Jan Zeman píše v souvislosti s českými protesty hnutí Extinction Rebellion o úskalích současného zeleného energetického dogmatu.

Ve dnech 16. až 26. listopadu 2020 občanské hnutí Extinction Rebellion (Vzpoura proti vyhynutí) pořádalo symbolickou blokádu budovy Ministerstva životního prostředí (MŽP) ČR v Praze. Stáli tam po celou tu dobu s transparenty, žádajíce v zájmu ochrany klimatu rychlé ukončení těžby uhlí v ČR. Znepříjemňovali příchod, ale nebránili vstupu do budovy MŽP. Za sychravého pozdně podzimního počasí v druhé polovině listopadu jde nejen o logisticky úctyhodný výkon. I když blokáda proběhla v poklidu bez větších incidentů, přesto mám nad ní rozpaky.

Předně, Extinction Rebellion je mladá britská ekologická organizace. Za asi dva roky svého působení má za sebou těžké přešlapy, jako slibování prolévání lidské krve, boj proti záměru postavit vysokorychlostní trať z Londýna do Glasgowa ve Skotsku (jediná cesta, jak omezit přebujelou a zjevně neúnosnou silniční a leteckou dopravu mezi severem a jihem Británie) či cynickou oslavou koronaviru v prohlášení z 26. března 2020: „Země se léčí, vzduch a voda se pročišťují, korona je lék, lidé jsou nemoc…!“ K takovému cynismu je těžké něco dodat. Piráti tvrdí, že jim drogy nepodávali.

Česká odnož Extinction Rebellion naštěstí neprovádí šílenosti své britské „matky“. Setkal jsem se s ní při protestu proti rozsáhlým dotacím australské vlády na výstavbu největšího uhelného dolu na světě před australským konzulátem v Praze letos v lednu nebo při protestní demonstraci proti snaze stavět ekologicky katastrofální kanál Dunaj – Odra – Labe letos 11. listopadu. Nyní pořádala symbolickou jedenáctidenní blokádu budovy MŽP v Praze za rychlé ukončení těžby uhlí v ČR v zájmu ochrany klimatu.

Zásadní věcný problém

Věcné problémy požadavku na rychlé změny energetické politiky ČR nakousnul Vladimír Štěpán v článku pro !Argument: „Emise rakovinotvorného prachu versus Covid-19 v ČR a energetika“.

Mám za to, že je nutné jít podstatně dál. Ve vztahu ke klimatické krizi zde mám zásadní věcný problém. Zastavení rozvratu klimatu žádá zastavení antropogenních, tj. lidmi vytvářených emisí skleníkových plynům (GHG), tj. oxidu uhličitého (CO₂), metanu (CH₄), oxidu dusného (N₂O), freonů a některých dalších GHG, způsobujících zhoubné oteplování klimatu planety Země, a to nejlépe hned, byť to rychle není možné.

Metodickým východiskem může být jedině přepočet emisí jednotlivých druhů skleníkových plynů na tzv. CO₂ ekvivalent (CO₂ekv.), tj. CO₂ = 1, CH₄ = 25, N₂O = 298 a objektivní zhodnocení přínosu jednotlivých lidských aktivit pro emise GHG. Základním zdrojem antropogenních emisí GHG jsou spalovací procesy, tj. spalování fosilních paliv na bázi uhlí, ropy, zemního plynu, dále biomasy a nešetrné využívání krajiny, klasicky její odlesňování a degradace půd. Je přitom nutné počítat celý životní cyklus příslušného paliva či jiného jevu, tj. počínaje těžbou fosilních paliv přes jejich zpracování a dopravu ke spotřebiteli, výrobu zařízení na těžbu, zpracování, dopravu a spalování paliv, emise ze spalování paliv, likvidace odpadů a zařízení po skončení jejich životnosti.

Vyjdeme-li z emisí GHG, vzniklých jen při spalování fosilních paliv, vychází z hlediska emisí GHG jako nejhorší (s nejvyššími emisemi) uhlí, po té ropa a jako nejméně zatěžující zemní plyn. V případě dřeva a jiné biomasy je třeba přihlížet ke způsobu získávání včetně dopravy: může být šetrný, může být nešetrný, může znamenat i vypalování tropických deštných pralesů za účelem výsadby plantáží palmy olejné k získávání podle vedení Evropské unie biopaliva oleje z palmy olejné. Že ve výsledku zde dosahujeme 500–600 % emisí GHG proti těm, které ušetříme spalováním tohoto oleje, o zkáze tamní přírody nemluvě, je prý jen malá vada na kráse.

Pokud k emisím GHG ze spálení fosilních paliv přidáme ještě emise metanu unikajícího do ovzduší při těžbě jednotlivých druhů fosilních paliv, situace se významně změní: nejšetrnější bude černé uhlí, po něm hnědé uhlí, po té lignit, pak ropa a zemní plyn, těžená z klasických ložisek a přepravovaná ropovody a plynovody. Totiž, těžba uhlí je zatížena úniky metanu ve výši asi 0,5 % jeho energetického obsahu, zatímco klasická těžba ropy a zemního plynu obvykle v rozsahu 3–6 %. Pokud se těží ropa a plyn z břidlic, jsou emise metanu provázející tuto těžbu zřejmě ještě vyšší.

Problém je, že se úniky metanu při této těžbě neměří vůbec, takže vznikají někdy i značně divoké dohady. Dále je třeba vidět, že pokud na místo přepravy zemního plynu plynovody nastoupí jeho přeprava tankery, musí se zkapalnit na LNG a po přepravě zase převést na plynné skupenství, což je proces energeticky náročný a spotřebuje asi třetinu energie, kterou zemní plyn obsahuje.

Zahrneme-li i těžbu, zpracování a dopravu do životního cyklu fosilních paliv, dostáváme zhruba toto pořadí náročnosti jednotlivých druhů fosilních paliv na emise GHG: nejvyšší náročnost na emise GHG má zemní plyn, těžený z břidlic a přepravovaný zkapalněný tankery (LNG), po té zemní plyn, těžený klasicky a zatížený zkapalňováním, po té ropa a zemní plyn těžené z břidlic a přepravované ropovody a plynovody, po té lignit, po té hnědé uhlí a jako z hlediska emisí GHG nejméně náročné vychází černé uhlí. Samozřejmě, konkrétní parametry jednotlivých ložisek se mohou od průměru citelně odchylovat, ale průměr příliš neovlivňují. U dopravy kromě jejího způsobu hraje roli i přepravní vzdálenost, resp. o efektivnosti při přepravě z kontinentu na kontinent bývá obtížné mluvit.

Z hlediska emisí GHG jsou nejšetrnější úspory paliv a energie, získávání elektřiny a tepla v jaderných elektrárnách a teplárnách a získávání elektřiny a tepla z některých druhů tzv. obnovitelných zdrojů paliv a energie.

V případě úspor paliv a energie mohou vznikat emise GHG pouze nepřímo, při výrobě, dopravě a instalaci příslušné technologie. Reálně jde zpravidla o opatření nízkoemisní.

V případě jaderné energie jsou přímé emise GHG nulové, nepřímé (těžba a zpracování uranu a thoria, výroba a montáž jaderné elektrárny, likvidace vyhořelého jaderného paliva, zatím s otazníky možné regenerace) emise GHG má vzhledem k velkému rozsahu výroby elektřiny v jaderných elektrárnách spíše nízké. Opět, jejich sledování chybí, takže dveře pro spekulace jsou otevřeny dokořán. Podrobněji viz článek „Jaké jsou hlavní výhody a nevýhody jaderné energie?“

V případě obnovitelných zdrojů energie se emise GHG liší podle jednotlivých druhů. Vzhledem k hladu ve světě a negativním dopadům na životní prostředí není možné za šetrná považovat biopaliva, zvláště ta vypěstovaná na zemědělské půdě. U větrné elektřiny nelze ignorovat, že se na jednotku výroby spotřebuje 2x více betonu a 5x více oceli než u jaderné elektrárny. Fotovoltaická elektřina vyráběná na bázi velkého Bursíkova tunelu z let 2009–10 produkuje v úhrnu víc emisí GHG, než moderní elektrárna uhelná. Konečně vodní elektřina vyžaduje rozsáhlou devastaci říčních údolí a niv stavbou přehrad, resp. není příliš ekologická. Její náročnost na emise GHG též není známá.

Těžké selhání vedení EU

Pokud odpovědní politici a úředníci obojího pohlaví ve vedení Evropské unie nejsou padlí na hlavu, měli by si těchto skutečností být vědomi a respektovat je. Pokud příslušná data nemají, měli si je před závažným rozhodnutím zvané Zelená dohoda pro Evropu nechat vypracovat. Bohužel tak neučinili, takže schválili tzv. Zelenou dohodu pro Evropu, jež sice má být příkladem úspěšného boje s klimatickou změnou, ale reálně je exemplárním příkladem nekompetentnosti vedení Evropské unie.

Cíl do roku 2050 dosáhnout klimaticky neutrální ekonomiky je jistě chvályhodný, cesta k jejímu dosažení je ale katastrofální: zakázat těžbu uhlí, nepodporovat rozvoj mírového využívání jaderné energie, všechny síly vrhnout na rozvoj získávání paliv a energie z obnovitelných zdrojů prakticky bez ohledu na podmínky a za jakoukoliv ekonomickou, energetickou i ekologickou cenu.

Nástroji realizace Zelené dohody pro Evropu jsou jen dotace z EU a zjevně neefektivní obchod s povolenkami na emise CO₂. Podrobněji v článku „Zelená dohoda pro Evropu“.

Vzniká otázka, kdo víc škodí klimatu: ignorant a sprosťák Donald Trump, odmítající politiku ochrany klimatu jako takovou s odkazem na hospodářské zájmy podnikatelů USA (reálné vysvětlení může ale souznít s tezí exprezidenta ČR Václava Klause, že skleníkový efekt je šarlatánská hypotéza), nebo nekompetentní páni a dámy v Bruselu, kteří ji beznadějně kompromitují?

Výzva pěti exministrů

V ČR byla ustavena tzv. uhelná komise, která má zabezpečit rychlé zastavení těžby uhlí v ČR. Ve hře jsou 3 roky: 2033, 2038 a 2043. Že ČR nemá a (při hrubě chybných směrnicích Evropské unie o regulaci energetiky) ani nemůže mít dokument, hodný jména realistická energetická koncepce ČR na 30 let, je prý jen malá vada na kráse. Zastavme těžbu uhlí v ČR již v roce 2033 či ještě dříve, vyzývá pět exministrů životního prostředí ČR.

Exministři životního prostředí Bedřich Moldan, Martin Bursík, Libor Ambrozek, Jan Dusík a Ladislav Miko, bojovali a i nadále bojují proti nízkoemisní jaderné energetice a prohlubují tak ekologickou a klimatickou krizi, vyzývají k urychlenému skoncování s těžbou uhlí v ČR. Prý není problém je nahradit. Ptám se: „Opravdu to není problém?“

Dělal jsem si malou analýzu pro Ostravsko, kde hrozí během dvou let zavření zbylých hlubinných dolů na černé uhlí na Karvinsku. Mnoho mně toho nevyšlo: realizovat plánované modernizační investice do železnic, vysokorychlostní trať ve směru Přerov – Ostrava – Katovice, postavit meziměstské tramvajové tratě z Ostravy do Orlové a odtud jednak do Karviné, jednak do Havířová, dále tramvajovou trať z Hlučínské do Ludgéřovic (dvoukolejná) a do Hlučína (z Ludgéřovic jednokolejná). S rozvojem tramvajové sítě mimo Ostravu se ale nepočítá, zato vláda ČR schválila za zády tamních samospráv v první den vyhlášeného nouzového stavu 5. října (prý aby se nemohlo příliš protestovat) výstavbu první části dopravně nepotřebného, extrémně nákladného a silně devastačního kanálu Dunaj – Odra – Labe od polských hranic do Ostravy Svinova.

Rady „Investujte do vědy, školství a zdravotnictví“ jsou krásné, ale při stávajících hrubých systémových vadách nemusí příliš pomoci. Nové výroby se rozvíjí obtížně, zvláště když se ČR stala v důsledku diletantsky prováděné transformace polokolonií západního kapitálu.

Diferencované dopady Zelené dohody na jednotlivé členské státy

Zelená dohoda pro Evropu má problém i ve skutečnosti, že velmi diferencovaně dopadá na jednotlivé členské státy. On je to pořádný rozdíl, když Rakousko, Švédsko a Finsko vyrábí asi 40 % elektřiny z vodních elektráren, kterými zpludrovaly významnou část vodních poměrů, a Česká republika, která z vodních elektráren dlouhodobě získává jen asi 3 % elektřiny.

Podobně je zásadní rozdíl, když někdo může získávat významný podíl elektřiny z větrných elektráren (Německo, EU opustivší Velká Británie, Dánsko, Nizozemí) a např. ČR, která z větru mnoho elektřiny nezíská, a to i kdyby hodně zplundrovala svou přírodu a zvláště pak svůj malebný krajinný ráz. On je také pořádný rozdíl, když staré členské státy EU mají vysoké příjmy z odírání rozvojových a bývalých socialistických států, a nové členské sáty, které jsou světovým finančním kapitálem, zejména americkým a starých členských států EU, nemilosrdně vysávány. Česko v roce 2019 v rozsahu asi 300 mld. Kč přímého vývozu dividend a nepřímo skrytě v rozsahu dalších 100–200 mld. Kč.

Německo si holt rozhazovat za různé, někdy i hodně podivné věci, na rozdíl od ČR, může dovolit. Nemluvím už o sousedním Polsku, které dosud z uhlí kryje asi 80 % jak své výroby elektřiny, tak své výroby tepla. Zdá se, že Zelená dohoda pro Evropu byla schválena s potenciálem další mohutné nálože schopné rozmetat rozpadající se EU.

Závěr

Aktivisté z hnutí Extinction Rebellion 10–11 dní symbolicky blokovali budovu MŽP s požadavkem urychleného ukončení těžby uhlí v ČR v zájmu ochrany klimatu. Nechávám stranou, že pokud už chtěli protestovat, mělo to být před budovou ministerstva průmyslu a obchodu, gestora státní energetické politiky ČR, nikoliv před budovou MŽP.

Mnohem horší je, že v rámci boje za ochranu klimatu reálně demonstrovali za urychlené nahrazení spalování šetrnějšího uhlí méně šetrným zemním plynem, resp. jiný rychle proveditelný manévr ČR k dispozici nemá, tj. za zvýšení emisí GHG a reálné prohloubení klimatické krize. Emise metanu unikajícího při těžbě fosilních paliv jsou zahrnuty nikoliv v emisích ze spalování, ale v tzv. fugitivních emisích (volně unikající emise, podrobněji zde na str. 2). Škodí ale stejně bez ohledu na to, do které kolonky ji zařadíme a v které je vykazujeme, a nezávisle na místě, kde je uvolníme do ovzduší. Emise se musí počítat v rámci celého životního cyklu.

Dílčí emisní údaje mohou být zavádějící. Že to nevědí mladíci a slečny z některých ekologických organizací, mě nepřekvapuje. Že to ale ignoruje i pět exministrů životního prostředí a vedení Evropské unie, je na pováženou. Boj za ochranu klimatu cestou prohlubování celkových emisí skleníkových plynů je morbidní a sebevražedný. Tak hrozící klimatickou katastrofu nemůžeme odvrátit!

Kdyby demonstrovali s požadavkem rychlého zastavení těžby uhlí s cílem snížit znečišťování ovzduší toxickými škodlivinami (tuhé znečišťující látky, oxid siřičitý, oxidy dusíku NO+NO₂, těkavými organickými látkami, oxidem uhelnatým apod.) a s cílem snížit devastaci krajiny těžbou uhlí, tak by to jistě bylo slovo do pranice. I zde by ale platilo, že bez reálné energetické politiky může být případná realizace urychleného útlumu těžby uhlí v ČR skokem do propasti. Reálnou energetickou koncepci ale nemají a bohužel ji nemá ani vláda ČR.

Ale co se divíme. Tak to vypadá, když v zemi již 30 let upadá školství, vzdělanost a zvláště kritické myšlení, když se zdivočelí studenti úspěšně dožadují zrušení maturity z matematiky. Jako ekonom jistě nemám problém počítat i poměrně složité vzorce měrné energetické či emisní náročnosti, ale jinak to prostě nejde. Jinak to bude o dojmech a nikoliv faktech.

Tak to vypadá, když se za boj za ochranu klimatu vydává prosazování zeleného energetického dogmatu. Nevíte co to je? Zelené energetické dogma má tyto zásady: jsem zásadně proti mírovému využívání jaderné energie, jsem pro mohutný rozvoj získávání paliv a energie z tzv. obnovitelných zdrojů, spíše kašlu na úspory paliv a energie, zvláště v nejožehavější dopravě (stačí mi teze o její zásadní ekologizaci elektrizací, byť mnoho nevyřeší), kašlu na ožebračování rozvojových států státy vyspělými. Ano, vedení EU si nechalo zřejmě německými zelenými podstrčit zelené energetické dogma za boj za odvrácení klimatické katastrofy, schválilo jej a nyní žádá jeho realizaci všemi členskými státy. Politiku ochrany klimatu tak těžce kompromituje a existenci EU ohrožuje.