Pravidelný jazzový průvodce od Jana Schneidera pokračuje dalším dílem. Dnešní neděli dalšími třemi komentovanými skladbami.
Zemřel Chick Corea, slavný pianista a skladatel. Z jeho tvorby si dovolím vzpomenout tradiční téma, které zpracoval po svém do skladby La Fiesta. Hlavní slovo má tenorsaxofonista Stan Getz, doprovází Chick Corea a tu pekelnou rytmiku tvoří basista Stanley Clarke, bubeník Tony Williams a perkusista Airto Moreira.
Trumpetista Dizzy Gillespie hrál vždy vášnivý melodický jazz. Ve skladbě, která se bůhvíproč jmenuje Wheatleigh Hall, podává další z nespočetných důkazů. Skladbu v dost pekelném tempu otevírá krásné tenorsaxofonové sólo Sonny Rollinse ve zřetelně „parkerovském“ duchu s dlouhými hady a překotnými akcenty. Už zde si lze povšimnout perfektní práce basisty Tommy Bryanta! Pak nastoupí se sólíčkem Dizzy a začnou se dít věci. Začne pěkně potichu, jako na námluvách. A přidává. A má o čem vyprávět a na co lákat! Nejprve obkresluje melodii, pak ale začítá pouštět do luftu ty své proslulé šílenosti. Ale je to zkušený borec, tak to zase zklidní, aby o to více vynikly ty nádhery, co má nachystané. Pak vyklidí pole, aby pod poklidným pianovým sólem Ray Bryanta byla lépe slyšet ta skvělá práce rytmiky. A na konec si krátce povědí své ještě jednou své všichni, včetně Charlie Persipa na buben. Kouzlo, které do té skladby vložili kdysi dávno, v roce 1957, funguje stále, imrvére a furt!
Italové dávají přednost melodickému jazzu: 3/4 per Danilo. Takto hrál v roce 1979 Gaetano Liguori Idea Quintet, ve složení Massimo Urbani (altsaxofon), Danilo Terenzi (trombon), Gaetano Liguori (piano), Roberto Del Piano (kontrabas), Filippo Monico (bicí).