Pavel Janíčko píše o nebezpečích současné dehumanizace Ruska a Rusů, která nepříjemně připomíná minulost.
Současný kapitalistický režim instalovaný u nás po roce 1989 stále více předvádí svou povahu a podstatu, a už to ani nezakrývá prázdnými žvásty o svobodě, demokracii a lidských právech. Kromě ekonomických a sociálních charakteristik (obrovské majetkové propasti, existence skupiny miliardářů a na druhé straně obrovská skupina lidí, na něž se musí pořádat sbírky potravin) jde i o další aspekty.
Tento režim má neutuchající snahu dávat najevo svou servilitu a podřízenost vůči svým pánům (v tomto případě majetkovým a mocenským elitám kapitalistického světa, tedy především vůči jeho hegemonům v podobě nadnárodní velkoburžoazie) s instinktem poslušného psíka, který musí dávat najevo bezpodmínečnou poslušnost, aby ho snad neodehnali od panského stolu, kde mu snad mohou hodit nějakou tu ohlodanou kost.
Dostal se tak do otevřeně koloniální závislosti na svých „západních protektorech“ a sveřepě bojuje proti všem skutečným i domnělým úchylkám od toho jedině správného euroatlantického kurzu. Neváhá označovat jako své zavilé nepřátele ani ty, kteří sice z povahy věci ani náhodou neohrožují kapitalistické pořádky, ale nepatří do té správné „party“ a malinko vybočují z řady (celosvětově to byl Donald Trump, u nás Miloš Zeman a Andrej Babiš).
Navíc jako každý správný slouha má tento režim a jeho protagonisté tendenci být „pravověrnější a zásadovější“ než jeho páni, resp. „papežštější než papežové“. Pohled na pány Babiše (tomu to stejně moc nepomůže v očích „demokratů“) a Jana Hamáčka (soc. dem. tím jen potvrdila svou dlouhodobou slouhovskou přirozenost už od dob Eduarda Bernsteina), jak na brífinku div nevyhlašují válku Rusku a označují ho za našeho odvěkého nepřítele, a následný unisono mediální řev byl v tomto ohledu skutečně instruktivní. Člověk si jen vzpomene na to symbolické „líbání prstenů“ jako znak podřízenosti.
Znovu je zřejmé nejen na tomto příkladě, ale především na postojích „Západu“ vůči Rusku, že ani snahy gorbačovských, jelcinovských a také do jisté míry putinovských ruských oligarchických elit dohodnout se se svými západními třídními kolegy na nějakém statu quo, když už přece je Rusko tím správným kapitalistickým státem, nefungují. Prostě Rusko je ohrožením jednotného světového kapitalistického řádu pod vedením svých „fýrerů“ jako takové už jen svou existencí, bez ohledu na jeho stávající vládce. Proto musí být Putin vykreslován jako despota, diktátor, agresor, zrůda, ačkoliv je pravdou jen to, že opravdu jeho režim je oligarchický stejně jako všechny kapitalistické režimy, v první řadě režim USA.
Vystačíme si s „highly likely“
Ale vraťme se do naší české reality. Jak už bylo řečeno, údělem mopslíků pod stoly svých pánů je zuřivě štěkat a tím dávat najevo svou poslušnost. A o to více je nutno upevňovat „demokratickou nerozbornou frontu“ v situaci, kdy chybí ta správná fakta. Obvinění ruských agentů po sedmi letech od výbuchů ve Vrběticích je natolik směšné a nevěrohodné, že celá tato kampaň nakonec stojí na tvrzení, že důkazy jsou nezvratné, ale nemůžeme je zveřejnit, jelikož jsou to tajné zpravodajské informace.
Nakonec tuto pozici pěkně vyjádřil ve svém parlamentním projevu Lubomír Zaorálek, když prohlásil, že příkladem nám může být pevný postoj Nizozemí, které hned po útoku na malajsijské letadlo s jeho občany na palubě nad Donbasem, kdy jeho vláda a „občanská společnost“ prohlásila, že je to zlovolná akce Moskvy a důkazů netřeba. Prostě je to „highly likely“ (vysoce pravděpodobné) řečeno slovy bývalé britské premiérky Theresy Mayové. Pro připomenutí je možno uvést přehled všech aktuálních „zločinů“ Ruska, u nichž není třeba důkazů:
Rusko sestřelilo MH-17
Rusko se pokusilo otrávit Skripalovy
Rusko zavraždilo Berezovského
Rusko se pokusilo otrávit Litviněnka
Rusko se pokusilo otrávit Navalného
Rusko zavraždilo Borise Němcova
Rusko zavraždilo Politkovskou
Rusko se pokusilo otrávit Juščenka
Rusko se vměšovalo do dvojích amerických prezidentských voleb
Rusko hacknulo počítače Demokratické strany
Rusko zaplatilo Afgháncům za zabíjení amerických vojáků
Rusové sestřelili letadlo polského prezidenta nad Smolenskem
Rusové se pokusili zorganizovat převrat v Černé Hoře
Rusové organizovali hnutí za nezávislé Katalánsko
Démonické Rusko je prostě předem vinno. Máme tu tedy novou právní epochu, kdy důkazů není třeba, překonali jsme i toho Bobliga z Edelstadtu z čarodějnických procesů, který si ty „důkazy“ aspoň vynucoval útrpným právem. My už útrpné právo nepotřebujeme, nám stačí „highly likely“.
O co víc jsou nevěrohodná fakta o ruských ďábelských hrátkách, o to víc je nutno zdůvodnit, že Rusové jsou darebáci takříkajíc od přírody, už svou náturou a vychováním. Odborně se tomu říká dehumanizace nepřítele v rámci psychologické přípravy obyvatelstva na válku s ním. Otevřeně to řekla už kdysi v zaplněném Národním divadle za bouřlivého potlesku všech bývalých národních a zasloužilých umělců a tehdejšího předsedy vlády Špidly a ministra kultury Dostála při předávání cen Thálie někdy v roce 2000 Bára Hrzánová, když prohlásila, že je šťastná, že konečně může svodně říkat, že „Rusáci a komunisti jsou svině“.
Nikdo se jí nedovolil zeptat, jestli se stejně svobodně může říkat např., že Židáci a katolíci jsou svině. Vůbec pojem Rusáci nám „zdomácněl“ ve veřejném prostoru, běžně ho používají např. sportovní komentátoři. Možná by mohli začít používat i jiná roztomilá označení jiných národů, třeba už zmíněné Židáky, skopčáky, negry, čmoudy, rákosníky apod. Jak by jim to asi dlouho vydrželo, co myslíte?
Rasistický přístup
Tento v podstatě rasistický přístup se nám promítá zcela otevřeně i do současných diskusí ať už v oficiální rovině nebo na internetových diskusích. Zcela běžně můžeme číst o Rusech jako zaostalém a podřadném národu, který lidstvu nikdy nic užitečného nedal, jako o asiatských necivilizovaných hordách, které nás v roce 1945 vlastně okupovaly, jako o pologramotném národu znásilňovatelů a zlodějů hodinek, který nic neumí a jenom škodí.
Mimochodem při čtení různých příspěvků o neschopnosti Rusů cokoliv vyrobit jsem si vzpomněl nejen na kosmos a na zbraně, ale i na prosté zkušenost spotřebitele z doby socialismu v ČSSR, kdy jsem měl jeden čas sovětskou barevnou televizi, sovětskou ledničku, sovětský fotoaparát, sovětský dalekohled, někteří mí známí měli sovětské automobily, první mikrovlnku jsem si přivezl ze SSSR, jezdil jsem se sovětskou pomocí postaveným metrem, létal jsem sovětskými letadly a odebíral jsem elektřinu ze se sovětskou pomocí postavených jaderných elektráren, nemluvě o dalších energiích dopravených sovětskými ropovody a plynovody. A to jsem možná zapomněl na sovětské voňavky.
Ještě horší je, že podobnou rasistickou rétoriku je slyšet od politiků a mediálních pracovníků. Už zmíněný pan Zaorálek, když už nemohl uvést žádné důkazy o podílu těch zlých Rusů na vrbětické havárii, tak si vypomohl nebohým L. N. Tolstým a jeho Sevastopolskými povídkami, kde popisuje pohrdavé chování carských důstojníků vůči svým vojákům a použil to jako obrázek obecné ruské povahy pohrdající lidskými životy. Ano, měl pravdu, carští důstojníci pohrdali životy svých mužiků, stejně jako císařští rakouští důstojníci pohrdali životy svých (především slovanských) vojáků, stejně jako britští a francouzští důstojníci pohrdali životy vojáků ze svých kolonií, stejně jako američtí důstojníci pohrdali životy svých černošských a indiánských vojáků, ale i vojáků židovských. Konec konců ještě v průběhu druhé světové války (např. v jednotkách generála Pattona) nesměli američtí černošští vojáci chodit na stejné jídlo, na stejné latríny a bydleli odděleni od panské bělošské rasy.
V nedělním pořadu ČT 1 „168 hodin“ (25.4.) se pak rozvášnila paní Fridrichová a kromě hanobících ataků na Zemana, Okamuru a Filipa, kteří si jen dovolili „špitnout“ o nutnosti objektivně případ Vrbětice vyšetřit, což je dnes ovšem vlastizrada, se také zmínila o nutnosti zbavit se „ruských švábů“. A doplnila to statistikou o počtech Rusů žijících v ČR i o jejich podnikatelských aktivitách. Už mi jen chyběla výzva k nějaké obdobě křišťálové noci, kterou zorganizovali němečtí nacisté v roce 1938 proti židovským obchodům s tím rozdílem, že oni alespoň měli jakýsi reálný argument v podobě záminky, kterou byl atentát na sekretáře německého velvyslanectví v Paříži, Ernsta vom Ratha, který spáchal židovský mladík Herschel Grynszpan. Křišťálovou noc následovala další ekonomická, politická a společenská perzekuce Židů, která vyvrcholila v konečné řešení židovské otázky a holokaust.
Podobnost čistě náhodná?
Tím se dostáváme k nápadné podobnosti této protiruské kampaně s kampaněmi obdobného typu v nacistickém Německu. Člověk si nejen vzpomene na ten zlověstný pařát ilustrující ruskou a bolševickou hrozbu ze známého propagandistického plakátu z doby protektorátu vznášející se nad českými a moravskými zeměmi, a to v době, kdy nás naši němečtí ochránci chtěli systematicky zlikvidovat a kdy nás právě tento „Stalinův“ pařát zachránil, ale samozřejmě si také připomene vypracované antižidovské kampaně stojící na podobných argumentech rasového rázu. Stačí si jen připomenout jen ze zdrojů tehdejšího antisemitismu, Protokoly sionských mudrců, které sice nebyly dílem nacistů, ale posloužili jim v jejich „argumentaci“. Protokoly sionských mudrců líčí údajné plány Židů na ovládnutí celého světa.
Carská tajná policie tzv. Ochranka (Охранкa) nechala sestavit dokument, jehož prostřednictvím měla odvézt pozornost veřejnosti od pravých původců situace k jinému a pro ně vhodnějšímu viníkovi. V dokumentu měli Židé pod hesly demokracie, svobody apod. usilovat o moc nad celým světem. Například třetí protokol popisuje to, co nastane po uzavření cyklu Symbolického hada: „Až se kruh uzavře, všechny státy Evropy budou uzamčeny v jeho smyčce jako v pevném svěráku.“ Židé mají v plánu podporu komunismu a využijí chudé jako nejmocnější zbraň. Protokol čtyři líčí, jak budou za pomoci materialismu zahubena veškerá náboženství, a pátý protokol naznačuje, jak budou Židé zacházet s masami všech ne-Židů.
Obdobnými úvahami je prosycena i „bible“ nacismu, tedy Hitlerův Mein Kampf, kde autor obviňuje ze světovládných snah, z podpory „komunismu“, ze zrady německých zájmů především v první světové válce, z rasové zaostalosti, z primitivismu, z všemožných rafinovaných úkladů, z lichvářství a parazitismu a vůbec ze snahy zničit tu jedině správnou árijskou civilizaci.
Je zde ale jeden kardinální rozdíl ve srovnání s antirusismem české provenience. Hitler a spol. takto vykřikovali z domnělé pozice panského národa, který má potenciál ty „untrmenše“ porazit, vyhladit a zotročit. A mysleli si ve své zvrácené logice, že tím prospívají Německu a německému národu. Naši rusobijci tak ale jednají nikoliv v zájmu svého národa, ale plní pokyny svých pánů a možná ani nevědí, jak jimi jejich páni pohrdají. Že ani náhodou nejsou považováni za rovnocenné příslušníky té euroatlantické civilizace, ale za pouhé poskoky. Hitler si alespoň myslel, že válku, kterou rozpoutá s pomocí i těchto rasových teorií, vyhraje. Naši rusobijci si musí uvědomovat, že po případné válce s Ruskem anebo s Čínou by po Česku a nich samotných nezůstal ani „mastný flek“. V tomto smyslu byli nacisté vlastně „poctivější“ a o to větší opovržení si zaslouží tato protiruská hysterie a její nositelé.