Jiří Malínský nám dnes přiblíží vývoj Československé sociálně demokratické strany dělnické po první světové válce a zmiňuje také dění v tehdejším Rusku.

Boj o demokratickou republiku: komunistický rozlom

 Po říjnovém jásotu

Obnova samostatnosti nebyla pro ČSSDSD obnovou klidu a nastolování předválečného stavu. Před Evropou i světem byla éra časově obtížně ohraničitelné strukturální hospodářské krize zpětného přechodu z válečné na mírovou ekonomiku při současně probíhajících mírových jednáních ve Francii, fragmentarizaci tří východních mnohonárodních monarchií, probíhajícím řecko–tureckém válečném konfliktu i nadcházející občanské válce v sovětském Rusku mezi rudým a bílým hnutím. Mimoto světem procházela pandemie španělské chřipky, která si vyžádala desítky milionů lidských životů, boj s rozbujelou černou ekonomikou a začleňování vojenských vysloužilců i invalidů do mírového života ve světě sociálních třaskavin, které otřásaly základy stávajících společenských struktur i politických systémů. To všechno vedle jejích vlastních vnitřních problémů mělo všestranný vliv na první kroky První republiky. Totéž v nemenší míře platilo i pro socialistické hnutí globální, středoevropské i vnitročeskoslovenské.

První hodiny a dny radosti vystřídaly první týdny a měsíce zakladatelských starostí, spojených s vyhlášením republiky. Byly likvidovány odtrženecké tzv. nové korunní země v pohraničních částech dnešního Česka, podstatnou část roku 1919 bylo s vrcholem v boji s vojsky komunistické Maďarské republiky rad (sovětské republiky) osvojováno Slovensko a nakonec – v průběhu r. 1920 – i nejvýchodnější prvorepubliková československá země Podkarpatská Rus; podstatnou úlohu tu sehráli vedle dominantní Československé obce sokolské  i členové tělovýchovné – rovněž branné – zájmové složky strany ze Svazu dělnických tělocvičných jednot; připravovala se definitivní ústava První republiky. Sociální demokraté se sešli ještě r. 1918 na svém prosincovém 12. sjezdu, aby odstranili následky svého rozdělení z let 1910–1911 a pokusili se současně dovršit socialistické integrační snahy sloučením s Československou stranou národně sociální, která do sebe pojala většinovou část českých anarchistů. Bohumír Šmeral, vláčený bulvárem a ordinérně viněný z věcí, jichž se nikdy nedopustil, tu dostal své mravní absolutorium od drtivé většiny sjezdových delegátů.

Tóny kýženého smíru a souladu však nepřevládly; bolševické Rusko Rady lidových komisařů ruského sociálního demokrata a posléze zakladatelského komunisty Vladimíra Iljiče Uljanova-Lenina dospělo jednak na jaře 1918 k založení historicky první komunistické strany (Komunistické strany Ruska-bolševiků), jednak k budování Komunistické internacionály (Třetí internacionály, Kominterny) na jaře 1919 a do československých událostí zasahovalo i svou občanskou válkou, na níž se proti své vůli –vůli své východní armády – podílela také republika sibiřskou anabází většinové části ruských legií. Leninská představa slabého článku usilující v Marxově duchu o zpětné přenesení centra sociální revoluce ze zaostalého Ruska do západní Evropy, našla v Šmeralovi, jenž byl na XII. sjezdu zvolen místopředsedou strany a odmítl Masarykem nabízené krajně obtížné, ale současně mimořádně prestižní místo československého vyslance-ministra v Berlíně, svého zaníceného, byť současně i značně kritického zastánce a propagátora („Nyní jde o to: Může ruská občina, sice už silně podkopaná forma starodávné společné držby půdy, přejít bezprostředně ve vyšší formu komunistické společné držby? Anebo musí naopak dříve projít týmž procesem rozkladu, v němž záleží historický vývoj Západu? Jediná dnes možná odpověď na tuto otázku je: Stane-li se ruská revoluce signálem k proletářské revoluci na Západě, takže se budou obě navzájem doplňovat, může být nynější ruské společné vlastnictví půdy východiskem komunistického vývoje,“ napsali evropští sociálně demokratičtí myslitelé Karl Marx a Friedrich Engels v předmluvě k druhému ruskému vydání Manifestu komunistické strany r. 1882, tj. rok před zrodem Plechanovovy socialistické marxistické družiny Osvobožděnije trúda (Osvobození práce) a v jednom z vůbec posledních veřejných Marxových vyjádření).

První měsíce První republiky

Vývoj ČSSDSD (Československé sociálně demokratické strany dělnické) po XII. sjezdu navzdory jeho scelujícím závěrům však harmonický nebyl a být nemohl; nato byla vnitropolitická i zahraniční situace Masarykovy republiky příliš virulentní. Na jedné straně probíhala nakonec neúspěšná jednání o sloučení s Českou národně sociální stranou, na straně druhé se v protestu oddělila reformní modráčkovská frakce (Socialistická strana československého lidu pracujícího) usilující o nemarxistický koncept družstevního socialismu i protestující proti bolševizaci (komunizaci) strany a pod vlivem navrátilců z legií i bouřlivého dění v Německu se do Československa přenesly požadavky a program leninských bolševiků z Komunistické strany Ruska (bolševiků); Leninovým poslem v Československu byl vedle českých rudoarmějců vracejících se do republiky kladenský sociální demokrat Alois Muna, vůdčí představitel českého oddělení KSR (b) a budoucí druhý předseda KSČ. Obdobný proces započal i v německé (německočeské) sociální demokracii, v níž se radikálové soustředili kolem druhé liberecké levice (Reichenberger Linke) a její vůdčí osobnosti Karla Kreibicha, jež ovládala liberecký krajský výbor této vznikající strany. Současně strana i vláda zápasily s projevy tehdejší černé ekonomiky (keťasy) a bytovou nouzí, do jejíhož pomyslného inventáře patřily nouzové kolonie, sklepní bydlení a dnes nepředstavitelná přelidněnost bytů.

Podobně nespořádaný byl i vývoj v Socialistické internacionále. Ta předválečná zanikla; na jejím místě vznikly nástupnické organizace Bernská a Londýnská internacionála, zatímco na levicové zimmerwaldské hnutí navázaly kautskyánská Vídeňská (Dvouapůltá) internacionála (radikální program slučovala s důsledným zachováváním demokracie) a moskevská leninská Třetí internacionála (Komunistická). Vztahy mezi nimi se utvářely dramaticky a sopečně; přes veškerá zvučná vnějšková hesla a řváčské výkřiky však do r. 1923 docházelo k vzájemným setkáním a jednáním jejich vedení. Společnost, která se sešla na zakládacím kongresu v Hamburku (květen 1923) byla opravdu přepestrá; do Hamburku se např. vypravilo hned několik československých politických subjektů. V polovině dvacátých let vývoj na levici nakonec krystaloval výsledně do dvou globálních subjektů: Socialistické dělnické a Komunistické internacionály.

Vyvrcholení vnitrostranického rozvratu

Nejsilnější československá levicová strana se začala třepit: v jejím vnitřku vznikala zprvu radikálně levicová složka, z níž se postupně během léta a podzimu 1920 vyvinuly často mravně napadnutelným způsobem zárodečné struktury příští Komunistické strany Československa. Konflikt, který se Němcovo středové vedení ČSSD pokoušelo smírně – a krajně neúspěšně – odvrátit politickým lavírováním, se vyhrotil vyvrcholením rusko-polské války, vyprovokované Varšavou, v létě 1920 a donutil čelné osobnosti evolucionistického vlasteneckého křídla Rudolfa Bechyně a Vlastimila Tusara, přesvědčené o neživotnosti leninské vize v československém případě, k rozhodné protiakci. S přímou podporou prezidenta Masaryka uspořádali v září 1920 poradu, které se účastnili i zástupci Seligerovy Německé sociálně demokratické strany dělnické v ČSR (Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslowakei), na tehdejším Masarykově sídle na zámku v středočeské Hlubuši, jejímž výsledkem bylo jednak odstoupení druhé Tusarovy vlády, jednak odložení 13. sjezdu o 3 měsíce (během té doby se mělo ve straně diskutovat o 21 podmínkách vstupu do Komunistické internacionály, které v srpnu schválil 2. kongres této globální politické ústředny; český překlad tohoto závažného dokumentu vyšel nákladem šmeralovců až v březnu 1921).

Současně podaná soudní žaloba strany (zpracovali ji František Soukup a Alfred Meissner), kterou se vedení strany domáhalo majetků, jednostranně zabraných šmeralovskou levicí poté, co Tusarova druhá vláda podala demisi a užší zastupitelstvo (ústřední výkonný výbor) schválilo odklad sjezdu, byla pravomocným soudním rozsudkem zodpovězena ve prospěch strany žalující. Důrazný zásah vedení strany, rozhodně podpořený prezidentem Masarykem, přišel včas. Komunistická konference, svolaná na konec září a na venek deklarativně vykazující znaky řádného 13. sjezdu (ten se nakonec konal v listopadu 1920), hrozila úplným koncem rozpolceného sociálně demokratického hnutí. Zmatek, v němž probíhala, často nevěrohodné delegátské mandáty, odchod kauytskyánských delegátů budoucí Dvaapůlté (Vídeňské) internacionály z jejího vedení, útoky komunistických radikálů proti údajně vlažnému Šmeralovi, to všechno naznačovalo, co by se bylo mohlo stát, kdyby radikálové prosadili své ultralevé představy. Maďarská, bavorská i slovenská zkušenost a její truchlivé výsledky – ultrapravicové totalitní či autoritativní režimy – byly pro masarykovskou část strany víc než výmluvné svědectví a těžce nabytá obnovená státní a národní nezávislost příliš zavazujícím faktem. Československá sociální demokracie téměř vykrvácela, aby zachránila zemi demokracii a suverenitu. Cena, kterou za to zaplatila, ovšem byla nesmírná.

Oběti vyhroceného boje o Lidový dům a charakter republiky v prosinci 1920 byly jen její první pomyslnou splátkou. Hnutí, které získalo v parlamentních volbách na jaře 1920 přes 25 % hlasů (více než 30 % českých hlasů) a čítalo v té době více než 500 000 členů, se rozdělilo do dvou zhruba stejně silných částí, které se během dvacátých let vzájemně oslabovaly. V případě ČSSD se tento pokles zastavil na čísle 105 000 a ve volební katastrofě r. 1925 (sociální demokraté získali necelých 9 % hlasů), v případě KSČ v době vyvrcholení její vnitrostranické krize na konci dvacátých let zhruba na pětině tohoto sociálně demokratického počtu (r. 1929 měla kolem 20 000 členů). Byly oslabeny celé krajské, okresní i místní politické organizace, řada z nich téměř zanikla. Boje, vedené o ovládnutí zejména odborové a tělovýchovné ústředny, podobně srazily počty jejich členů na zlomek čísel, jichž se dopracovaly na přelomu desátých a dvacátých let. Demokratický socialismus promarnil nedobrovolně jedinečnou dějinnou příležitost k provedení rozsáhlého znárodňování, posílení družstevnictví, pronikavému ovlivnění pozemkové reformy a socialistické strany tyto ztráty v polovině dvacátých let přivedly v druhé polovině dvacátých let na několik roků – po dobu vlády tzv. panské koalice – do opozice a Hrad do vůbec nejobtížnějšího vnitropolitického postavení během celého prvorepublikového období. Tragicky osudová tradice komunistického rozlomu neblaze ovlivnila budoucí vztahy uvnitř levice a zůstává zlým okamžikem dějin českého demokratického socialismu i dnes.

Levicovým vnitřním rozbrojům však ještě neměl být konec. Mezi oběma klíčovými politickými subjekty československé levice během dvacátých let minulého století vznikaly a zanikaly nejrůznější politické subjekty a velkým problémem v této souvislosti byla i národnostní otázka. Nastupující hamplovská konsolidace tak současně odrážela nesporné úspěchy tzv. zlatých let první Republiky československé.

Předchozí části:

• Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany
• Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (2. díl)
• Cesta dějinami jako problém kontinuity nejstarší české politické strany (3. díl)