Jiří Malínský pokračuje ve svém seriálu a dnes se kromě jiných událostí podívá na Českoslovanskou sociální demokracii během prvního odboje a Washingtonskou deklaraci.
Národní nebo mezinárodní?
Druhé rozdělení
Česká (dobově českoslovanská) sociální demokracie byla vedle (austro)německé v Předlitavsku druhou nejsilnější a současně spoludominující stranou tzv. malé rakouské internacionály. Velký úspěch zaznamenala její politická organizace (vlastní moderní politická strana v užším slova smyslu). Jako jedna ze tří – spolu s Poláky a Finy – dokázala prolomit v Socialistické internacionále sdílenou zásadu jedna země (stát), jedna strana. Suverenitě české politické organizace však neodpovídala míra suverenity její odborové zájmové složky. Podřízení Odborového sdružení českoslovanského rakouské Odborové komisi bylo na půdě Internacionály tvrdě a nesmlouvavě hájeno. Boj české sociální demokracie o její osamostatnění nebyl, jak jsem již napsal, samoúčelný: sporé finance politické organizace doplňovaly neskonale štědřejší zdroje odborové zájmové složky; více účelně vynakládaných peněz spoluznamenalo i postupný nárůst členů a s tím úzce spojeného sílení voličských hlasů a politického vlivu. Urputně vedený boj Vídně a Prahy (kolem let 1905–1907 mj. i nákupem Lidového domu se centrem strany znovu stala Praha) pokračoval také na půdě Socialistické internacionály a vyvrcholil na jejím VIII. kongresu v Kodani r. 1910. Porážka ČSSD však neznamenala konec rozbrojů. Naopak, důsledné setrvání Prahy na jejím původním stanovisku vedlo k prvnímu viditelnému rozdělení strany i hnutí: oproti silné autonomistické většině Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické vznikla následně centralistická menšinová Česká strana sociálně demokratická v Rakousku sdílející vídeňský anacionalismus jako formu internacionalismu; její hlavní síla spočívala především na Moravě a ve Slezsku; v jejím čele stáli mj. Brňan Edmund Burian a Ostravan ze zakladatelské generace průkopníků socialistického dělnického hnutí hornický vůdce Petr Cingr. Spor silně oslabil již tak narušenou křehkou jednotu užší rakouské internacionály a pokračoval – včetně její další destrukce – i po nečekaném vypuknutí první světové války.
Následně se oslabila i vazba na tzv. austromarxistický program kulturní jazykové autonomie z dílny vůdců německorakouské sociální demokracie Karla Rennera a Otto Bauera propagovaný a v českém prostředí dále duchovně dotvářený zejména Bohumírem Šmeralem. Tzv. anacionalismus, který s ním byl spojován, v praxi vedl k posilování vídeňského, německý jednací často obcovací /všednodenně používaný/ jazyk užívajícího centra a germanizačním rezonancím. Uvnitř ČSSD za těchto okolností začalo sílit vlastenecké křídlo (v historickém ptydepu minulého času pravicově oportunistické), navazující kontakty s ostatními českými politickými stranami, které se dotvářely v letech 1905–1907 v rámci boje za všeobecné volební právo přímé, tajné a rovné. K tradiční vazbě na masarykovské realisty postupně přibyl na Moravě Tusarovou zásluhou tzv. Pokrokový blok, v němž se sociálními demokraty působili moravští mladočeši (mladoliberálové) kolem zakladatele Lidových novin advokáta Adolfa Stránského a agrárníci vedení statkářem RTDr. (doktorem technických věd) Františkem Staňkem; je možno ho chápat jako předzvěst či laboratoř budoucích všenárodních vládních koalic První republiky.
Českoslovanská sociální demokracie (ČSSDSD) během prvního odboje
Vznik ilegálního prvoodbojového domácího ústředí, tzv. Maffie (přezdívalo se tak jádrové skupině redakce masarykovského deníku Čas) kolem Masaryka, mladého Edvarda Beneše a po jejich odchodu Přemysla Šámala se dál nalomil ve straně doposud převládající austromarxistický koncept hájený předsedou českoslovanské sociální demokracie Bohumírem Šmeralem. Perzekuce, nastolená ministerským předsedou Stürgkhem, zprvu vytvořila prostor pro šmeralovský aktivismus, sdílený i většinou tehdejší české domácí politiky. Protahování války, vzrůstající bída nejen lidových, ale i středních vrstev, šířící se hlad a podvýživa, zhoršující se zejména ve druhém a třetím válečném roce, první úspěchy Masarykovy, Benešovy a Štefánikovy zahraniční akce a konečně změna na císařském trůně, který po 66leté vládě Františka Josefa zaujal jeho nástupce Karel, Vídeňany zvaný Poslední, vrátily do země alespoň zčásti demokracii a zejména vedly k obnově činnosti předlitavského parlamentu, kam se vrátila i řada českých poslanců z různých důvodů povolaných na frontu. To všechno vedlo k posílení pozic vlasteneckého masarykovského křídla, jež vedli zástupci plzeňské krajské organizace Gustav Habrman a Luděk Pik, prostějovský Rudolf Bechyně, „tribun lidu“ František Soukup, Antonín Němec a postupně i místopředseda poslanecké sněmovny vídeňské říšské rady Vlastimil Tusar. Katalyzátory, které tento vývoj posílily, se staly zkušenosti ze stockholmských setkávání s nizozemskoskandinávským výborem oslabené Internacionály na jedné na jaře 1918 a Manifest českých spisovatelů básníka a dramatika Jaroslava Kvapila na druhé straně (byl zveřejněn v květnu 1917). Tříbení duchů si vynucovaly i velkoněmecké šovinistické plány na jazykové rozdělení zejména Čech, mezi jejichž horlivé – často fanatické – zastánce patřili i čeští Němci z pohraničních území.
V průběhu let 1917–1918 začali představitelé zahraničního prvního odboje budovat exilovou československou armádu (shodou okolností už tehdy západní a východní), která vyrostla ze skromných počátků pařížské roty Nazdar a ruské České družiny (v Rusku žilo r. 1913 kolem 100 000 českoruských krajanů) podporované krajanskou čechoamerickou obcí kolem Českého národního sdružení a Slovenské ligy (celkem se jednalo o zhruba 1, 1 až 1, 2 milionu osob). Od počátku tu hráli mimořádně významnou úlohu i sociální demokraté kolem pařížského českofrancouzského socialistického spolku Rovnost, českých válečných zajatců v Itálii (mezi velké podporovatele italských legií patřil i Benito Mussolini, jemuž Masaryk udělil r. 1926 řád Bílého lva) amerického odvětví Americké socialistické strany a postupně i v prostředí české a slovenské menšiny v Rusku, ke které se připojili dobrovolníci z řad českých vojáků zajatých v letech 1915 –1916 na východní frontě. Jména sociálních demokratů Emanuela Viktora Vosky, Antonína Tony Novotného (1886–1932), Josefa Joea Martínka, Vojty Beneše, Ivana Markoviče a Zdeňka Fierlingera a mnoha dalších postupně narůstala s tím, jak sílily legie zahraniční československé armády. Zlomovou událostí, která z nečetných hloučků ve Francii, Itálii, Srbsku, Rusku a Spojených státech amerických udělala desetitisícové vojsko, se stalo na počátku poslední ruské ofenzívy na východní frontě začátkem července 1917 nasazení československé brigády v legendární bitvě u Zborova, kde se přibližně 3 000 českých vojáků pod velením generála Jana Syrového prosadilo proti násobně početnějšímu rakouskouherskému nepříteli, v jehož řadách nechyběli ani čeští vojáci. V následujících měsících v Rusku vznikl až šedesátisícový československý armádní sbor a v průběhu jara a léta 1918 ho doplnily tisíce vojáků na francouzské a italské frontě (celkem v legiích bojovalo kolem 110 000 mužů; v ČSSD se tradovalo, že zejména v Rusku každý druhý legionář byl organizovaným sociálním demokratem).
Bachmač, první období sibiřské anabáze, během nějž československá vojska přechodně obsadila mezi Kazaní a Vladivostokem podél Sibiřské dráhy (magistrály) území, rozlohou srovnatelné s Francií (odhadováno na 550 000 km2), Terron a Doss d’Alto i četná další místa, na nichž v průběhu roku 1918, kdy vrcholily německé ofenzívy na východní ruské a západní francouzské frontě a o něž bojovali legionáři, většinově složení z dobrovolníků z řad válečných zajatců, přispěla rozhodujícím způsobem zejména v posledních týdnech a měsících první světové války spolu s nepotlačitelnou chtivostí Ústředních mocností k prosazení myšlenky na obnovu české státnosti v historicky zcela novém československém rámci, který zahrnul do nového státu doposud Maďary perzekvované Slováky a nakonec – poměrně nečekaně – i většinové slovanské etnicky nevyhraněné obyvatelstvo nejzápadnější Ukrajiny známé jako Podkarpatská Rus (dnes Zakarpatská oblast Ukrajiny) na horním toku řeky Tisy z podnětu jeho zámořských krajanů.
Chování domácího prvního odboje
V domácí české politice došlo k přeskupování sil. Zdejší politickou scénu v létě 1918 sjednotil Národní výbor vedený patriarchou zanikající staroliberální (staročeské) Národní strany Karlem Mattušem, ve Vídni obdobně spojil drtivou většinu českých poslanců činných na říšské radě Český svaz rovněž ovládaný agrárníky a sociálními demokraty. Čelnými muži obou nadstranických korporací zastupujícími ČSSD byli mj. Bohumír Šmeral, František Soukup a ve Vídni zejména místopředseda poslanecké sněmovny říšské rady Vlastimil Tusar. Když byla 18. října ve Washingtonu Masarykem vyhlášena tzv. Washingtonská deklarace a o 4 dny dříve v Paříži Edvardem Benešem československá exilová vláda, vedená Masarykem, která se opírala o přecházející diplomatická uznání dohodových mocností, bylo zřejmé, že rozpad monarchie, která se doslova do posledních okamžiků své existence nebyla s to důsledně zbavit svých germanizačních náběhů, je neodvratný. S tímto vědomím a paradoxním souhlasem zoufající Vídně odjížděla do Ženevy početná delegace českých politických a hospodářských špiček, v níž ČSSD zastupoval Gustav Habrman, aby tu jednala s Edvardem Benešem (mj. zastupujícím v USA dlejícího Masaryka) o sladění not zahraničního i domácího odboje a budoucí podobě exekutivy vznikající Republiky československé.
Mezitím vypukly v Praze naprosto nečekaně události nekrvavého 28. října (30. října se k nim Martinskou /svätoturčianskomartinskou/ deklarací, mezi jejímiž signatáři nechyběli slovenští sociální demokraté Emanuel Lehocký, Adolf Horváth a – později do strany v červenci 1919 vstoupivší – Ivan Dérer). (Mezi muži 28. října byli další sociální demokraté František Soukup a de facto již zmíněný, ve Vídni působící Vlastimil Tusar hájící zájmy nové republiky při dělení předlitavské archivní i hospodářské pozůstalosti.)
Bouřlivé události bouřlivého roku, Tříkrálová deklarace, Národní přísaha, Divadelní slavnosti připomínající padesáté výročí položení základního kamene historické budovy Národního divadla, protiválečné vzpoury českých vojáků, zoufalé stávky hladovějících českých mužů a žen práce našly své působivé revolučně působící vyústění. (Příznačný byl výrok šéfa činohry Národního divadla národního umělce Jaroslava Kvapila, autora textu Manifestu českých spisovatelů, který na schůzi předlitavských socialistů v Plodinové burze na Senovážném náměstí 10. května 1918 během Divadelních slavností prohlásil: „Tázali jste se, je-li české spisovatelstvo pro socialismus. Pravím: Ano, jsme pro socialismus, a děkuji Vám, že jsem mezi vámi směl dnes promluvit. Zdar českému socialismu!“.) S blížícími se vánočními svátky dostal západoevropský slovanský lid po obou březích řeky Moravy dárek nejcennější: 21. prosince se po 4 letech exilu vrátil do vlasti a na Wilsonově nádraží z vlaku do rozjásané Prahy vystoupil prezident Osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk.
Sociálním demokratům se vrátil jejich milovaný soudruh profesor, aby na pražském Hradě zaujal, vítán a ctěn všemi, místo českých králů jako jejich přirozený dědic a nástupce. Znovu se ozvalo soukupovské heslo setrvalé mravní sounáležitosti sociální demokracie a mezinárodně proslulého kritického českého intelektuála: Věrnost za věrnost.
Předchozí části: