Historik Jiří Malínský se ve své eseji věnuje charakteristice, východiskům i omezením padesátých let v Československu v globálnějším kontextu.
Globální předpoklady a výchozí situace československých padesátých let
Radikální socialismy, z nichž je historicky nejproslulejší Leninem založené komunistické hnutí globální, evropské i národní (národně státní), zůstávají pojmem, který v současnosti diskredituje nejen je samé, ale i levici a levicové hnutí jako takové. Je to stejně nevěcné a nepřesné jako někdejší velkohubá prohlášení chruščovovské Moskvy nesená tenorem sloganu dohnat a předehnat (podle nich by měl být kapitalismus, dostižený v roce 1970, v hluboké defenzívě a konzumní /reálný/ socialismus jasně převládajícím směrem určujícím v době mírového soužití vývojové trendy světového lidstva a jeho avantgarda – Sovětský svaz – nejsilnějším, nejhumánnějším a nejpřitažlivějším státem našeho světa).
Kainovo znamení válečného komunismu, kombinace nikdy ne zcela překonané diktatury proletariátu a válečného hospodářství, zrozeného první světovou válkou, nezmizelo po celé krátké hobsbawmovské XX. století. Stejně tak nezaniklo povědomí o revolučním teroru, jedinečnosti historické situace, která s tím souvisela a souvisí, o zločinech, které z toho všeho vyrůstaly, i svébytných kast, které byly současně jejich subjektem i objektem v této přídělové nebo přídělovou psychologií ovlivněné společnosti. Podstata levicového, zejména marxistického hnutí byla a je systémově humanistická, nesená touhou po odstranění deformací raného a klasického kapitalismu, které sice nebyly z formálně právního hlediska vězením nebo omezováním občanských (lidských) práv, ale v praxi se tomuto stavu v řadě případů přibližovaly a zejména v koloniích (Třetím světě) ho často přesahovaly. I dnes stranou zůstává otázka znevolňovaného lidu třetího světa a jeho stejně oprávněných emancipačních, svou povahou revolučních požadavků a potřeb bez ohledu na dosahovaný či dosažený stupeň společenského vývoje. To platí v řadě případů i pro současnou levici, která se od podstatných otázek lidského údělu posunula k menšinovým požadavkům, z nichž v duchu současného levého liberalismu s jeho polovzdělaností (někdy i čtvrtvzdělaností) udělala dominující jádro své programatiky.
Specifickým, i naši současnost provázejícím problémem této historické cesty jsou také československá padesátá léta minulého století, která jsou součástí potíží evropského lidstva v jeho nejširším pojetí – tedy putinské Velké Evropy, která však nevyhnutelně zahrnuje také i lidstvo obou Amerik, zejména Ameriky severní.
Československá padesátá léta tedy nejsou jen lokální záležitostí a mají-li být opravdu věcně analyzována, je nutné přihlížet k jejich globálnímu i blokovému kontextu. Úzce souvisí s kolektivní bezpečností a silou jejího vlivu a uplatňováním mezinárodních vztahů. Mnichovská katastrofa, jakýsi rozhodující kvalitativní mezník námluv západních demokracií (západního kapitálu) s meziválečnými fašismy, nejpatrněji s hitlerovskou diktaturou v Berlíně (např. v souvislosti s rokem nacistických olympiád 1936 v Berlíně a Garmisch-Partenkirchenu-GaPa), vedla při širším pohledu k likvidaci cordonu sanitaire ve střední „vertikální“ Evropě a předání jednoho z největších světových zbrojních arzenálů do rukou militarizujícího nacistického Německa už po předchozím odevzdání autoritativní austrofašistické první Rakouské republiky Berlínu v pozdní zimě 1938. Snaha po obklíčení SSSR – nebo důsledné vytváření takového stereotypu – se dostala do ostrého konfliktu s prozíravější částí západních demokracií (Churchill, Attlee, de Gaulle) na jedné straně a na straně druhé se stalinským SSSR, pro nějž dočasné spojenectví s Berlínem nebylo jen spoluprofitováním na čtvrtém dělení Polska, ale i přípravou na boj s Hitlerem (to postihuje výstižný termín obranná agrese politologa a historika Oskara Krejčího). Na tomto trendu, sílícím s exponenciálně rostoucími úspěchy blitzkriegu v severní, západní i jihovýchodní Evropě, se nic neměnilo až po datum přepadení SSSR 22. června 1941.
Základní charakteristiku protihitlerovské koalice však do konečné podoby změnil až japonský přepad Perlové zátoky na havajském ostrově Oahu 7. prosince 1941, který rozmetal dosavadní převládající americký (USA) izolacionismus. Pětičlenné velmocenské seskupení však po rozhodnou část druhé světové války (1941–1944) působilo především v trojbloku Roosevelt, Churchill, Stalin. To spolu s vývojem druhé světové války ovlivnilo i budoucí tvář Evropy. Ruská Rudá armáda (r. 1946 přejmenovaná na Sovětskou) nesoucí hlavní tíhu krvavých bojů s hitlerovskou wehrmacht pro zaneprázdněnost západních demokracií na dalších bojištích (Blízký východ, severní a východní Afrika, Zadní Indie, Pacifik, zbrojní výroba a dodávky spojeneckých zbraní, mj. i SSSR zejména v kritických letech 1941-1942) vedly přes s tím spojené logistické nesnáze Západu k postupu Rudé armády daleko na Západ prakticky až k západní hranici střední Evropy. Spojenecké západoevropské operace, zejména Overlord, postoupily od června–srpna 1944 (pomineme-li vylodění západních spojenců v Itálii v létě 1943) k obsazení Francie, Itálie, západní Skandinávie a větší části území Německa, Rakouska a v nepatrné míře i Československa.
Ačkoliv na Teheránské konferenci nebylo o čáře styku jednotek jednotlivých států Spojených národů řečeno nic určitějšího, bylo zřejmé, že většina československého území (ve smyslu benešovské nepřerušené kontinuity existence československé státnosti) bude osvobozena Rudou armádou. Od zimy 1944 (po podpisu třetí československo–sovětské smlouvy 12. prosince 1943) proto započaly užší československo–sovětské kontakty, v nichž začala viditelně růst váha druhého exilového – moskevského – centra. Sbližovat se začaly i zpravodajské služby obou států a východní armáda vzrostla z původních 3 000 na 16 000 vojáků; nadto řada západních legionářů požádala o převelení na východ (např. hrdina ČSSR armádní generál Karel Klapálek). Poměrně záhy také začaly být patrné skutečné rysy stalinského režimu a řada sovětských představitelů, působících u východní armády, se netajila sovětizačními záměry s poválečnou československou společností. Pokud trvaly boje s hitlerovským Německem, tento rys ruského přístupu k československému exilu poměrně zanikal a do popředí jevově vystupoval nejprve na osvobozovaných slovenských a později i moravských územích. Nicméně Moskvou zvolený způsob odtržení Podkarpatské Rusi, srovnatelný se vztahem SSSR vůči Polsku či Finsku, neponechával informované a vidoucí v iluzích o skutečném rázu budoucích vzájemných vztahů (zprávy pro londýnské centrum o skutečném stavu gulagu podával velitel československé vojenské mise v SSSR divizní generál Heliodor Píka).
Přístup KSČ vůči sovětské válečné realitě byl poznamenán bolestnou zkušeností z tragických třicátých let i genetickou závislostí Gottwaldova vedení na Kominterně (později i na Kominformě) a trvalou přítomností sovětských zpravodajských služeb u exilové a později i domácí (domorodé) KSČ. Do podrobností nejsou tyto základní prvky sovětizační sítě známy i dnes. Jistotou je však souvislost se jmény Bedřicha Reicina a Karla Vaše i dalších pracovníků Obranného zpravodajství, jež bylo nezávisle na vůli druhého velitele československého armádního sboru armádního generála Ludvíka Svobody zřízeno na počátku roku 1945, když už bylo zcela jasné, že Československo, které mělo pro Moskvu zásadní strategický význam, bude součástí sestavy satelitních států (vnějšího impéria; přímou hranicí se SSSR by bylo bývalo toto nové ruské západní území v případě ztráty až do r. 1989 rozděleno na severní a jižní část s následným přímým ohrožením Ukrajiny).
Pro západní demokracie, zejména pro Washington, bylo rozhodující zajištění ruské pomoci v závěrečném období východního konfliktu druhé světové války s Japonskem. Vypuštění jejich zřetele z území východní části Střední Evropy i Evropy jihovýchodní (Balkánu) tak charakterizovalo nejen Roosevelta, ale i Churchilla a ze hry vyřazovalo De Gaulla, jehož neúmorná obhajoba velmocenského statutu keltské velmoci předem vyřadila z účasti v Jaltě i Postupimi. V protikladu k počátku meziválečného období se při jasném vyřazení Německa otevřel prostor pro Moskvu; ve hře globálních zájmů přetrvávala i stále otevřená otázka poválečné spolupráce velmocí Spojených národů i aktuální problémy zásobování potravinami, energií, přídělové ekonomiky, denacifikace (v Itálii defašizace), potrestání vlastizrádců a kolaborantů ve válkou postižené kontinentální Evropě a na okupovaných územích i obnovy dopravy, veřejné správy, orgánů činných v trestních řízeních a rovněž postupného dořešování územních i jiných otázek a veřejného a politického života; bezprostřední prioritou obou velmocí byla porážka císařského Japonska. Nesporná euforie z osvobození byla konfrontována s následky válečného zpustošení.
Třetirepublikové období
Československo bylo jednou z buněk tohoto stádia mezinárodních a mezistátních vztahů. Poválečný vývoj naší země odrážel vztahy mezi velmocemi protihitlerovské koalice Spojených národů; aktuální podoba sovětizace, zakotvená v Košickém vládním programu, byla sdílena – byť ne zcela v rovné míře – všemi členskými stranami třetirepublikové Národní fronty (Národní fronty politických stran). Rozumělo se samo sebou, že politika úzkého přátelství se sovětoruskou velmocí bude vyvažována srovnatelně silnými vazbami se západními demokraciemi (benešovská demokracie socializující a koncept mostu Východ–Západ jako východisko obnovované kolektivní bezpečnosti). Úsilí Moskvy o podřízení dalších satelitních zemí (Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Albánie, Jugoslávie, Bulharsko, Finsko, později Německá demokratická republika), které pro Moskvu nebylo jednoduché, postupně se střídavými úspěchy oprašovalo staré zkušenosti z třicátých let; přitom se mohlo opírat o hrozbu nacistickoněmeckého revanše, protože právě v letech 1947–1949 končila zejména pro Západ denacifikace. Komunistické nebo navenek „pouze“ komunizující země a prosovětské, postupně moc unifikující politické formace se krok za krokem prosazovaly – za cenu někdy i volebních podvodů – do jejich čela. To všechno se dálo ve válkou zpustošených územích, v nichž často přežívala různá politická tělesa nebo vysloveně kriminálnické gangy a bandy.
Churchillova fultonská řeč (1946) konstatující probíhající rozpad protihitlerovské koalice narážela na některé praktiky Moskvy; obraz věcí není ovšem černobílý a spíše v souvislosti s ní lze mluvit o rodící se poválečné blokové optice (poválečné potlačení řecké komunistické původně protifašistické rezistence). Benešovská politika kolektivní bezpečnosti, v níž Československo mělo být mostem mezi Západem a Východem, předpokládala ovšem naopak její pokračování, ať už šlo o práci v brettenwoodských institucích nebo v pokračovatelce Společnosti národů Organizaci Spojených národů. Přátelství se Sovětským svazem si přála i demokratická část Národní fronty; i pro ni byl totiž zárukou prevence možného postnacistického revanše. Komunisté na jednu stranu sdíleli obecné poválečné nadšení, na stranu druhou byli ovšem vázáni Moskvou a ve vzdálenější perspektivě sledovali dobytí moci v zemi s případným důsledným uskutečněním zkušeností a postupů ruského komunismu, jak je v tomto ohledu ztělesnila Čeka i její nástupci GPU, OGPU a NKVD (MVD) a jak k ní nepřímo směřovaly závěry posledního VII. kongresu Komunistické internacionály (1935). Ne náhodou využili v březnu 1945 při jednáních v Moskvě svou šanci a s využitím podvojné Komunistické strany Slovenska (fakticky bezděčné průraznice poválečného čechoslovakizujícího asymetrizujícího modelu) získala mocensky klíčové rezorty ministerstva vnitra, kultury a informací a de facto i národní obrany. Vedle Obranného zpravodajství tak v nově zakládané Státní bezpečnosti Sboru národní bezpečnosti založila svou další mocenskou formu a tím i alternativní východisko zahájeného boje o moc.
Původní (počáteční) programové představy komunistů byly odlišné. Volební program z r. 1946 vylučoval kolektivizaci, nezatracoval živnostníky a nepřekračoval meze Laušmanova znárodnění, jež zakládalo vícesektorovou ekonomiku s jasnou dominancí nesoukromého vlastnictví. Z druhé strany však probíhala denacifikace, transfer (přesídlení) německočeského obyvatelstva, ale i souboj s hospodářskou i výlučně zločineckou kriminalitou. Je zajímavé sledovat drsnost třetirepublikových demokratických polemik i jejich dobové metafory kořenící ve srovnáních s nacistickou érou. Odraz retribučních procesů a řízení byl podle všeho základem těchto postupů, jejichž užití by dnes vyvolalo nesmlouvavé odezvy z řad ortodoxních ctitelů havlovských reflexí a možná nejenom tam.
Buď jak buď, dobová slova o rudém gestapismu nepostrádala reálný základ. Vypjaté soupeření mezi oběma rodícími se bloky i latentní ideové kontexty Marshallova plánu konaly své a hlas věcně střízlivého rozumu, jak jej naznačovala slova Fina Mannerheima (někdejšího generála carské armády, který patřil do generace cara Mikuláše II.), socializující demokracie i o generaci mladšího prezidenta Budovatele Edvarda Beneše, byl postupně zatlačován, až byl posléze na dlouhá léta umlčen a takřka vyhlazen z historické paměti.
Na ruskosovětské straně nikdy neukončil svou činnost pověstný gulag, jak posléze byla tato donucovací aparátnickobyrokratická sféra ruské společnosti nazývána podle zkratky správy sovětských pracovních a koncentračních táborů nazývána. Mj. do ní zamířily statisíce sovětských občanů, kteří se na vlastní oči během druhé světové války seznámili se západní, ale i střední Evropou a byla jim dopřána možnost alespoň být v kontaktu s touto alternativní zkušeností tak kontrastující se zbídačelým SSSR, který těžce postihly zločiny hitlerismu i opakovaných selhání stalinského vedení země. Vývoz těchto zkušeností do satelitních států omezené suverenity byl obsahovou podstatou jevu nazývaného sovětizací a marxismus zúžený do scholastiky marxismu-leninismu (provázeného početnými vulgarizacemi odkazu této velké také této ruské historické osobnosti) nezpochybnitelnou alfabetou válečného komunismu, který ruská společnost snášela dlouhá desetiletí a škrtil její rozvoj a přednostně pod nejrůznějšími zástupnými důvody likvidoval prvky i nositele kritického, skutečně marxistického vědeckého myšlení i ty, kteří koncepty tohoto velkého Němce a Evropana nesdíleli. Idea dovršení proletářské revoluce dobytím západní Evropy však byla podle všeho spíše umanutostí úzkého Stalinova okolí a v praxi narážela na hranici skutečných možností sovětské supervelmoci, jak je narýsovala korejská válka i zjevná kvalita poválečného stavu zpustošené země.
Po únorových událostech 1948
Třetirepublikoví reformní komunisté (Švermova generace), prodchnutí úctou k zemi sovětů i k Stalinovi-Džugašvilimu, i dnes věcně považovaného také za vítěze nad nacismem, brali vážně jeho výroky o pluralitě cest k alternativním národním formám ruské sovětizace pronášené bezprostředně po druhé světové válce a během ne let, ale měsíců se měnili v diktátorovy domnělé i skutečné nepřátele. Ale ani bezprostřední Stalinovo okolí si nemohlo být jisto vlastním fyzickým přežitím, jak dokazovaly a dokazují osudy Frunzeho, Jagody, Kirova, Ježova a řady dalších. Přes maďarské a bulharské zprostředkování provázeny projevy zřejmě agentů NKVD a MVD (sovětského ministerstva vnitra) i dobové zrcadlové snahy Západu (maccarthysmus) pronikaly rovněž do československé společnosti. První generace těchto sovětizátorů typu Bedřicha Reicina, Karla Vaše či Karla Švába a současně vytvářela uvnitř KSČ faktické dvojmocí vydatně přiživované Moskvou. Vypjatou atmosféru té doby ještě vyhrotily některé absurdní kroky, jakými byly např. zvolené formy agrární kolektivizace (navíc v zemi s bohatými tradicemi družstevnictví ve všech jeho hospodářských formách) nebo přepjatá industrializace orientovaná na těžký průmysl, jejíž proklamované voluntaristické cíle byly nad hospodářské možnosti země. Věci pak dále komplikovalo znevažování školství, agresivní rovnostářství a další deformující kroky, které sice pro většinu obyvatelstva zanikaly na pozadí paralelně probíhající nezpochybnitelné kulturní revoluce (šlo o pozitivní momenty jinak škodlivých rovnostářských tendencí doby). Vystupňování vojenských výdajů v letech 1951–1953, které jen umocnilo odloženou tíhu válečných škod a ztrát, vedlo k zvlášť kruté ‚měnové reformě‘ v květnu 1953 a mimořádně silným projevům zejména dělnické nespokojenosti, které dospěly až na práh celospolečenských otřesů (vedle NDR vůbec prvním v regionu satelitních států ruského evropského vnějšího impéria).
Nejotřesnější zkušeností však byly justiční zločiny, které však více než selháním orgánů činných v trestním řízení byly vynuceným převzetím metod a zásad nezákonností zejména třicátých let minulého století v SSSR. Závislost Prahy na Moskvě, přiživovaná exilovou částí Gottwaldova vedení KSČ v polovině třicátých let vzpomínkami na řádění rozvědných (tajných) služeb SSSR té doby a jeho strachem, pokračovala i na přelomu čtyřicátých a padesátých let. A tak se dotvořila jak praxe, tak próza poúnorové administrativy justiční i veřejnoprávní (mj. oživením retribučních dekretů a novelizací zákona na ochranu republiky). Mimo řady nekorektních a zjevně nedomyšlených makroekonomických zásahů až otrocky sledujících stalinskostalinistickou ruskou národohospodářskou praxi tu byla i likvidace většiny toho, co přivedlo KSČ k moci (zlikvidováni byli mj. přední komunističtí ekonomové Rudolf Margolius, Ludvík Frejka-Freund a Josef Goldmann, ale vězněm se stal i sociálně demokratický tvůrce alternativního záměru první pětiletky profesor Jaroslav Krejčí mladší). Nikoli náhodou se její volební program z r. 1946 stal utajovanou písemností a poměrně obtížně dostupný byl i Košický vládní program. Ještě horším problémem byl, jako v celé sovětizované Evropě, problém justičních a policejních zločinů, o jejichž rozsudcích i průbězích šetření (vyšetřování) rozhodovala vybraná skupina členů politbyra a svérázným paradoxem je fakt, že jeden z jejích členů – Rudolf Slánský – skončil na popravišti z vůle vedení KSČ na zjevný pokyn z Moskvy (pro střetové situace s vedením StB a ministrem vnitra Rudolfem Barákem dostal stranickou důtku člen politbyra Zdeněk Fierlinger).
Závěr
Čím toto zamyšlení uzavřít? Jistěže pravdu mají ti, kteří poukazují na vyhrocenou mezinárodní situaci hrozící propuknutím třetí světové války, která založila časovou řadu do té doby nepředstavitelného stupňování vojenských výdajů. Ale zřejmě podstatnější je další odpověď, totiž že Sovětský svaz, ovládaný mocichtivou stalinskou optikou, byl v konceptu až zločinecké sovětizace, plynoucí z neschopnosti zbavit se stínů polistopadového válečného komunismu (1917), nedokázal vnímat a uplatňovat marxovský systém jako jednotu jedinečného v různém. Řada krvavých zásahů z občanské války i potlačování mnoha rolnických, anarchistických a posléze i národních povstání, která vyvrcholila aktivitami na hranicích (i za hranicemi) hromadné zločinnosti, jež s sebou přinesla druhá světová válka, a bloková logika jako příčina zprvu ještě jednotného poválečného fungování velmocí Spojených národů přenesla tyto „takévýdobytky“ různými cestami do satelitních zemí.
V poválečném fungování „světové socialistické soustavy“ tak byly dlouhodobě založeny prvky regresu, jež na několik let oslabily skutečný (invenční, intenzifikační) prvek (prvky). Násilné osvojování východoevropské dodatečně stalinizované skutečnosti se v československém případě projevilo zvlášť politováníhodně. Vedle silného omezení tvořivých prvků ve všech společenských vrstvách byla nejcitelněji postižena organizátorská (managerská) subvrstva a silně omezen byl vliv a postavení středních vrstev. Vznikl systém, který založil stupňované dlouhodobé vnitřní zadlužení československé společnosti a uplatňovanými prvky kolektivní zodpovědnosti a silným rovnostářstvím značně zkomplikoval uplatňování řady schopných a nadějných talentů (to vedlo k viditelnému exilu desetitisíců občanů republiky). Dalším viditelným jevem bylo oslabení dělnictva, respektive ztížení prosazování jeho nejschopnějších lidí. Je pochopitelné, že skutečnost nebyla černobílá a vzdor tomu všemu šla společnost jednoznačně dopředu. Popisované vývojové tendence se prosazovaly postupně a nanejvýš klikatě.
Uplatňování metod prvních let vlády KSČ usnadnila i naléhavá potřeba extenzívního společenského vývoje, kterou bylo možno odstraňovat válečné škody a dotvářet hospodářskou strukturu země včetně hospodářského vyrovnávání Česka a Slovenska i zvládání zaměstnanosti (koncept levné pracovní síly). Nicméně důsledné odstraňování společenských a hospodářských vulgarit padesátých let, které se vyžívaly jednak vyčerpáním jejich násilnostního potenciálu, jednak hospodářskou neschopností (nízkým zhodnocováním), jež měla za následek první reformní pokusy, které vyvrcholily tzv. Rozsypalovou reformou r. 1958 a po rozpadu třetí pětiletky r. 1963 pokračovaly ještě šířeji i hlouběji založenými snahami, z nichž nejproslulejší byly projekty spojovaná se jménem Oty Šika (tak řečený obrodný proces). Základních slabin, jakými byla např. nadměrná etatizace vlastnictví, tzv. kádrová personální politika a s tím související kádrové předpoklady či pořádky (nomenklatury), se však poúnorový systém nezbavil až do listopadových událostí r. 1989. I když komise Kolderova a barnabitská velmi podstatně korigovaly dějinný obraz padesátých let a dospěly k tisícům rehabilitací zejména v druhé polovině šedesátých let (při výrazné preferenci komunistů oproti tzv. bezpartijním), řada zpráv a informací zůstala ne zcela pojednána i v exilově vydané Pillerově zprávě (Pillerova komise) v ČSSR činné na konci šedesátých let.
Síla regresívních prvků v činnosti nejen československého komunistického hnutí, pomineme-li statisíce v lepším případě znesnadněných, v horším těžce postižených lidských životů, postupně podlamovala společnost. I když v pozdějším období komunistický režim zlidštěl (posun z totalitní k autoritativní podobě), svých teď už víc skrytých než otevřených regresívních tradicí a postupů se nikdy zcela nezbavil. A to včetně závislosti na jednostranném moskevském „papeži“.