Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (9. díl)

Jiří Malínský Komentáře

Jiří Malínský v dnešním pokračování rozebírá vývoj po únoru 1948, např. politické procesy, odchod některých sociálních demokratů do exilu a tzv. boj proti sociáldemokratismu.

 Politické procesy a první období exilové strany

 Nástup „ultralevého“ komunismu a jeho praktik

 Předzvěstí politických procesů se staly poválečné akce ruských zpravodajských služeb (především SMĚRŠe a NKVD); zejména postihovaly příslušníky ruského poříjnového (polistopadového) exilu všech odstínů, vztahovaly se však i na československé státní občany české, slovenské a rusínské (ukrajinské) národnosti (v prvorepublikové ČSR žilo kolem 20 000 osob z ruského polistopadového exilu). Domácí tzv. zemské obranné zpravodajství (ZOB) rovněž nezahálelo (o projevech „rudého gestapismu“ již byla řeč). Záhadná smrt Jana Masaryka v noci z 9. na 10. března 1948 a zatčení legionářského zpravodajce generála Heliodora Píky (duben 1948), nositele nejvyšších sovětových ruských válečných řádů a budovatele naší východní exilové armády, bylo vedle procesu Horáková a spol. dalším pokračováním této pustošivé tendence.

Vlastní nástup politických procesů, v nichž byli postiženi i první sociální demokraté, však spadá až do přelomu let 1949–1950. Úzce souvisel se snahami domácích politických demokratických reprezentací o možnou obnovu ilegální činnosti, v níž však trestné byly i aktivity typu podpor rodin zatčených politických vězňů (tuto kategorii komunistické trestní právo však odmítalo znát). V procesu Milady Horákové byli k dlouholetým trestům vězení odsouzeni Vojtěch Dundr a Zdeněk Peška, v samostatném procesu dále k trestům smrti major Jaromír Nechanskýa jeho druh Veleslav Wahl a posléze i podplukovník František Skokan (souzen jako člen KSČ). Byla to první vlnazrůdné tzv. výroby politických procesů.

Hlavní vlna perzekuce sociálních demokratů však nastoupila až po odeznění největších procesů doby, zejména procesu Slánský a spol.; od jara 1953, kdy po tzv. měnové reformě došlo k hromadným dělnickým protestům(nejvíce se projevily v Plzni), byl zahájen boj proti tzv. sociáldemokratismu, který oživil všechny staré komunistické fráze a floskule z dvacátých a třicátých let neblaze známé ze stalinské avanturistické sektářské strategie třída proti třídě (sociální demokraté včetně Masaryka a Beneše v ní byli označováni za tzv. sociálfašisty). V odsouzení Benešova spolupracovníka, někdejšího stíhatele nacistických válečných zločinců generála justiční služby Bohumila Ečera Státní bezpečnosti zabránil jednak Zápotockého zákrok, jednak Ečerův náhlý skon (1953). O to tvrději dopadla perzekuce na Bohumila Laušmana, uneseného Státní bezpečností o vánočních svátcích r. 1953 ze Salzburgu do Prahy (zahynul za podivných okolností v ruzyňské věznici na počátku května 1963 po mnohých dramatických peripetiích v okamžiku, kdy měl být konečně propuštěn na svobodu).

Celkem bylo podle údajů historika Karla Kaplana odsouzeno v politických procesech kolem 500 předních sociálně demokratických činitelů ústřední, krajské i okresní úrovně. Politické procesy padesátých let – historicky třetí vlna protisocialistických politických (zločineckých) procesů – snesou v mnohých ohledech srovnání s politickými protisocialistickými procesy osmdesátých let minulého století a fakticky navázaly bezprostředně na předcházející ještě krutější nacistickou perzekuci. Nedokázaly však zastavit činnost exilové strany i domácího sociálně demokratického odporu, které se v šedesátých letech vyvinulo do tzv. schůzkového hnutí. (Propuštění političtí vězni systematicky usilovali o svou úplnou rehabilitaci a nejen pro tento účel se scházeli v restauracích a kavárnách; Státní bezpečnost byla vůči těmto postupům a formám bezmocná a omezovala se na jejich formální sledování.)

Vznik exilové strany

Účelově výběrové historické paměti země (v duchu vulgárně uchopeného Nejedlého sloganu z názvu statě Komunisté dědici pokrokových tradic národa) však ani v případě československé sociální demokracie nebylo úplné. Po únorovém zvratu odešlo do exilu postupně několik stovek sociálních demokratů (z nich bylo několik desítek činných na ústřední i krajské a okresní úrovni), kteří vydáním zvláštního prohlášení 26. května 1948 vyhlásiliobnovení činnosti strany ještě během formálního trvání zglajchšaltované poúnorové domácí Československé sociální demokracie.

Otázkou však zůstalo – a zůstává – i legalita (o nelegitimnosti nemůže být sporu) rozpuštění sociální demokracie 27. června 1948. Proběhlo při vědomém porušení organizačního řádu (stanov) strany, jak naznačuje i formulace komunistického zdroje: „Sloučení komunistické a sociálně demokratické strany bylo zákonitým výsledkem revolučního politického vývoje v dělnické třídě a proběhlo slavnostně 27. června 1948 na základě marxismu-leninismu a na organizačních principech KSČ. Byla tak upevněna vedoucí úloha dělnické třídy v naší společnosti.“  V okamžiku svého pohlcení sdružovala Československá sociální demokracie přibližně 370 000–390 000 členů (historik Karel Kaplan uvádí 394 000), aniž se sloučením prokazatelně souhlasila většina členstva ČSSD. Uvnitř KSČ byli exsocialisté nahlíženi ve smyslu stalinského postulátu o „zostřování třídního boje během cesty k socialismu“. Bylo to patrné na směrnicích ÚV KSČ pro volby do okresních orgánů, ale i při rekonstrukci vedení komunistické strany – Klement Gottwald se snažil, aby bývalí sociální demokraté typu Oldřicha Johna nebo Zdeňka Fierlingera nebo Jiřího Hájka či první české ministryně Ludmily Jankovcové zůstávali pokud možno mimo skutečná „tlačítka moci“ (zřízením užšího organizačního sekretariátu uvnitř politického byra). Komunizovaní sociální demokraté byli černobíle rozlišováni na preferovanou menšinu těch „kteří srostli se stranou“ a opovrhovanou většinu „komunistů druhé kategorie“. Ještě vyhrocenější bylo vnější rozlišování bývalých sociálních demokratů na „sloučené“ a „bezpartijní“.

Exilová ČSSD během své více než čtyřicetileté existence vystřídala na předsednické funkci čtyři výrazné osobnosti českého (československého) demokratického socialismu: Blažeje Vilíma (květen–září 1948), Václava Majera (září 1948–leden 1972), Viléma Bernarda (září 1973–červen 1989) a Karla Hrubého (červen 1989–březen 1995). Vilém Bernard se mimoto stal zakladatelem a vůdčí osobností střechové organizace exilových sociálních demokracií ruského vnějšího (satelitního) impéria (sovětizované části Evropy). Socialistická unie střední a východní Evropypojistila kontinuitu členství ČSSD nejen v předchůdcovské COMISCO, ale posléze (od r. 1951) také v obnovené Socialistické internacionále. První léta existence exilové strany bylo jejím mateřským přístavem historické londýnské sídlo britské Strany práce Transport House. Zde také vycházel první z exilových stranických občasníků; po krátké epizodě Londýnských listů jím byla cyklostylově množená revue Demokracie a socialismus. Nikoliv nevýznamné bylo také zastoupení strany ve vrcholových orgánech exilu, zejména v Radě svobodného Československa, ale také ve vysílání Rádia Svobodná Evropa (první léta jeho existence byl součástí vysílání RFE i obnovený kdysi prvorepublikový Dělnický rozhlas).

Neméně důležitou součástí činnosti exilové strany byla i snaha o zachování jádra kontinuity demokratické československé státnosti, jejímž východiskem byly kontury, za nichž byla r. 1918 obnovena česká státnost v československém rámci. Přes nesporné rozdělení postojů v některých s tím souvisejících otázkách tento přístup zahrnoval i osobnosti a odkaz obou prezidentů a vůdců odbojů – T. G. Masaryka i Edvarda Beneše. Nemalé množství vůdčích osobností exilové strany se také angažovalo v londýnském Ústavu Edvarda Beneše pro politické a sociální studium, který r. 1950 založil vedoucí Benešovy prezidentské kanceláře sociální demokrat, ruský legionář Jaromír Smutný. To také určovalo postoj strany vůči předúnorovému československému exilu, jehož kořeny sahaly namnoze do válečného období.

Zahraniční sociální demokraté soustavně sledovali vývoj ve staré vlasti a podle svých skromných možností se snažili burcovat evropské i světové veřejné mínění do boje proti nejkřiklavějším zločinům a přečinům poúnorového komunistického Československa. Orientovali se přitom na tradice druhého odboje a v mnohém podporovali tradice třetí Československé republiky, zejména odkaz jejích prezidentů Masaryka a Beneše. Exilová strana se skládala z místních organizací působících na státní a nadstátně regionální úrovni. Působila všude tam, kde se vytvořily nebo již byly silné krajanské menšiny (Velká Británie, Benelux, Austrálie, Francie, Německo, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko, Spojené státy americké); na státní úrovni fungovala – někdy velmi nesnadno – jako zemská vedení. Její úsilí o zachování české, slovenské a československé sociálně demokratické myšlenky neslo plody: dělnická protikomunistická rezistence první poloviny r. 1953 i první velké vzedmutí domácí občanské angažovanosti po přednesení Chruščovova projevu na XX. sjezdu Komunistické strany Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) na počátku vichřičného roku 1956 propůjčovalo tomuto přesvědčení hloučku exilových soudruhů a soudružek to nejcennější: oporu ve skutečnosti sociálně demokratické myšlenky, pro kterou za často nesnadných existenčních podmínek tak usilovně a klopotně v exilu pracovali.

 „Boj proti sociáldemokratismu“

 Tzv. boj proti sociáldemokratismu, kterým se komunistický režim pokusil vykoupit z temného, zvlášť vypjatého prvního totalitního pětiletí své moci, aniž co slevil na represívních působnostech, jež si osvojil, způsoby a cestami, které dalekosáhle přesáhly vše, za co demagogicky – často za cenu přímého falšování ověřitelných historických fakt – kritizoval první Československou republiku, končil; režim začal žít z makroekonomických polštářů, které si vytvořil tzv. měnovou reformou z r. 1953. Jeho vnitřní krize tím však nebyla překonána; naopak ruské chruščovovské, o Leninův odkaz se opírající tání (otěpeľ), provázené bojem proti kultu Stalinovy osobnosti, ji vývojově dále prohlubovalo. Šmeralovská linie reformního komunismu, nikdy zcela nepotlačená stalinistickým aparátem Státní bezpečnosti a ÚV KSČ, se postupně šířila do intelektuálního prostředí vědy i umění a ovlivňovala právě dobovou nejmladší generaci tvůrčí části obyvatelstva (vzdělanou v duchu přetrvávajících hodnot sociálně citlivé první Československé republiky).

Sociální demokraté, hlídaní nedůvěřivým aparátem StB a ÚV KSČ i tiskovou cenzurou (Hlavní správa tiskového dohledu), ať už se „sloučili“ nebo zůstali ve své většině věrni své staré straně, se soustředili především na úsilí o propouštění a následné rehabilitace nejen vlastních politických vězňů. Jejich úsilí se setkávalo a prolínalo se špatným svědomím Novotného vedení Komunistické strany Československa a prací hned několika rehabilitačních komisí, které v letech 1954–1970 postupně uvolňovaly obruče stalinské justiční lži. Přes vnější silácká vyjádření vedoucích činitelů této státostrany se ve skutečnosti z pochopitelných důvodů neobávali ničeho víc než důsledného přezkumu činnosti Státní bezpečnosti. Svůj sice nepřímý, ale nikoliv zcela zanedbatelný vliv tu měla i obnovená Socialistická internacionála, za kterou se skrývaly skromné síly exilové strany.

Před Pražským jarem (Lednem 1968)

 Bilance sil, provedená londýnským ústředním výborem ve sborníku Osmdesát let Československé sociální demokracie (1958), byla přes nepřehlédnutelnou nedostatečnost dostupné pramenné základny pozoruhodnou. A připomínkou již tehdy zapomínané historické paměti československého sociálně demokratického hnutí zvláště záslužnou.

Svůj význam tu měla obdobně založená kniha liberálního socialisty (spíše než sociálního liberála), ideového blížence ČSSD Ferdinanda Peroutky Demokratický manifest připomínající význam zpřetrhané dějinné kontinuity a zobecňující zkušenosti velké systémové krize sovětizované části Evropy na přelomu první a druhé poloviny padesátých let. To vše podporovalo již zmíněné následné koordinované sílící úsilí domácích sociálních demokratů nejen o propouštění, ale i o právní, politické a občanské rehabilitace vězněných soudruhů a soudružek z Lidového domu. Vyvrcholilo v první polovině šedesátých let v souvislosti s aktivitami Kolderovy a zejména barnabitské rehabilitační komise, které vyústily do velkých personálních otřesů režimu a postupného nástupu mladší funkcionářské generace komunistických kádrů, již nezatížené osobní účastí na politických justičních i mimojustičních zločinech padesátých let minulého století.

Začaly se formovat výchozí nezapomenutelné základní kontury převratných dějů Pražského jara.

Předchozí části:

Ilustrační foto: Juandev, CC0, via Wikimedia Commons

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.