Historička umění Věra Beranová se v dnešním komentáři ptá o smyslu „národního“ v současném, nejen uměleckém světě.
To, co se již zdálo naprosto bezpředmětné, archaické, se jakoby v jiných podobách nenápadně objevuje. Je to možné uvědomění si národního fenoménu, jak v tradičním, tak někdy v těžko definované podobě. Máme své zkušenosti, že se zájem o to národní objevuje vždy v jistých přelomových situacích. Jako byl vznik Československé republiky v roce 1918, či České republiky v roce 1993, Mnichov 1938, okupace 1939, „bratrská pomoc“ v srpnu 1968 a tak bychom mohli jmenovat mnoho dalších dat.
K jistým úvahám na toto téma přispěla i korovinová krize. V tom, jak dnes začínáme chápat to naše národní, je dnes ale rozdíl. Začali jsme si uvědomovat, že brambory mohou být české, že národní, folklorní, nemusí být jen na jevišti, ale dokonce může inspirovat i naše každodenní oblečení, že existují jisté odkazy jak v reálném, tak i duchovním světě, které je dobré a prospěšné nejen respektovat, ale i konkrétně využívat.
Důvodem tohoto uvědomování jsou v podstatě situace, kdy se láme chleba. Ten chleba se láme (a to velmi hlasitě) právě dnes. Je to samozřejmě mimo jiné hledání smyslu a podstaty existence, kde se právě to národní stává jistou kotvou, i když se na první pohled zdá, že už je dávno toto ukotvení zasuto v představách a řešeních minulých generací.
Na otázky národní se pak velmi plíživě váže další problém, a tím je otázka: Východ, nebo Západ? Na první pohled se zdá, že jsme se s tímto dilematem již dávno vyrovnali. Naše média již nejsou plna bojovných vyjádření tu pro onu, či jinou variantu. Současná politická atmosféra jasně deklaruje, je to Západ. Už se ani nepřipouští varianta, která se tak často objevovala po roce 1945: most mezi Východem a Západem. Ani nedávné vzpomínky na věrozvěsty Cyrila a Metoděje neaktualizovaly tento problém. Dokonce i jedna politická strana ostentativně hlásí ve svých propagačních materiálech: Západ. Právě tato úpornost budí jisté podezření z možné nesamozřejmosti. V této souvislosti nás však musí napadnout, jestli tyto úvahy mají v současném světě vůbec smysl?
Tak se snad zatím zdá, že máme tento problém, alespoň pro dnešek vyřešený. Zatímco otázka národní identity, charakteru, kultury a umění, není tak jednoznačně chápána. Vždyť co jiného, než bránění domácí půdy, bylo vystoupení řady výtvarníků proti současné dramaturgii Národní galerie, stejně jako diskuse nad slavnostními kostýmy našich olympioniků.
Svou zvláštní podobu pak mají úvahy o národní tradici. Vždyť to není tak dlouho, kdy jsme s velkým nadšením budovali celé instituce, které symbolizovaly právě to národní/české, později i slovenské: Národní divadlo, Národní muzeum, Národní knihovna, Česká filharmonie, Národní galerie, později Slovenské národné divadlo, Slovenská národná galéria, Moravská filharmonie, Slezská univerzita… Jistě, že tyto instituce vznikaly v různé době z různých pohnutek. To, co je spojovalo, bylo uchovávání, prezentování, podporování toho jedinečného „národního“. Právě díky těmto institucím se nám dochovalo kulturní a umělecké dědictví. I tehdy však nešlo jen o dědictví, ale také o současnou tvorbu, její podporu, o mecenášskou činnost. Tedy v prvé řadě ne činnost nahodilou, ale činnost, která má respektovat a propagovat jistou národní ideu.
Samozřejmě, doba je různá, asi by bylo směšné se opírat a vycházet jen z idejí našich předků. Vytváření a respektování toho domácího má však i další zřetele. Ti chytřejší si jistě uvědomí, že to opravdu jedinečné, kvalitní – tedy i národní – se může rozvíjet jen v konfrontaci s tím tzv. cizím. Vždyť Petr se viděl v očích Pavlových, tak i každý z nás se opravdu uvidí jen v očích svého protějšku. Tak i domácí kultura a umění musí být konfrontovaná s tím cizím, jak se nám to velmi dařilo v 60. letech 20. století, viz Česká filmová vlna, Expo a podobně.
Otvírá se zde závažný problém, a tím je chápání smyslu a poslání toho národního v našem dnešním světě, v naší současnosti a budoucnosti, tedy v první čtvrtině 21. století. Jistě by nemělo jít o udržování, napodobování, konzervování, někdy v podobě kýčovité líbivosti. Měli bychom hledat vlastní cestu a tedy odpověď na otázku: Národní, proč a k čemu?