Historička umění Věra Beranová pro !A hodnotí Programové prohlášení vlády v oblasti kultury.
I když je mým prvořadým zájmem oblast kultury, nemohu se vyhnout textu obecné preambule Programového prohlášení vlády České republiky.
Úvodní slova konstatují nelehkost situace a cíle jsou vyjádřené vždy počátečním slovem „Chceme“, aby snad zdůraznily význam deklarovaného, což se objevuje osmkrát. Toto počáteční slovo upozorňuje na problematiku řešení v horizontu 4 let. Od problémů státu, který nebude žít na dluh, přes zemědělství, také starost o menší a větší firmy, až po vizi vlády, která se umí postavit k problémům čelem. V těchto cílech naprosto chybí nějaký duchovní rozměr vyjádřený například estetickými a etickými hodnotami. Kdo jsme, odkud a kam jdeme, nebo aspoň, chceme jít!
Ke cti současné vlády, autorům, musíme konstatovat, že v celém obsahu vládního prohlášení je oblast kultury na 23. místě z celkových 52 kapitol. Tradičně bývá kultura uváděná v různých prohlášeních, ve volebních programech, na „čestném“ posledním místě.
Preambule kultury
Kultura má mnohem širší záběr, než je zde deklarováno. Je jistě nepopiratelnou hodnotou, ale tou samozřejmě není jen „vnášení krásy do našich životů“. V textu také není jasné, co autor, či autoři považují za kulturu a co za umění. Umění například vůbec nemusí být tmelem, ale je odrazem a obrazem, také i negativních rysů ve společnosti. Poučeni historií víme, že to právě byly ty momenty, které posouvaly umění. (Picassova Guernica, cykly Emila Filly, Goyovy Caprichos nejen po stránce obsahové, námětové, ale i té formální). Text preambule kultury je ve velké míře nasměrován na možné finanční zdroje, je nutné si však uvědomit, že kvalitní kultura a umění si na sebe nevydělá, a když tak, zcela výjimečně. Na sebe si jistě vydělá kultura pokleslá, která má v naší současnosti přímo zelenou. Zvláštní kapitolu si jistě zaslouží prezentace naší kultury v zahraničí. Kdeže loňské sněhy jsou (Brusel, Montreal, Ósaka…).
Následující podkapitolky mají tedy více konkretizovat cíle vlády. Bohužel prohlášení zůstávají jen ve vágní poloze. Z těch málo konkrétních můžeme poukázat dokonce na datum, polovina roku 2023, kdy bude připraven zákon o veřejných kulturních institucích, také má rozpočet Ministerstva kultury „směřovat“ k 1 % státního rozpočtu. Ambice by snad měly být vyšší, viz jiné státy! Úvahy o kulturním dědictví se v textu soustřeďují jen na období posledních 80 let. V této souvislosti se neobjevuje poznámka o dědictví lidové kultury a její podpora, jak v oblasti umělecké, tak i užitého umění. Důležitou kapitolou musí být jistě spolupráce Ministerstva kultury a MŠMT. Program se vágně zmiňuje o vzdělávání v oblasti kultury. Tady je snad nutné upozornit, že předmět estetická výchova byl postupně likvidován a v lepším případě nahrazen hudební a výtvarnou výchovou. Především dnes, kdy tak výrazně zasahují do našeho (a především života nastupující generace) negativní projevy, v celé oblasti kultury, tedy ne jen umění, by právě tato orientace, tento předmět, mohl sehrát významnou roli. Historické a tedy také estetické vědomí se buduje také na propagaci jistých výročí a osobností. Rozhodovat o tomto citlivém tématu, které pomáhá budovat společenské vědomí, by neměly různé politické tlaky, ale odborníci/historici, kteří nejsou zapleteni do různých politických vazeb. To se samozřejmě netýká jen rozhodování o budoucích, ale především o těch minulých. Jak je to aktuální téma, o tom svědčí naše historie a to nejen posledních 30 let. Nejsou to tedy jen osobnosti, výročí, ale také například stavby, umělecká díla, často ve veřejném prostoru. S tímto problémem zápasí, někdy až sisyfovsky sdružení Vetřelci a volavky (snaha zachránit co se dá). Je to tedy další oblast, která je mimo zájem Ministerstva kultury.
Závěrem snad můžeme napsat, že prohlášení současné vlády je jedna věc, její plnění je věc druhá. Předestření problémů, z nichž některé jsou nedomyšlené, jejich šíře a především nekonkrétnost plnění vzbuzuje jisté pochybnosti o výsledku.