 % „středu“. Je to výsledek jejich „socializace“ v post listopadové době? To činí velmi obtížné výchozí podmínky pro rozhodnutí, jak zaměřit politický marketink. A je bohužel pravdou, že politický marketink u sociální demokracie není nijak oslnivý, avšak u KSČM pak není prakticky žádný (popř. v některých případech i negativní).

KSČM chybí něco, co bychom mohli charakterizovat jako ideově politický mix spojující levicovou revolučnost s očekáváním a přáním levicově orientované populace, schopnost predikovat společenský vývoj a definování jasné společenské vize (a ještě mnoho dalších faktorů). U ČSSD zase je velmi obtížné vysledovat, kdy se reálnou podporou kapitalismu (i když s určitou lidskou tváří) natolik odčleňuje od liberálního proudu (s mírně levicovým, marketinkovým zabarvením), že je skutečnou levicovou (nebo centro-levicovou) alternativou, kterou stojí za to volit, zvláště slibuje-li volba mírně levicově zabarveného liberalismu (jako je např. ANO, ale i STAN) vlastně „lepší“ výsledek.

Pro obě levicové strany je asi jen dobře, že koronavirus způsobil odsunutí sjezdů na později. Pokud totiž mají něco přinést, než jen výměnu osob v čele stran, aniž se něco podstatného změní, pak je třeba se velmi hluboce zamyslet, kudy vede cesta pro rok 2021 tak, aby se zabránilo tomu nejhoršímu, což je propad pod magickou 5% volební hranici a podařilo se formulovat politickou strategii, která by neztrácela tradiční voliče více, než jen přirozeným úbytkem starších voličů ze skupiny 60+. To je klíčové hlavně u komunistů (kdy podpora KSČM v průzkumech u této věkové kategorie je dlouhodobě zajišťována právě touto věkovou skupinou nad hladinou 70 % příznivců), ale i u sociálních demokratů, neboť i u nich je voličská podpora spíše u vyšších věkových skupin.

ČSSD má 57,5 % voličů také nalevo od středu, avšak zbytek je ze středu (18 %) a z pravé části sebeidentifikace občanů. U obou stran je voličské jádro spíše u vyšší věkové kategorie a proti tomu stojí „nabídka“ , kde získávat voliče. Tak např. ve věkové skupině 45–59 let věku k dispozici jen 21,7 % z celé populace, kteří jsou nalevo od středu. Takže „chybí lidé“, kteří by mohli významně přispět k zisku (dalších) volebních hlasů. Obě strany mají vyřešit něco, co lze jen obtížně, pokud vůbec. Najít cestu k těm, spíše mladším, kteří jsou potenciálně ochotni akceptovat moderní výrazně levicové vize tak, aby je přivedly k volbě politických subjektů z levé části spektra a neodradily „tradiční“ voličské jádro. A na to je potřeba čas, který jednak není, a i ten co je, se dá prohospodařit. O výsledcích levice rozhoduje stále s větší vahou aktivní účast ve volbách. Na příklad u kandidátek KSČM neplatilo, že dostaly v součtu výrazně méně hlasů, ale ke krajským volbám přišlo o dost více voličů, ovšem těch středopravých, popř. středových. Pak logicky procenta pro kandidátky klesala. I v krajských volbách se ukazuje, že třeba u voličů KSČM dorazila asi polovina původních komunistických voličů z roku 2017, u ČSSD jen 45 %, zatímco KDU-ČSL a ODS přišlo 80 % původních voličů, ale u ANO jen 40 % a SPD dokonce pouze 35 %. Takže vše je složitější než nám to mnozí komentátoři, bohužel i někteří levicoví, podávají.

Zamíchají kartami nové subjekty? A jak?

Je samozřejmě otázka, jak se na politickém kolbišti projeví nové subjekty, které se deklarují jako „moderní“, levicové, ekologické a tak podobně. Samozřejmě, že mohou ještě více zamíchat kartami, ale při současném rozložení orientace občanů, je otázkou, čeho lze dosáhnout, kde by vlastně měli „lovit“ své podporovatele a potenciální voliče. Prosakují „ven“ určité představy, že je tu prostor na převzetí uvolněného místa na politické mapě a s ním i „bezprizorné“ voliče. Jen jsem nikde nenašel nějaké relevantní informace, že tito voliči „přeskočí“ jinam, popř. jak velká jejich část to udělá. Je pravda, že existuje relativně velká část „nevoličů“. Avšak i jejich sebezařazení zdaleka není jen levicové a část z této části populace odmítá se do voleb zapojovat z principu. Při vstupu do první ligy politického boje těchto nových subjektů pak nebude limitujícím faktorem ani tak dobře či hůře napsaný program, ale schopnost „prodat se“ pomocí politického marketinku.

Z dílčího nedávného sociologického šetření mezi voliči levicových subjektů (KSČM, ČSSD, SZ + ANO) je povědomí o těchto nových politických uskupení relativně malé – strana Levice (spojení bývalé SDS a hnutí Skutečná levice) je nejznámější – 32 % dotazovaných ji zná. U Budoucnosti je to 12 % a Idealisté dosáhli 9 %. Na otázku, zda tyto subjekty mohou získat sympatizanty, souhlasně odpovídalo 57 % (z těch, kdo nové strany a hnutí znali), 18 % negativně. Podporovatelé obou tradičních stran (KSČM a ČSSD) se v podstatě nelišili v pozitivních odpovědích – 58 a 65 %, méně se již vyjadřovali voliči SZ (cca 40 %). Rozdíl byl v negativní odpovědi („nezískají podporu“) u podporovatelů KSČM to bylo 23 % oproti ČSSD, kde to bylo 6 % podporovatelů. Také větší míru nejistoty u této otázky vyjadřovali ČSSD podporovatelé oproti KSČM – 29 % u ČSSD neví jak to dopadne, a 19 % u KSČM.

Už jen ze zveřejněných programových záměrů, či vystoupení jednotlivých představitelů těchto stran a hnutí je obtížné nalézt něco zásadně nového, nad čím by stávající voliči zůstali s úžasem zírat. Ani témata, která přece jen rezonují v „západní“ levici, jako jsou různě pojímaná ekologicko- a enviromentální témata, včetně například dnes velmi populárního Green New Deal (GND) jako  řešení, které vše vyřeší. Jeho rezonance tohoto hitu v českém prostředí je daleko menší než na západ od nás a nezdá se, že by občané na tyto koncepce stáli frontu. Ze zmíněného sociologického šetření vyplývá, že mezi levicově orientovanými občany něco ví (či spíše zda vůbec něco slyšeli) o GND 25 % dotazovaných. Z těch, co něco slyšeli o nových levicových subjektech, pak u Budoucnosti kladně odpovědělo 52 % o znalosti GND, u Idealistů 87 % a Levice 40 %  se hlásilo k GND. Je ale faktem, že u těch levicově orientovaných dotazovaných, které neznají nové subjekty, byla znalost termínů, které jsou cirkulovány především v (západo)evropské levici (participativní rozpočet, nepodmíněný základní příjem, ekosocialismus, GND) výrazně nižší.

Projdou-li se programové dokumenty všech (i pravicových) stran, je možno poskládat mozaiku, která má levicové prvky. Zatím se to jeví jako eklekticky slepené různé myšlenky a impulzy posbírané v (západní) Evropě a mírně přelakované na Česko. U těch, kdo se odčlenil od sociální demokracie je to provázáno na inspirativní zdroje v tomto sektoru. U těch, kdo se jednak vzdálili od spíše komunistického, vyhraněně a tradičně pojatého marxismu a postkomunistického směru a identifikoval se s „novou, transformativní levicí“, se obohatili dalšími myšlenkovými inspiracemi od různých neomarxistických, trockistických a dalších proudů, pak je to možná ještě složitější. I uvnitř těchto subjektů je tak široká názorová paleta, že může být už problém domluvit se na strategii i taktice (co a s kým podporovat, s kým spolupracovat, koho „zásadně“ odmítat atd.).

Zdá se, že volební výsledek všech těchto subjektů bude spíše záviset na tom, jak se jim podaří přitáhnout občany, které je možno řadit mezi levicově orientované, tedy i ty, kteří je možno do levice zahrnout hlavně jako součást „postojové levice“. Tato charakteristika je na základě zkoumání m. j. medianu o postojové a deklarativní levici (průzkum zadaný Nadací R. Luxemburgové). U těch, kteří se vědomě sami deklarují  jako součást levice, asi role politického marketinku na jejich volebním rozhodování bude nižší, více budou vycházet ze svého světonázoru. A mnoho tady začíná a končí u financí a různých spin doktorů.

Obojí je u levice velmi nedostatkovým zbožím. Zatímco, tradiční etablované levicové strany si to mohou prohrát spíše vlastními chybami a nedostatečnou invencí, u nových subjektů, pokud se nezjeví zázračný sponzor, jejich konečný výsledek bude odvislý především od lopotné práce v politickém marketinku bez zkušeností, a hlavně bez peněz. Je to běh na dlouhou trať, ale volby jsou nejdéle za rok a v dnešní době také není zvykem akceptovat dlouhodobé usilování, málo viditelné, s velmi nejistým výsledkem.  Spíše platí – teď, nejlépe okamžitě anebo nikdy, to raději zkusíme něco jiného.

Chybí vize a pěkně zabalené politické zboží

Nikde na obzoru není nic nového, geniálního a levicového a samozřejmě dostatečně moderního, co by již svojí existencí zázračně změnilo negativní trendy v posledních osmi letech pro ty, kdo se sami cítí nalevo. A také není téměř myslitelné, že by široká levice v nějakém sebezáchovném uvažování našla nějakou společnou koexistenci, především před parlamentními volbami, aby v parlamentních volbách jako celek uspěla. Stále přetrvává na straně ČSSD „bohumínský syndrom“ a na druhé straně pocit jakési levicové „vyvolenosti“ u části členské základny KSČM (spíše než u jejich voličů a podporovatelů) vést masy.

Tento mesiášský syndrom je ale vlastní i některým aktivistům a představitelům nových subjektů, kdy (nejspíše mylně) hodnotí situaci tak, že „masy“ – občané jsou připraveni na změnu a jen čekají na toho, kdo zvedne prapor. Jsou zde ale nebezpečí, že ti, kdo stále jsou a levičáci a tak se i deklarují (oproti těm, kdo je za levici považován na základě jeho nebo jejích, často málo si uvědomujících postojů – tzv. postojová levice), nebudou mít chuť volit do neznáma nebo např. zdravotní situace jim v tom bude bránit.

Dále nelze najít relevantní data analýzy, které by potvrzovaly, že občané ve větší míře skutečně čekají „nová levicová zjevení“. Asi by bylo možno říci, že existuje určitě očekávání, jak se například chce levice vypořádat se současnou situací (covid, environmentální krize, další směřování ekonomiky atd.). Ale je otázkou, jak odpovědi nebo neodpovědi na tato očekávání, budou promítnuty do volebního chování.  Myslím si spíše, že chybí jasné vyjádření a vykreslení vize, která by u části levicově orientovaných občanů dostatečně popsala „cílový stav“ a reflektovala i jejich sociálně politická očekávání. Aby to bylo i pěkně zabalené „politické zboží“.

Závěrem lze říci, že v roce 2021 nebude pro českou levici vůbec jednoduché se vynořit z mlhy. A také může nastat situace, že až se vynoří z mlhy, tak vlastně na české politické krajině bude jen reziduem významné minulosti, ale s malou šancí na dlouhodobé přežití v novém pokrizovém politickém klimatu.