Karel Žďárský míní, že při hodnocení současné inflace je třeba zachovat chladnokrevnost a zdrženlivost. Proč? Připomínáme v souvislosti s tématem inflace.
O inflaci se teď asi bude ve veřejném prostoru více mluvit. Nejprve pár čísel. Spotřebitelské ceny v červenci jsou vyšší o 3,4 % oproti minulému roku. Je to více než v EU, kde podobný index vzrostl meziročně o 2,2 %, oproti českému růstu o 2,7 % (ovšem jde o tzv. harmonizovaný index spotřebitelských cen, který nezahrnuje imputované nájemné a proto je nižší).
Naši sousedé (a toto sousedství dost ovlivňuje naši ekonomiku) jsou na tom ještě hůře. Na Slovensku je růst 2,9 % a v Německu dokonce 3,1 %. Jen na doplnění: v červnu v růstu cen dominuje Maďarsko s růstem o 5,3 %.
Kdyby nebylo před volbami, pak by tento vzestup cen patrně nevyvolával větší reakce. Ale teď v zápalu předvolebního boje se každé takové číslo hodí k obviňování vlády, že dělá špatnou hospodářskou politiku. Hned se tato čísla spojí s rozpočtovým deficitem ve výši 500 mld. a viník cenového vzestupu je na světě. Prý je to tím, že v ekonomice je moc peněz, třeba u spotřebitelů, ale i firem, a ti tak utrácejí a nehledí na to, kolik to stojí.
Asi si musíme zvyknout na to, že této předvolební době uslyšíme ještě více takových doslova diletantských závěrů, jak předvádí třeba poslanci pirátské strany i jiní. Někdy i tzv. nezávislí analytici.
Samozřejmě, že chceme-li analyzovat takový poměrně jednoduchý jev, jako je růst cenové hladiny, nebo růst spotřebitelských cen, pak je k tomu dobré mít alespoň základní ekonomické znalosti. Možná by však mohl stačit jen obyčejný selský rozum.
Ono by totiž stačilo podívat se na další ceny. Statistika přece poskytuje i data o vývoji cen průmyslových výrobců. Ty byly vyšší o 7,8 % meziročně a i to je dost, srovnáme-li jejich růst s růstem cen spotřebitelských. Snad je také jasné, že tyto dva cenové okruhy spolu souvisejí, alespoň trochu.
Jen pro ilustraci: výrazně se zvýšily ceny kovů o 20 %, chemických látek dokonce o 37 %, ceny dřeva o 18 % a tak bychom mohli pokračovat. Snad jen ceny aut (prodejní ceny výrobců) klesly o 1 %. A můžeme dodat, že vzrostly také ceny stavebních prací o 5,6 %, ovšem ceny materiálů pro stavebnictví vzrostly o 15 %. O tom je v tisku hodně informací. Pouze ceny tržních služeb pro podniky vzrostly meziročně téměř neznatelně o 1 %.
To je vývoj našich tuzemských cen. Podíváme-li se na vývoj cen výrobců v EU, pak vzestup jejich cen bude ještě vyšší. K dispozici jsou předběžná data jen za červen. I tak dokazují, že jsme na tom velmi dobře. V EU meziročně vzrostly ceny průmyslových výrobců v červnu o 10,3 % (u nás o 6,1%). Byli to opět naši sousedé, kde cenový vzestup byl vyšší než u nás: Německo 7,6 %, Polsko 8,9 %.
Jak moc se tedy liší náš cenový vývoj od cenového vývoje v našem okolí? Asi jen tím, že je ten náš růst nižší než v našem okolí! Jak potom chceme z takového cenového vzestupu obviňovat současnou vládu?
Má-li být náš obrázek o cenovém vzestupu u nás úplný, podívejme se také na vývoj našich dovozních a vývozních cen. Přece víme, jak velká část naší produkce je ovlivněna vstupy ze zahraničí. Je to hodnotově zhruba třetina naší produkce, která přichází ze zahraničí, porovnáme-li velikost našeho dovozu a velikost hrubé produkce.
Jakým nástrojem může hospodářská politika zabránit vlivu rostoucích dovozních cen na naše vnitřní ceny jak spotřebitelské, tak ceny výrobců? Žádný takový nástroj neexistuje – pokud nezavedeme centrální regulaci cen a nezaložíme k tomu příslušné úřady.
Meziročně jsou v červnu ceny dovozu vyšší o 5,1 %. Např. ceny ropy, ropných produktů a zemního plynu jsou vyšší bezmála o 100 %, rudy kovů o téměř třetinu, naproti tomu ceny strojů klesly o 4 %. To rozhodně není všechno… Možná, že to horší nás ještě čeká.
Dnes se uvádí, že např. ceny tzv. futures zemního plynu na říjen a později jsou dnes kolem 550 dolarů za 1000 m3. Stejně tak jsou dosud nejvýše ceny za elektrickou energii (vlivem rostoucí ceny emisních povolenek – výdobytku EU). Chápeme také, že právě tyto ceny mají značný multiplikativní dopad do všech ostatních cen.
Ale to není všechno. Výhodou pro naše firmy-dovozce je také to, že koruna se oproti euru zhodnocuje a to zmírňuje skutečný vzestup cen. Kdyby tomu tak nebylo, pak by naše dovozní ceny byly vyšší o 10 % a to by se přenášelo do našich vnitřních cen, vč. spotřebitelských. Prostě v tuto dobu jsme vlivem zhodnocení koruny vůči euru i dolaru chráněni před vyšším růstem cen. Naproti tomu eurozóna a některé sousední země s tím dnes mohou mít problémy.
Přirozeně, že je nutno uvést i druhou stranu vlivu zpevněné koruny. Naši exportéři inkasují méně. Zatím jim to zřejmě tolik nemusí vadit. Předpokládám, že jejich kalkulace jsou postaveny na kurzu koruny vůči euru hlouběji pod hranicí 25 Kč.
Jak reagovat na tuto inflaci?
Vycházím z toho, že jde o nákladovou inflaci, která je k nám dovážena zvenčí. S ní bojovat lze pouze tak, že budeme hledat způsoby, jak zmírnit vliv rostoucích cen na hodnotu produkce. To lze vyšší produktivitou práce, novými technologiemi šetřícími drahé suroviny a komponenty, energetickou úsporností výroby apod. V podstatě novými investicemi, které musíme provádět. S tím je spojena i politika podpory podnikání, dotací pro nové investice či nová pracovní místa. Krátce podpora na restrukturalizaci, která zvýší efektivnost.
K tomu je potřeba i rozumná politika jak finanční, tak měnová. A o to v nejbližší době půjde především.
Jak známo, hlavním bojovníkem s inflací je naše centrální banka. Ona si totiž myslí, že za současnou inflaci může přebytek peněz a to chtějí řešit tím, že je zdraží. Výroky jejích představitelů by neměly nikoho ponechávat v iluzi, že banka nesáhne v krátké době k jedinému nástroji, který má: ke zvyšování úrokových sazeb.
Nemělo by nás to vůbec překvapit, protože to již před rokem udělala. Tak v únoru 2020 zvýšila ČNB základní repo sazbu na 2,25 %. To prosím bylo v době, kdy už bylo každému rozumnému ekonomovi jasné, že se na nás řítí koronakrize.
To bylo ze strany centrální banky velmi jasnozřivé, anebo něco – jak jen to slušně nazvat? Asi po třech týdnech pak začala centrální banka snižovat repo sazbu. Jaký toto zvýšení repo sazby mělo význam, nikdo nikdy nevysvětlil. V tehdejším rozruchu kolem koronaviru se na to nikdo centrálních bankéřů ani neptal. Byly tu úplně jiné starosti.
Nakonec snížování repo sazby skončilo na 0,25 % v květnu 2020. Od té doby byl klid. Až teď uprostřed léta se začala repo sazba zvyšovat, začátkem srpna na 0,75 %. Uvědomme si, že to není akademická debata. Tato sazba je východiskem pro stanovení dalších úrokových sazeb.
Sledujeme-li minulé chování ČNB, pak by nás nemělo překvapit, že po těchto číslech o růstu cen přijde další zvyšování sazeb. Na to bych si vsadil a myslím, že bych neprohrál. Jestřábi sedící v bankovní radě (a je jich tam většina) se přece stále netají tím, že musí ČNB zasáhnout. Co tím chtějí dokázat, pánbůh ví. Trh přece nemohou těmito kroky přetlačit.
Já moc nepochybuji, že takové kroky budou provedeny. Je tu přece tradice podobných hloupostí, neřkuli dokonce schválností (nebo se to dá nazvat poměřováním toho, kdo je silnější, zda vláda nebo banka) typu devalvace koruny v roce 2013. To současný stav naší ekonomiky citelně zasáhne.
Zdražení úvěrů se především projeví ve stavebním sektoru. Při růstu cen stavebních materiálů o 20 a více procent se přece musí zastavit výstavba nových domů a zdraží se vydané hypotéky. Totéž v jiné podobě zasáhne i průmysl, kde již dnes má problém automotive a zpomaluje výrobu.
Dnes naše hospodářství potřebuje úplně jinou politiku. To zásadní je udržet růst ekonomiky kolem 5 – 6 % nominálního růstu HDP – jako minimum. K tomu potřebujeme rozumnou rozpočtovou politiku, tedy žádné překotné snižování rozpočtového deficitu.
Potřebujeme peníze na investice, spíše ale do inovací výroby, na výzkum, do nových technologií než na infrastrukturu. Pokud vyslyšíme ty představy o rychlém snížení deficitu rozpočtu, pak nás čeká další krize a stagnace, to už jsme si zažili.
Když se spojí zvyšování úrokových sazeb se snižováním rozpočtového deficitu, co nás ani tak čeká? To nebude nic hezkého.
Oproti situaci před deseti lety bude ta současná krize doprovázena krizí na realitním trhu a možná, že někde pak půjde obrazně i skutečně o střechu nad hlavou. V takové situaci budou úvahy o nějakém rozpočtovém deficitu k ničemu.
Měli bychom si také asi připustit, že příští roky nebudou snadné. Celosvětově nazrává krize a současný vývoj cen surovin je její předzvěstí. Jak už to bývá, v ní se mnoho našich úvah výrazně posune jinam.
To hlavní je dnes a v dalších měsících především zdrženlivost a chladnokrevnost. A to se týká v prvé řadě hodnocení inflace v naší ekonomice. Její současná úroveň, i její případné zvýšení, není nic, co by vyvolávalo nutnost nějaké protiakce. Kéž by to tak také všichni aktéři tohoto dění pochopili.