Ivo Šebestík polemizuje ve svém textu se včerejší polemikou Veronika Sušové-Salminen.

V článku nazvaném „Opatření české vlády odpovídají modelu „prolobbované“ ekonomiky“ jeho autorka, Veronika Sušová-Salminen, vyjadřuje výhrady k některým částem mého paralelně vydaného textu zabývajícího se pandemickou krizí v České republice a nazvaného „Co bude na konci tohoto nouzového stavu?“ Soudím, že se jedná o částečné nepochopení vyplývající ze základního autorčina přístupu k opatřením vlády, ve kterém je znát snaha o udržení důvěry obyvatelstva v nutnost podřídit se vládním opatřením a takto vydržet omezení, která z těchto opatření vyplývají, byť mnohá z nich jsou sporná a málo účinná. Tedy vydržet, pokračovat, neposilovat nedůvěru.

Tento přístup se dá dost možná i pochopit, neboť zdá se, že by pro kohokoliv, kdo by se v této situaci ujal řízení protipandemických opatření, bylo už nesmírně těžké vrátit se o cca čtyři či pět měsíců zpět a takto, v jistém smyslu retrospektivně, zavést strategii, jakou doporučovali někteří odborníci na začátku podzimní vlny, a která by patrně přinesla podstatně lepší výsledky. A proto dost možná skutečně nezbývá, než zatnout zuby a pokračovat v nastoupené cestě, třeba i s vědomím, že „vláda dělá chyby“ a opozice složená do účelových předvolebních koalic jí v této strategii pomáhá, neboť upřednostňuje své vlastní politické cíle.

Jsem toho názoru, že tyto skutečnosti postupně zničily nejenom možnost účinné ochrany obyvatel před virem ale stejně tak nevratným způsobem poškodily důvěru obyvatelstva. Mojí chybou, kterou přiznávám, je, že jsem v tom svém posledním článku nezopakoval odstavec ze svého předchozího textu na téma koronavirové krize, který vyšel pod názvem „Covid-19 rozhodně nikoliv v hlavní roli“. Takto v mém novějším textu chyběl odstavec říkající, co se mělo udělat namísto toho, co se činilo a činí, aniž to přináší výsledky.

Ten odstavec ze svého staršího článku „Covid-19 rozhodně nikoliv v hlavní roli“ uvádím proto zde na vysvětlenou:

Česká vláda a ministerstvo zdravotnictví v čele s jeho střídajícími se ministry nenaslouchají doporučení odborníků typu profesora Berana (ale i některých dalších), kteří už dlouhodobě radí chránit raději účinnými způsoby a preventivními léky ohrožené skupiny seniorů a osob se sníženou imunitou v důsledku vážných chorob, než uzavírat celou populaci, jejíž dominantní části ze strany viru vážné nebezpečí nehrozí. Nehledě na to, že jsou často uzavírány oblasti méně rizikových kontaktů a naopak ponechávána bez omezení místa, kde je koncentrace lidí poměrně vysoká a míra přenosu viru tím pádem rizikovější (výrobní haly velkých provozů, hypermarkety a podobně). Naproti tomu některé vysoce rizikové kontakty, zejména v rodinách, „vypnout“ nelze.

Doplnil bych pouze to, že pokud si vláda nedovolila uzavřít na krátkou dobu přibližně dvou týdnů místa, která představují největší riziko přenosu a šíření viru, tedy výrobní haly, ve kterých se denně potkávají stovky nebo tisíce zaměstnanců a velká nákupní centra s obřími samoobsluhami a chodbami, tak situaci těžko zachrání uzavření drobných provozoven, ve kterých by byla bezpečnostní opatření prováděna v komorním měřítku a nejspíš i spolehlivě. Domnívám se, že vláda prostě ve snaze UDĚLAT NĚCO, zavřela drobné živnosti.

V zájmu spravedlnosti je třeba říci, že uzavřít kontakty uvnitř domácností, a takto zamezit dalšímu dominantnímu zdroji šíření nákazy, bylo technicky neproveditelné a zde není možno vládu jakkoliv vinit. Ovšem její postup, kdy nemůže nebo si nedovolí uzavřít místa největšího šíření viru, a tedy alespoň „uzavře něco náhradního“, aby to vypadalo jako rozhodná bitva o zdraví obyvatelstva, nejspíš připomíná nápad vyměnit těsnění u kapajícího kohoutku v koupelně, když se mezitím protrhne hráz přehrady a voda se valí na celé město. Nebudeme přece čelit hlavnímu směru útoku, že? Ale vrhneme všechny síly na bojiště, na kterém se toho moc neděje. Bohužel, typické…

Pokus o stručnou rekapitulaci

Domnívám se, že jakákoliv kritika vlády směřující k první vlně pandemie byla a je neoprávněná. Na jaře loňského roku byl virus velkou neznámou a tápal či chyboval celý svět.  Problém v ČR začal tím, že protibabišovská opozice v součinnosti s antibabišovskými médii přitlačily vládu k tomu, aby velice rychle ukončila všechna opatření. Pro opozici bylo nemyslitelné, aby Andrej Babiš nad koronavirem takto zvítězil. Postavení ANO by bylo neotřesitelné a Andrej Babiš by zůstal vítězem pro několik dalších voleb. Pak se situace změnila a domnívám se, že si Babišova vláda ze strachu z hněvivé reakce médií už nedovolila sáhnout k úplnému lockdownu na přibližně dva týdny a k paralelní exkluzívní ochraně cca 2 miliónů osob, které představovaly nejrizikovější skupiny (lidé s oslabenou imunitou, lidé s vážnými chorobami a konečně lidé ve vysokém věku, zejména ti, kteří žijí v domovech důchodců anebo v sanatoriích). Neudělala přesně to, co udělat měla a co by zajitilo podstatně vyšší efekt opatření a zamezilo současné krizi!

A tak nastoupila strategie cesty „pokus-omyl“. Nouzový stav, uzávěra drobných živností, děti a studenti ven ze škol. Neustálé prodlužování tohoto krajně nouzového řešení nepřinášelo žádný efekt, neboť místa největšího šíření nákazy zůstávala opatřeními takřka nedotčena. Do této „strategie“ okamžitě a s nebývalou prudkostí vpadly další jevy: špatná koncepce očkování v rámci celé EU a česká loajalita s touto defektní koncepcí včetně přihlášení se (snad jen dočasnému?) ke zpolitizovanému tématu ruské vakcíny Sputnik V. Ukázalo se, že vláda nevěnovala dostatečný důraz na opatření účinných léků proti symptomům koronavirové nákazy u osob, u kterých se projevily nemocí. Téma léků a léčby zůstalo na okraji pozornosti. Veškerá pozornost se obracela a obrací k vakcinaci, přičemž se ihned ukázalo, že výroba, prodej a distribuce vakcín jsou mnohem více tématem byznysu (a politických zájmů) než ochrany zdraví obyvatelstva. Úplně stejný efekt měly drobné kauzy o obchodních zájmech týkajících se obchodu s jiným zdravotnickým a hygienickým materiálem.

Boj s pandemií se rozložil do několika okruhů, jaké sice covid-19 spojoval svojí přítomností, ale jinak se samotnou podstatou ochrany zdraví měly tyto okruhy jen málo společného. Ohromný cynismus politických a obchodních zájmů začal pohlcovat hledisko zdravotní. A média hlavního proudu se už úplně utrhla ze řetězu.

Takže efektivní strategie spočívající v krátkodobém uzavření téměř úplně všeho, kdy by na konci tunelu svítilo světlo, se neuskutečnila. Její součástí měla být ona ochrana rizikových skupin a mnohonásobně zvýšená hygienická opatření úplně všude. Ovšem, tvrdím, že pokud není možné zavřít místa nejrizikovější z hlediska šíření nákazy, pak je úplně zbytečné zavírat místa, na kterých je riziko nižší a možnost efektivní ochrany naopak vyšší.

Výhrada ke statistickým číslům

Jen úplně krátce se musím zmínit k výtce ohledně mé interpretace statistických čísel, jaká byla denně velice expresívním stylem mnohonásobně emitována adresátům hlavního proudu médií včetně či na prvním místě divákům ČT. Při pátrání po efektivitě testů jsem – pochopitelně mimo hlavní proud médií – objevil informace o tom, že tyto testy jsou schopné určit nejenom samotnou přítomnost živého či mrtvého viru (části viru), ale i rozsah nákazy, tedy to, zda testovaná osoba má v organismu celý vir nebo jeho část, případně vir živý nebo mrtvý. Nejsem epidemiolog, a tak nemohu tyto skutečnosti potvrdit ani vyvrátit. Ovšem z laického hlediska člověka okamžitě napadá, zda metodika vyhodnocování testů je celosvětově nebo alespoň v rámci zemí EU jednotná. Zda všude v Evropě jsou – stejně jako v ČR – v jedné jediné kolonce uváděny pozitivně testované osoby s úplně všemi rozdílnými výsledky pozitivního testování. Nebo někde prostě vyhodnocují jako nakažené pouze osoby, u kterých byl nález virové nálože vysoký.

Právě rozdíly v metodice vyhodnocování pozitivních testů by mohly vysvětlovat špatnou epidemiologickou situaci ČR, která má vysoké hygienické standardy, jejíž obyvatelstvo není zdaleka tak kontaktní, jako lidé na jihu kontinentu a jejíž zdravotní systém je na vysoké evropské úrovni. Vysvětlovat vše nedostatečnou kázní, švejkováním, malého procenta obyvatel, je alibismus.

Pokud jsem zmínil expresívní mediální podávání dat o rostoucích počtech pozitivně testovaných, jimž se dost často říkalo „nakažení“ (opět mimořádně expresívní výraz), pak jsem měl na mysli akcent právě na tento údaj, který ve své rostoucí podobě v postatě pouze potvrzuje obecné předpoklady oborníků, kteří připouštějí, že takzvané promoření populace je mnohem vyšší, než kolik vykazují ony testy. Patrně mnohonásobně vyšší. Takže, fakt je znám, tak proč málem každé zpravodajství ČT muselo a musí začínat titulkem: „Dnes přibylo rekordních … nakažených!“ Vždyť v tomto údaji není vůbec nic nečekaného, ani alarmujícího. Nota bene, většina „nakažených“ není a nebude nemocná (jenom se statisticky uzdraví, až jim vyprší karanténa).

A propos, lidé, kteří si z testování odnášejí negativní osvědčení, je mohou po několika hodinách zahodit jako neplatné, neboť mohli získat stopy koronaviru už cestou z odběrového místa domů. Vůbec celá strategie testování obsahuje množství rozporů. Pozitivně testovaní lidé se bojí vypadnout z pracovního procesu, chodí do práce, nehlásí své kontakty nebo na testy raději vůbec nechodí. Ostatně i proto, neboť vlastnit pozitivní osvědčení a cítit se přitom fyzicky zdráv, nemá pro dotyčného člověka žádný význam. Necítí se nemocen, a pokud se cítí být nemocen, pak se dost často vyléčí podobným způsobem jako z chřipky.

Jestliže statistiky testování vykazují přibližně 1 300 000 osob s pozitivními testy, z kteréhož to počtu se více než 1 100 000 osob vyléčilo jen tím, že jim vypršela karanténa, pak se možná jedná o zajímavé údaje, nikoliv však o údaje opravňující média k přesně tomu stylu zpravodajství, jaký zvolila. S vysokou mírou pravděpodobnosti jsou v populaci další tři milióny osob (a možná ještě víc), které mají ve svém organismu stopy covidu-19. Ty nejsou nijak podchyceny a systém opatření s nimi vlastně nepočítá.

Chyby a marné počínání

Vláda nechává běžet podniky, ve kterých dost možná docela vysoké procento zaměstnanců vykazuje pozitivitu. Jestliže všechny tyto zaměstnance odhalí podnikové testy, pak by měli odejít do karantény. V takovém případě ale mnohé podniky mohou zavřít krám. Nikoliv, skutečně pokud člověk věnuje pozornost celému rozsáhlému komplexu skutečností, pak mu jako výsledek nemůže vyjít nic jiného než zrušení dílčích neúčinných uzávěr, otevření prostoru pro normální fungování společnosti omezené pouze velkým souborem hygienických a bezpečnostních opatření. A samozřejmě nutnost exkluzívní péče o rizikové skupiny, maximální snaha získat dostatek vakcín a dostatek účinných léků. A konec politikaření a obchodních zájmů!

Co tedy bude po covidu?

Otvírá se před námi docela logicky otázka, „co bude pak“? Ale ta otázka je dost možná položená nepřesně, neboť žádné „pak“ nemusí nastat ještě dlouho. A nemusí nastat ani, pokud se koronavirus z části odstraní sám tím, že promořením velké části populace u ní vytvoří biologickou odpověď, a zčásti budou působit vakcinace spolu s účinnou léčbou. A zde se dostávám k tomu, co mi Veronika Sušová-Salminen vytkla hned krátce po úvodu svého článku.

Já nepředpokládám, že si někdo vytvořil plán na zničení drobných živnostníků v ČR, do kterého zakalkuloval „efekt“ působení protipandemických opatření. Konspirační teorie se liší od pouhého popisu procesu v tom, že předpokládá organizaci procesu a jeho plán. Samotný proces se naproti tomu spouští bez „prvotního hybatele“ sérií okolností, které se často odvíjejí jedna z druhé. A když se proces rozvine do určité podoby, pak začne nabízet možnosti využití nebo zneužití. Skutečnost, že selektivní charakter protipandemických opatření hodil přes palubu jistou část drobných živnostníků, znamená příležitost pro dravce, kteří se zmocní jejich podnikání, tedy převezmou jejich zákazníky.

Zkrátka a dobře, vnímám koronavirovou pandemii a reakce jednotlivých vlád, korporací nebo nadnárodních subjektů na ni jako součást procesů, které probíhají paralelně a které na pandemii (opatření vůči ní) reagují. Dost často tak, jako reaguje liška, když uslyší naříkání poraněného zajíce. Běží k němu. Ne však na pomoc! Možná jsem příliš nedůvěřivý, ale u politických stran a u miliardářů, které média rády označují za filantropy (asi proto, když některý z nich věnuje svůj vteřinový zisk na dobročinné účely), hřejivé tlukoucí lidské srdce obvykle nehledám. Německá pomoc s nemocničními kapacitami je jistě hezké gesto, ale faktický význam této pomoci není veliký. České zdravotnictví dlouhodobě podceňuje nesmírně namáhavou práci zdravotnického personálu, a tak nejenom lékaři, ale i zdravotní sestry odcházejí pracovat právě do Německa a do Rakouska. Další zdravotní sestry a lékařky se musely z nemocnic přesunout domů, když vláda zavřela školní výuku. Zahraniční pomoc tak v nepatrné míře nahrazuje staré výpadky systému doplněné o důsledky některých opatření.

Nechci a nemohu se věnovat úplně všemu, co mě v souvislosti s pochybnostmi ohledně vládní strategie vůči pandemii napadá. Bylo by to na desítky a desítky stran. Protipandemická „strategie“ vlády a okolnosti kolem ní budí dojem příšerného snu.

Suma sumárum

Nezpochybňuji vážné následky šíření covidu-19 a vysoce oceňuji práci lékařů, zdravotnického personálu a mnoha dobrovolníků, kteří s pandemií skutečně bojují, jak nejlépe mohou a často i nad rámec toho, co skutečně mohou. Co je podle mého mínění hodno velice ostré kritiky, to je: A) promeškání času na počátku druhé vlny pandemie, kdy měly nastat krátkodobý ale komplexní lockdown za paralelního spuštění exkluzívní a maximální ochrany nejrizikovějších skupin obyvatelstva. B) dále soudím, že bylo nesmyslné a krajně neúčinné uzavřít méně riziková místa a ponechat v chodu místa vysoce riziková. C) mám za to, že došlo ke zpolitizování ve světovém, celoevropském i českém měřítku celé řady témat s pandemií souvisejících. D) rovněž soudím, že k informování veřejnosti byla přednostně a v největší míře určena statistická data vytržená ze všech možných kontextů a takto neposkytující pravdivý obraz o situaci v zemi. E) A konečně považuji za vážnou chybu, že vláda pokračuje v udržování neefektivní strategie, kterou doplňuje pouze o nová nelogická, nevysvětlené, o nic se opírající, neúčinná opatření, jejichž nesmyslnost svědčí o úplném rozpadu koncepce a jsou symptomem čirého zoufalství.

Existuje cesta ven z krize?

Možná ano. Ke zlepšení situace dojde nejspíš souběhem promoření populace a vakcinace. Kdyby vláda podpořila vývoj a distribuci účinných léků a vložila maximum prostředků, ale hlavě pozornosti (bez byznysu a bez politiky!!!) do českého zdravotnictví, do jeho dalšího rozvoje, pak by cesta ven z pandemie patrně vedla. Na jejím konci ale zůstane velká část obyvatelstva zasažená strachem z návratu k normálnímu životu. Jsou lidé, kteří celý rok nevystrčili hlavu z domu a kteří už neznají jiné téma než covid, přičemž mluví stoprocentně jazykem ČT. Tihle lidé se budou k normálnímu životu vracet jen stěží a možná to někteří nedokážou vůbec.

Zůstává otázka, nakolik opustí téma pandemie také lidé, kterým přinesla politický a finanční zisk. Připusťme, že žádný zákeřný plán sledující ochotu obyvatelstva rezignovat na významnou část svých svobod neexistuje. Třebaže nebyl a snad ani není, přesto se během pandemie ukázalo, že lidé velice snadno přijímají to, co se jim několikrát denně předkládá, a většinou ani nepátrají po tom, co vše je pravdivé.

Moderní komunikační technologie disponují smrtící silou. Autoři sci-fi, jako třeba H. G. Wells, si už dávno pohráli s myšlenkou, že jsou lidé účelově oklamání nějakou hrozbou, jaká ve skutečnosti neexistuje (Válka světů) nebo se stanou obětí filmově zpracované propagandy (film Vrtěti psem nebo záběry prchajících kosovských Albánců natočené ve skutečnosti v republice Srbská Krajina o několik let dříve, kdy těmi, kdož prchali, byli ve skutečnosti Srbové). Z pohledu šíření nějaké hrozby se pandemii nebezpečného viru nevyrovná vůbec nic na světě. Virus není viditelný okem a moderní medicína přece jenom představuje určitou zábranu před obrázky, jaké se skýtaly očím například Pařížanů v roce 1830, kdy město zachvátila epidemie cholery, nebo někdy před první světovou válkou, kdy napadla Benátky. Vozy plné mrtvol jezdily městem, ulice se dezinfikovaly chlorem. Tahle katastrofa se nedala přehlédnout. Napoleon v Egyptě také nemohl přehlédnout tyfovou nákazu u svých vojáků.

Když profesor Flégr děsil veřejnost předpověďmi, podle kterých by dnes už nebylo v ČR živé duše, jevil se jako přízrak právě z těchto časů. Moderní medicína tedy umí odvést apokalyptické obrazy stranou, do nemocnic a krematorií, což ale naopak usnadňuje případné využití pandemie jako hrozby, kvůli níž je třeba přimět obyvatelstvo k tomu, aby se vzdalo velké části své svobody nebo svobody úplně. Lidé řádění viru většinou nikde kolem sebe nevidí. Co o něm vědí, pochází z informačních zdrojů. A ty rozhodují o tom, co lidé cítí, cosi myslí, čeho se bojí nebo v co mají důvěru. Budou uklidňováni a mobilizováni k rozumnému postoji s maximální opatrností, nebo na ně naopak bude televizní obrazovka soustavně, nepřetržitě vysílat paprsky děsu? Běda, když se informačního prostoru zmocní politika nebo nezodpovědnost! Výsledek mediálního působení byl a zůstává varující.

Takto se příběh koronavirové pandemie sice neodehrává, ale přesně tuto možnost nabízí. Neboť test obyvatelstva, připusťme, že nezamýšlený a neplánovaný, přesto proběhl. Opatření proti pandemii a ona samotná totiž nechtě otvírají Pandořinu skříňku, do jaké není radno nahlížet. Jelikož víme, že cynismus a bezohlednost ukryté pod maskou nejrůznější nasládlých pseudohumanistických tezí jsou dominantními motivy současného vývoje, může někdy v budoucnu být skutečně vyvolán pocit obecného ohrožení něčím, co ve skutečnosti vůbec neexistuje.

Takže současná pandemie existujícího viru, která ale snad mimo plán, tedy nechtě, prověřila schopnost krizové komunikace mezi vládami a obyvatelstvem s výsledkem ochoty obyvatelstva omezit svobodný pohyb, komunikaci, rodinné kontakty, pracovní příležitosti, podnikání a živnosti, výdělky, zvyky, záliby, stravovací návyky, tedy téměř vše, tady zůstane jako zkušenost. Lidé, kteří to budou myslet s Evropany opravdu hodně špatně, už vědí, že když se lidé něčeho opravdu hodně bojí, a je-li to něco dokonce mikroskopicky neviditelné, tak na svých svobodách netrvají. A mají svatou trpělivost. Tohle je samozřejmě stará známá věc. Lidé v ohrožení se soustřeďují kolem vlajky. Jenomže toto, alespoň v Evropě, existovalo dlouho jen jako teorie. Nyní tedy víme, že to funguje i v praxi. Takže, výhledově vzato opatrnosti není nikdy nazbyt. Ve francouzském filmu Bídníci pro 20. století ukrývá manželský pár židovského uprchlíka před nacisty. Jenomže ho zároveň také okrádá o peníze. A tak mu ještě dlouho po konci války tají, že válka skončila. Udržují ho ve strachu před Hitlerem, a on nic netuší, protože je odkázán jen na zprávy od nich. Oni se zmocnili celého jeho komunikačního prostoru, ovládli jej a zneužili.

Orwellův „velký bratr“ se dnes už dívá úplně do všech domácností, bedlivě sleduje každý krok, zná vkus, záliby, choutky i hříšky každého jedince, který se kdy připojil na internet. Učí se hledět dokonce už i lidem do hlav, kde se pod heslem boje s dezinformacemi snaží uspořádat všechny mozkové závity tak, aby vyplodily korektní myšlení a nic než korektní myšlení. Plně autonomní a kritická lidská bytost se stává minulostí. Lidé, bděte!