Nedělní průvodce jazzem nechybí ani dnes. Jan Schneider dnes nabídne skladby Revolution, Asha a Çonceré Ntasiah.
Dnes si na úvod dovolím opět upozornit na úžasného pianistu: Mal Waldron hraje svou skladbu Revolution (z desky Spring in Prague, 1990). Ano, ta koincidence názvu alba, skladby i letopočtu jistě není náhodná a nebudu asi sám, komu připomene tempo dění a naděje té doby. V této krásné, pro Waldrona tak typické skladbě, která má na rozdíl od mnohých současných moderních jazzových kompozicí melodii a spád, hraje kontrabas Paulo Cardoso a bubnuje John Betsch.
Flétnista Lloyd McNeill velmi noblesně hraje svou skladbu Asha. To velmi střídmé piano hraje Gene Rush, výbušná rytmika je složena z pregrantní basy Steve Novosela a rozevlátých bubnů, jak je hraje Eric Gravatt, barevně doplňován perkusistou Paulem Hawkinsem.
A na závěr jako obvykle něco trochu komplikovanějšího. Moderní jazz a freejazz jsou dvě škatulky, které mají význam pouze orientační, protože v podstatě o ničem nevypovídají. Pro mě je vždy zajímavé, do jaké míry je skladba komponována, a do jaké míry je dění nechán volný průběh, protože to zajímavě odráží různé experimenty z velmi odlišných oblastí lidské činnosti (management, politologie). Velmi inspirativní je z tohoto pohledu hudba Human Arts Ensemble, jejímž kapelníkem je bubeník Charles „Bobo“ Shaw. Autorem skladby Çonceré Ntasiah z roku 1977 je cellista Abdul Wadud, který s kontrabasistou Alexem Blakem vytváří zajímavé rytmické předivo, doplněné dalším strunným, výrazně rytmicky hraným nástrojem, totiž kytarou, kterou hraje Francois Nyomo Mantuila. A nad tím vším se jako duch nad rozbouřenými vodami vznáší sopránka Julia Hemphilla a trombón Josepha Bowieho. Dopřejte své mysli chvíli volnost bloumat s nimi!
A pro uvolnění mysli jeden vtip ze ZOO. Prochází se malý Kohn s velkým: „Tate, tamhle sedí papoušek. Dovede se taky smát?“ – „Jak by se nedoved’ smát, Moricku! Nemá ženu, nemá mišpoche, a tak nemá starosti! Sedí si v kleci úplně volnej!“