Jiří Malínský dnes píše o zakladatelských letech sociální demokracie jako nejstarší české politické strany. Druhým dílem tak pokračuje jeho nový seriál.
Vážení čtenáři, nedopatřením jsme dnes zaměnili první díl seriálu a vydali ho znovu. Nyní situaci napravujeme. Sdola uvedený text je pokračováním druhého dílu. Děkujeme za pochopení a omlouváme se. Vaše redakce.
K plné legalitě
Od perzekuce a ilegality k legalitě a legitimnosti
Hrabě Taaffe, který stál v čele nejdéle vládnoucí předlitavské vlády (ministerstva), byl ve svém perzekučním úsilí proti sociálně demokratickému hnutí úsilí inspirován stávající kombinací existenčních tlaků, švindly cenzury dělnického tisku (v českém případě např. Budoucnosti, Dělnických listů, Organizace v libereckém Arbeiterfreundu, Sozialpolitische Rundschau či prostějovském Hlasu lidu a řady dalších dobových dělnických periodik) usilujících o finanční vyčerpání chudých sociálně demokratických krajských, zemských i místních buněk-skupin a zatýkáním a souzením i využíváním prüglpatentu (omezoval svobodu pohybu) a posléze někdy přímo bezprostředně porušujících prosincovou ústavu (1867), jeho protagonisty existenčně zničit a v krajním případě utrápit k smrti nevhodným vězněním (plasticky tuto atmosféru přibližuje např. televizní inscenace Historie začíná Pod kaštany z r. 1979). Policie však často narážela na justiční správu, která na dodržování zákona dbala o něco důsledněji. Proto byl schválen speciální protidělnický zákon, jenž toto úsilí dále násobil. Postiženo jím bylo veškeré socialistické hnutí Předlitavska včetně vídeňského a libereckého centra. Slova jako socan a petrolejník byla sprostými nadávkami a život v nedostatku, neustálé šikanáži a bídě každodenním chlebem nejen průkopnických sociálně demokratických vůdců a předáků. V druhé polovině osmdesátých let předminulého století však toto zaměření ztrácelo svou sílu a na přelomu desetiletí je předlitavská vláda postupně opouštěla.
Sekulární sociálně demokratické dělnické občanské hnutí (náboženské cítění jednotlivce bylo považováno za jeho soukromou věc), které ve své zakladatelské fázi čítalo tisíce (v českém) a ne zcela přesvědčivé desetitisíce (v celorakouském měřítku) členů-sympatizantů, sílilo: postupně statisícové členstvo posléze vývojově přitahovalo i v našem a slovenském národě milionový elektorát. Po krátkém čase klíčového významu brněnského centra, symbolizovaného osobnostmi Josefa Hybeše a předčasně zesnulého, mimořádně nadějného redaktora učitele Pankráce Krkošky (ve Vídni se dostala do čela zakladatelská osobnost SPÖ pražský rodák právník Viktor Adler), převládalo v českoslovanské sociální demokracii do počátku minulého století její dnes zcela opomíjené vídeňské centrum, vedle něhož se krůček po krůčku prosazovalo jako přirozené ústředí strany i hnutí znovu hlavní město Čech (Českého království) Praha. Vybudování prvního přechodného centra v oblasti Myslíkovy ulice v Praze-Novém Městě (nedaleko někdejších Svatováclavských lázní a neblaze proslulé Václavské věznice zhruba v ose dnešní Václavské ulice) umožnilo dobudování hnutí: během devadesátých let a prvního desetiletí dvacátého století vznikly historické ústřední zastřešující organizace odborová (Odborové sdružení českoslovanské), tělocvičná (Svaz dělnických tělocvičných jednot), duchovně vzdělávací (Dělnická akademie, spoluzakladateli byli Josef Steiner a Tomáš Garrigue Masaryk), družstevní (Ústřední svaz českoslovanských konsumních, výrobních a hospodářských družstev) a podnikatelská (Svaz socialistických obchodníků a živnostníků); mimoto se po počátku století začaly objevovat první náznaky činnosti sociálně demokratického mládežnického a ženského hnutí. Vůbec první ženou, která byla zvolena do nejužšího vedení novodobé české politické strany, se stala na 4. sjezdu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické v září 1900 Božena Toužilová (urna s jejím popelem byla součástí mauzolea předmnichovské historické ČSSD v Lidovém domě). Převážně ilegální sjezdy zakladatelského období a času první perzekuce vystřídaly legální sjezdy historického šedesátiletí (1887–1947/8).
Poprvé ve své dosavadní historii se ČSSD mohla systematicky rozhlédnout i za užší hranice dělnického prostředí. Prostředkování osobností typu Masarykova nebo Bráfova rozšířilo její obzor dále do české společnosti, mezi nastupující mladou generaci devadesátých let, pokrokářské studentské hnutí devadesátých let i do jeho širšího politického a společenského okolí historicky známého jako hnutí omladiny (omladinářů) nebo také pokrokové hnutí. Josef Steiner, sám mlád svým třicátnickým věkem, postupně přivedl do sociálně demokratických řad jeho výrazné osobnosti Františka Soukupa, Aloise Pravoslava Veselého, Alfreda Meissnera, Lva Wintra, Františka Václava Krejčího a mnoho dalších nastupujících intelektuálů této mimořádně plodné a tvořivé generace. Objevily se i osobnosti přímo pocházející z dělnického hnutí: svérázný autodidakt, otec sociálně demokratického družstevního hnutí František Modráček, rázovitý novinář s hereckým espritem Josef Krapka Náchodský, systematický analytik a neúnavný cizelér administrativních správních agend Antonín Brůha, nenahraditelný výrazný básník a překladatel Antonín Macek, politicky jedinečně nadaný praktik, taktik i stratég Vlastimil Tusar a opět řada dalších, neméně nadaných jedinců, jejichž čas měl přijít: Gustav Habrman, Karla Máchová-Kostelecká, Božena Ecksteinová-Hniličková, nešťastně zmarněný Bohumír Šmeral a postupně se do čela strany propracovávající houževnatý novinář Moravan Antonín Němec. Roku 1897 byl založen i ústřední orgán strany deník Právo lidu. Sílení strany bylo i sílením hnutí: podle počtu skutečně získaných hlasů byla ČSSD již na počátku dvacátého století nejsilnější českou stranou doplácející zvlášť těžce na předříjnovou volební geometrii i cenzy a často nezakrývané přímé volební čachry.
Parlamentní a všednodenní počátky
Po prosazení Badeniho volební reformy vstoupilo na půdu vídeňské říšské rady prvních pět českých sociálních demokratů v čele s Josefem Steinerem (1897) a po částečném prosazení všeobecného volebního práva přímého, rovného a tajného v letech 1905–1907 se ČSSD stala i oficiálně nejsilnější českou politickou stranou. Odstrkovaná Popelka začala pronikat i do oficiálně dosud uzavřeného prostředí liberálních salonů a stolních společností (dokonce i svobodných zednářů) a stala se naopak politickou partnerkou, bez níž příští politické sňatky a dohody byly nedosažitelné (v tomto ohledu bylo průlomové, v hnutí i ve straně bouřlivé dobové polemiky vyvolávající proslulé Tusarovo taneční kolečko na prestižním brněnském plese s manželkou moravského místodržitele r. 1905).
Volební výsledek r. 1911 byl – přes jistý pokles – potvrzením pozice, kterou jí vydobyli cílevědomí muži dobového všedního politického dne Josef Steiner a na Moravě se dynamicky prosazující Hybešův žák Vlastimil Tusar. Rychle se rozrůstala i síť místních (základních) politických organizací: zatímco na počátku minulého století byla pro politickou organizaci ještě výrazně spoluurčující podobou prvotní spolková forma; po brůhovském zavedení katastru místních politických organizací a zavedení členských legitimací, jež bylo schváleno na 6. sjezdu r. 1904, se začal rychle zvyšovat nejen počet místních politických organizací s následným dobudováváním sítě okresních, krajských a zemských organizací (ČSSD je měla v tradičně dominujících Čechách, dále na Moravě, ve Slezsku, Vídni a v Dolních Rakousích, stopově i v Horních Rakousích), s postupným nástupem určujícího vlivu předsednických funkcí nad dosavadními tajemnicky založenými a provozovanými organizacemi; na síle ale nabíralo i rychle rostoucí členstvo zájmových složek strany; to příznivě ovlivňovalo i sílu českého i německočeského sociálně demokratického hnutí a rovněž početnost jejich členstva. Současně byly udržovány kontakty i s krajanskými čechoamerickými socialistickými organizacemi.
Bezprostředně před vypuknutím první světové války sdružovala ČSSD podle údajů zprávy ústředního sekretariátu pro XI. (žofínský) sjezd (reflektující stav k 31. 12. 1912) ve 2431 místních politických organizacích 150 000 členů. (Další desítky tisíc členů byly organizovány v českých zemských organizacích předlitavské austroněmecké sociální demokracie Viktora Adlera; Liberec, Ústí nad Labem, Brno a Jihlava byly do 28. 10. 1918 – pokud šlo o naše Němce – součástí organizační sítě dnešní SPÖ (Sozialdemokratische Partei Österreichs).
Vnitřní uspořádání strany. Strana a hnutí
Strana, která se organizačně osamostatnila na českobudějovickém sjezdu (1893), byla vedle německé organizace páteří „malé“ regionální rakouské internacionály; v Praze se konal i jeden z jejích předlitavských sjezdů (1896). Na přelomu století byly vybudovány výchozí základní organizační prvky infrastruktury nejen strany, ale i socialistického sociálně demokratického hnutí s vyvrcholením v roce 1908 (7. 4. 1908 v síni břevnovského hostince, v níž byla jako Ústřední svaz českoslovanských konzumních, výrobních a hospodářských družstev založena 7. dubna 1878). Soustavné budování hospodářského zázemí, které bylo takto založeno jako důležitá součást jeho vnitrohnutevních aktivit, se stalo zdrojem její síly a nezávislosti na dobových veřejných rozpočtech. Příspěvky odváděné Odborovému sdružení českoslovanskému (bylo založeno roku 1896) doplňovaly částky získávané z odvodu dělených členských příspěvků a umožňovaly průběžné budování sítě krajských sekretariátů a ústředí (r. 1906 na takové místo nastoupil umělecký kameník, příslušník dělnické aristokracie své doby Antonín Zápotocký, pro něhož i jeho čerstvě založenou rodinu to znamenalo citelné snížení dosavadních příjmů). Je to také počáteční období budování stranických nemovitostí zachytitelné i v dalších desetiletích jako Dělnické nebo Lidové domy.
Předpokladem tohoto kroku bylo výchozí založení katastru (seznamu, evidence) místních politických organizací (vedle nich existovaly organizace a spolky tělocvičné, mládežnické, odborové, hospodářské, čtenářské, duchovní-vědecké, abstinentní, ateistické), zavedení členských průkazů-legitimací a měsíčně vybíraných členských příspěvků třetím generálním (ústředním) tajemníkem Antonínem Brůhou, jejž schválil prostějovský VI. sjezd (1904). O tyto příspěvky se sjezdy stanovovanými kvótami dělily místní, okresní, krajské (volební) a zemské organizace i ústředí. Tyto kroky navazovaly především na strážskou (1874) a janovodolskou (1882) konferenci, které touto cestou prostřednictvím libereckého centra aplikovaly zkušenosti a postupy (říšsko)německé sociální demokracie.
Tuto členitou organizační strukturu budovanou mj. Františkem Modráčkem (pradědem Petry Buzkové), Josefem Steinerem, Františkem Soukupem, Josefem Hybešem a řadou dalších řídil (ústřední) výkonný výbor, vládnoucí rozhodujícím hlasem při ustavování vedoucích mužů základních socialistických firem hospodářského zázemí, kteří při své inauguraci podepisovali reversy, jež umožňovaly jejich okamžité odvolání z těchto míst (r. 1938 Soukup s viditelným zadostiučiněním poznamenal, že vedení strany za 40 let působení hospodářského zázemí nemuselo tento prostředek použít ani jednou).
Takto vybudovanou stranu-hnutí, která od přelomu století viditelně sílila rok od roku, dosáhla úrovně celonárodně vlivného politického subjektu a stala se přední členskou stranou druhého období Socialistické (Druhé) internacionály, čekalo vyrovnání se s problémy Předlitavska, ale i formulování stanovisek při rozvíjení a činnosti Internacionály. Neméně významný byl i její vztah k vlasteneckému emancipačnímu českému národnímu hnutí. Stávala se silou národotvornou a perspektivně státotvornou.
- První díl zde.