Rozsáhlá recenze historika Jiřího Malínského věnovaná knize Inventura aneb kam jsme došli kriticky bilancuje polistopadovou proměnu české ekonomiky a společnosti a hledá východiska pro jejich budoucí směřování.

Světla a stíny české privatizace

Počátku poznávacího výzkumu je věnována druhá kapitola Jak jsme k dnešnímu stavu dospěli? (s. 35–248). Je přepotřebnou knihou v knize, která se skládá z 24 dílčích kapitol a podkapitol. Pokud jde o znárodnění, upozornil jsem již v předcházející recenzi, že má svou historii, která zasahuje až do konce první světové války. Laušmanův tým (Miloš Vaněk /1897–1967/, Theodor Pistorius /1894–1969/, Karel Mayvald /1902–1979/, Jiří Horák /1924–2003/ a polemický Josef Macek /1887–1972/, případně začínající Jaroslav Krejčí mladší /1916–2014/) odvedl v každém případě pozoruhodný výkon; jeho věcné posouzení však na konci čtyřicátých let zmařila počínající sovětizace. Obdobné etatizační procesy probíhaly prakticky v celé osvobozené Evropě jako důsledky hrůzných událostí velké hospodářské krize a druhé světové války. To, co následovalo po IX. sjezdu KSČ, tvořilo novou, sovětizační podobu společnosti, z níž postupně vývojově krystalizoval předlistopadový stav druhé poloviny osmdesátých let.

Polistopadová „něžná“ přespravedlnělá spravedlnost začínala opravdu nenápadně (pamatuji se na televizní interview s jedním západním mnichem z počátku devadesátých let, který dovodil, že trvá-li ta která forma vlastnictví déle než třicet let, je právně z vnějšku nezměnitelná). V zemi počínajícího restitučního šílenství to bylo něco jako lití oleje do ohně. V případě malých majetků to bylo relativně snadné, ale už tehdy existovaly „výjimky“ (Rakona Rakovník). To, co bylo restitucím společné, bylo právně více než sporné zjednávání pomyslné „spravedlnosti“. V takových případech, jak uvádí autoři, nejkřehčí zábranou bylo právo a orgány činné v trestním řízení – vždyť zhmotňovaly „totalitu“ (nejpozději od poloviny osmdesátých let se jednalo o autoritativní režim, jehož převládající ráz vystihuje název knihy českošvédského historika Karla Durmana /1932–2023/ Útěk od praporů /Praha 1998/).

Tvarohová kvalita transformace vyrůstala z poúnorových představ o vlastnictví: „Forma státního vlastnictví se tak verbálně považovala za nejvyšší a nejrozvinutější vlastnictví, kdežto družstevní vlastnictví, které bylo vlastnictvím „jen“ určitého kolektivu, nikoli celé společnosti, za nižší formu.“ (s. 38) (Teoretik družstevního socialismu sociální demokrat František Modráček /1871–1960/ naopak mluvil o „státních robotárnách“). Jak autoři uvedli v první knize, nebyla to však jen hospodářská rmuť a podařilo se docílit i povzbudivých výsledků. Imperativ polistopadového majetkového převodu se nakonec zhmotnil do kupónového převratu, pro nějž prezident Miloš Zeman svého času razil přezdívku loupeže století. Abstraktní pojetí její realizace nakonec vyústilo do klausovské prezidentské amnestie ledna 2013. Jeden z autorů připomněl v té souvislosti svůj zážitek z doby kolem roku 2000: konfrontaci britské hlasatelky abstraktní podnikatelské morálky, která vystavena dotazu po skutečné podobě mezního rozhodování ve firmě připustila, že její praktická zkušenost je nulitní.

Ještě barvitější je autorské podání kvality žádostí a udělování bankovních úvěrů. Je shrnutelné do stručné teze nula od nuly pojde. Polistopadová skutečná – a navíc i slušná (poctivá) – podnikatelská zkušenost se rodila za těžkých porodních bolestí. V jejich podání vše nakonec vyznívá v až nechtěné adoraci předlistopadové ekonomiky: „I když je také nakonec paradoxně dobrým vysvědčením, jak robustně byla tehdejší ekonomika vybudována, jak byla odolná, že i tak brutální zásah nového vedení státu v zásadě přežila a – byť výpadek asi šestiny HDP není přehlédnutelný – úplně se nerozpadla, a i v mezinárodním porovnání docela uspěla.“ (Srv. p. 43 a tabulku 3, vše s. 42). To vše rámovala spouštěcí naivní představa o údajné západní vstřícnosti: „Prakticky nikdo se u nás nezabýval skutečnou střednědobou strategií západního kapitálu při pronikání na trhy postsocialistických zemí.“ (s. 43, zvýraznili autoři) A jak tehdy byl nebo nebyl znám v lepším případě rozporuplný Washingtonský konsensus?

Od rodinného stříbra k „rejžování“

Vše se omezovalo na deklarativní bezzubý pokřik nevydávat rodinné stříbro. Jaksi paralelně ale narůstala hospodářská, památková i archeologická kriminalita. Mezi lety 1989 a 1991 se zvýšila o „skromných“ 1400 %. Ročně se z kostelních a dalších církevních objektů ztrácelo kolem 15–20000 uměleckých předmětů; americký Gettyho institut odhadoval každoroční úbytky až na 10 % evidovaného národního kulturního dědictví. Čeští zloději nalézali na Západě řadu spřízněných a nadmíru ochotných překupnických duší. Dobový folklor dokreslilo rozchvácení českého měnového zlata – důsledkem byl násobný prodělek způsobený Českou národní bankou. Ještě svéráznější byly londonovské (Jack London, Bílý Den, 1910, český překlad 1970) manýry v aktivitách zahraničního kapitálu, kde při jednáních měla také padnout tato výhružná věta: „Buď nám půjdeš na ruku a do smrti už nebudeš muset pracovat, anebo nám budeš dělat problémy a pak si před odchodem do důchodu možná pobudeš nějakou dobu v teplákách buď v Ruzyni či na Pankráci.“ (s. 43)

Dalším zdrojem „rejžování“ byl bankovní sektor. Tato privatizace nastoupila po r. 1991; v té době vznikl i termín tunelování bank. Z výchozích 4 bank (Státní banka československá, její národní pobočky, úvěrová Komerční banka, Česká státní spořitelna soustředěná na platební služby pro obyvatelstvo, Československá obchodní banka pro platební styk podniků zahraničního obchodu /PZO/ a Živnostenská banka určená občanům s devizovými konty). Zakládání nových bank umožnil novelizovaný zákon o bankách, který do další geneze vznikající nové bankovní soustavy vnesl chaos. Byla to, jak uvádějí autoři, doba bezuzdných poskytování bankovních úvěrů (dobově bankovní socialismus). Akumulace kapitálu i tady měla své průvodní jevy. Začalo umírání bank.

Vydání nekrytých garancí (30 mld. Kč) stálo za pádem „vlaštovky“ Banky Bohemia, šok představoval krach Agrobanky (vznikla r. 1990) a navazovala na svou někdejší agrární předchůdkyni; nedostatek rezerv pro překlenování toxických úvěrů se vyhrotil při požadování poskytování dlouhodobějších úvěrů a současně „zájmu“ Motoinvestu; banka se stala zranitelnou. Snaha Motoinvestu o průnik do České spořitelny prostřednictvím Agrobanky byla pro AB ranou z milosti. Jako průvodní jev se podle autorů stále táhnou spory s jejími bývalými akcionáři požadujícími odškodné; provází je neschopnost soudů tyto kauzy rozhodnout. A projevy zájemců. Pro něž síť poboček této banky byla a je stále atraktivní a komerčně podněcující.

Konsolidační snahy

Na tyto disharmonie reagoval založený konsolidující Fond pojištění vkladů; dnes je pro postižené připraven pojistit vklady do 100 000 EUR na osobu (zhruba 2,4 mil. Kč). Ze 4 velkých předlistopadových bank byla do poloviny devadesátých let privatizována pouze Živnobanka; díky této privatizaci Preissovo dílo zaniká v roce 2007 po 139 letech existence. Zanikla banka, to je zvlášť pikantní, která do značné míry financovala vznik československé státnosti. Řečnická otázka autorů je na místě: „Možná to mladá generace tak nevidí, ale Živnostenská banka byla přece jednou z prvorepublikových ikon.“ (s. 56) Hloupost křížená s prodejností – možná to není úplná pravda – tu opakovaně slavila svůj další „úspěch“.

V r. 1998 nastoupila k moci první sociálně demokratická vláda Miloše Zemana. Jaroslav Ungerman, v letech 1998–2007 předseda komplexu ekonomických komisí ČSSD a současně předseda její národohospodářské komise, navazuje na veřejnou expertizu exilového prof. Milana Zeleného s nápadem zaměstnaneckých akcií, který směřoval vládní programové prohlášení k dlouhodobě vyrovnané soustavě veřejných rozpočtů, nyní hořce podotýká: „Až vlády – o dvacet let později – tedy ve dvacátých letech vedené ODS dokázaly ‚vytvářet deficit‘ rozpočtu více než 200 mld. korun každým rokem, a přitom dál a bez uzardění mluvit o zodpovědném rozpočtovém hospodaření.“ (s. 57) Mluvilo se i o střednědobém makroekonomickém a fiskálním rámci i vytváření dlouhodobých strategických koncepcí v jednotlivých oblastech národního hospodářství (energetika, doprava, bytová výstavba ad.). Nakonec vše skončilo výkřikem založení RASES (Rady pro sociálně ekonomickou strategii).

Doba kolem r. 2000 byla bezpochyby vrcholným obdobím sociálně demokratického ústředního – a často i krajského – odborného zázemí. Patřilo sem odstranění reziduí kupónové privatizace, posílení družstevního vlastnického sektoru, posilování participativních forem řízení, podpora zaměstnaneckých akcií, ofenzívní správa státních majetkových podílů v obchodních společnostech, dokončení privatizace bankovního sektoru do r. 2000 a sociálně citlivým způsobem dokončení deregulace cen do konce roku 2002. Upřednostněn byl i český národní a státní zájem. Náraz o skutečnost byl pro tyto cíle zvlášť bolestivý.

Praktická zkušenost

Místo předpokládaného zisku z prodeje předbankrotových bank musel stát nakonec naopak doplácet. Při privatizaci České spořitelny se tak jako v dalších případech hledala především její slabá místa. Nakonec byla zvolena vídeňská Erste Bank menší než Česká spořitelna. Při stanovování kupní ceny se vedla handlířská jednání a od počátku tu byl také zájem o odčerpávání jejího zisku do Rakouska. Zdá se také, dovozují autoři, že na prodeji „participovali“ domácí hospodářští „poradci“ (někdejší pětistovkový zubař Miroslav Macek si např. takto vydělal 10 mil. Kč). Privatizace České spořitelny byla pro republiku prodělečným podnikem. A věcně dodávají: „Takže se i na tomto místě ptejme: Je snad dnes svět jiný, než byl před více než sto lety? Anebo i nadále zde existuje nějaká národní neviditelná idea, na které spočívá národní zájem a sebevědomí národa a fakticky i smysl existence národa jako takového?“ (s. 61)

Poslední privatizovaná Komerční banka disponovala na počátku tisíciletí šedesátiprocentní státní držbou a byla používána k vyvádění problematických úvěrů: za 23 mld. Kč obdržela 13 mld. Citelně ji poznamenala Alonova aféra (ukradených 8 mld. Kč). Obdobně se choval i fotbalový bafuňář František Chvalovský (2,5 mld. Kč). Křížové tažení spravedlnosti končilo – jak jinak – příznačně omilostněním. I tato banka se vyznačovala nedostatečnou obezřetností. Mimoto vábila hustou sítí svých poboček, mnoha vlastními budovami i vysoce kvalifikovaným personálem. Dalo se očekávat, že její privatizace by byla bývala měla být lukrativní záležitostí. Prodejní cena byla voluntaristicky stanovena do rozmezí 22–25 mld. Kč. Cena nabídnutá francouzskou Société Générale nakonec dosáhla 40 mld. Kč.

Již privatizovaná Československá obchodní banka do tohoto období zasáhla pádem Investiční a poštovní banky. Svou existenci odvozovala od roku 1865, kdy byla založena Hypoteční banka Království českého, r. 1920 přejmenovaná na Investiční banku. Měla i svou druhou obchodní značku Poštovní spořitelnu. Vládla hustou propojenou sítí poboček; to všechno jí na startovní čáře dávalo řadu předností. V průběhu devadesátých let byla privatizována; od r. 1996 se dostala do obchodního kontaktu s japonskou investiční bankou Nomura. Během této doby i v jejím portfoliu neúnosně narůstala váha i počet toxických úvěrů. Její vedení předpokládalo jistotu státní záruky. Paralelně s tím existovaly ale i plány na její nepřátelské převzetí. Během roku 2000 se začaly šířit zprávy o nedobré finanční situaci banky a při opakovaných informačních únicích se začal zvyšovat počet vkladatelů požadujících vybrání jejich vkladů. Po policejním vpádu (16. června 2000) následovalo „raketové nalezení spasitele“ (19. června). Krátce nato se objevila zpráva o převzetí IPB Československou obchodní bankou. Autoři dodávají „Možná, že měl tehdy pravdu Václav Klaus, když označil to, co následovalo, zejména onen rychlý prodej připravenému vlastníkovi, za loupež za bílého dne. Toto jeho vyjádření již bylo mnohokrát citováno, ale protože pravda prý bývá relativní, tak tomu může být asi i v tomto případě. Kdo ví?“ (s. 68, zvýrazněno autory) Fakt, že ani po čtvrtstoletí není vše jasné, je sám o sobě víc než výmluvný.

Další vývin transformace

Zprvu toxické (nesplacené) úvěry přijímala Konsolidační banka; po jejím zrušení r. 2001 byla založena Česká konsolidační agentura. V rámci příjmů toxických úvěrů současně dostávala pozitivní protihodnotu ve výši 30–40 % toho kterého přijatého úvěru. To umožňovalo jednak dlužnické machinace, jednak zpětné odkupy věřitelů. První prodej úvěrů po blocích vynášel polovinu toho, co nákupčí získal na trzích. Celkem takto bylo „zaparkováno“ úvěrů za zhruba 400 mld. Kč. V závěru této části knihy autoři konstatují problematičnost až prodělkovost použitých privatizačních postupů při odstátňování bank. A vyvozují z toho ještě jeden závěr: očekávatelnou podobnou prodělkovost pro případ přistoupení Česka k euru. Už teď patří 91 % bankovních aktiv zahraničnímu kapitálu. Celkem bylo za 25 let, jež uplynula od privatizace bank, jednostranně „transferováno“ kolem 2,5 bil. Kč.

Autoři se rozhořčeně ptají: „Tohle chtěli skutečně dokázat architekti transformace české ekonomiky? Dostat českou ekonomiku do područí zahraničního kapitálu?“ (Speciálně tomuto problému věnovala spoluautorka Ilona Švihlíková svou knihu Jak jsme se stali kolonií /2015/). Důsledné hájení liberalismu je zavedlo, kam zavedlo. Ne náhodou poukazují na úvahu Jaroslava Preisse (1870–1946) o prioritní potřebě soustavného rozvoje českého národního hospodářství (s. 73).

Kupónová privatizace byla do značné míry privatizací intuitivní a konjukturální zároveň. Někdy dopadla dobře (Auto Škoda), ale v řadě případů (kopřivnická Tatra, liberecký LIAZ, letňanská Avia, jinonický Motorlet-Walter) i problematicky, nebo i velmi špatně. Proběhla ve dvou vlnách (1991, 1992) provázena magickou září zlaté kupónové knížky (v určitém ohledu připomínala někdejší Soubor opatření). Začalo se ale zatmívat nad budoucností československé státnosti. A jak uvádí autoři „Tehdy to však reálné již nebylo, protože přesvědčení o tom, že právě my – čeští ekonomové z Prognostického ústavu – nejlépe známe cestu k prosperitě a dokážeme po ní neochvějně jít za lepší budoucností, bylo příliš silné. A tato skupina ekonomů měla hlavní slovo ve federální vládě.“ (s. 74 a 75, p. 66, zvýraznili autoři) Zatímco skupina v ODS a ODA prosazovala tzv. radikální transformaci, slábnoucí české OH a mečiarovské slovenské HZDS se přichylovala k tzv. gradualistické (vývojové) variantě. Mimoto Slovensko pro některé „havloviny“ mělo značné hospodářské potíže. Bylo to dáno také odlišnou – centrálně zakotvenou – povahou komunistické transformace (okres – velkotovárna). Někteří neslušní Češi začali hlásat, že bez Slováků nám bude lépe a povzbudili tak řadu stejně krátkozrakých slovenských novošovinistů a hlučných, byť nepočetných novol’uďáků; na přelomu let 1992 a 1993 se zničení někdejšího ostrova demokracie stalo nezvratným.