Věra Beranová se ohlíží za dějinami, současností a významem jedné z hlavních uměleckých institucí Česka, Národní galerií.
Národní galerie má dnes po 226 letech možnost se spolu s námi, tedy veřejností, ohlédnout za svou dlouholetou existencí. Vznikla jako Společnost vlastivědných přátel umění, v atmosféře snahy o posilování a uplatňování národního principu. Její význam v průběhu všech těch staletí a desetiletí, dokumentuje už jen to, že je po Louvru druhou nejstarší organizací. Vždyť sbírky, které shromažďuje, sahají až do doby Rudolfa II. (tedy alespoň ty její zbytky), které nerozkradli Švédové. Tedy nesporně sehrávala, a snad sehrává, své významné místo v kontextu evropského kulturního dědictví. Instituce tedy velmi úctyhodná, řadící se k rodinnému stříbru, jako je Národní muzeum, Národní divadlo, či Česká filharmonie si zasluhuje pozornost.
Rekapitulovat celých těch 226 let by mělo být povinností jejich početných pracovníků a snad se dočkáme. Za zvlášť aktuální však považujeme poslední období, tedy od roku 1989. Pamětníci si jistě vzpomínají na velké plány počátků 90. let, které vycházely především z popření všeho toho předešlého. To, co bylo trnem v oku, bylo především působení jejího ředitele Jiřího Kotalíka, který vedl NG v letech 1967-1990 a který mimo jiné vyřešil její dlouholetý problém, a tím byly výstavní prostory. Opustil od představy centrální budovy a využil kapacity jedinečných pražských paláců a sídel, které již nesplňovaly své původní poslání, k prezentací sbírek Národní galerie. Třešničkou na dortu výstavních i dalších aktivit se měl stát pro NG Veletržní palác v pražských Holešovicích, určený spolu s jedinečnou architekturou k prezentaci moderního umění. Bohužel Jiří Kotalík již neměl možnost do koncepce těchto jedinečných výstavních prostor zasahovat. Tento objekt byl dokončen v roce 1928 podle návrhů architektů Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse a byl ve své době největší železobetonovou stavbou. Původně nebyl určen pro prezentaci výtvarného umění, ale pro průmyslové zboží a to většinou velkých rozměrů. Již z tohoto zadání se odvíjí jistá komplikovanost jeho využití pro vystavování výtvarného umění. I když v naší současnosti je to v podstatě jistá výmluva. Vždyť jak víme, jak současná výtvarná tvorba doslova tíhne k velkoformátovým „produkcím“.
Vraťme se však k výročí vzniku Národní galerie, tedy jejího významu v posledních více než 30 letech. Jsme poněkud na rozpacích. Můžeme mít různá kritéria na hodnocení činnosti NG. Tak například: poměr výstav původních k výstavám přejatým, prezentace domácího, tedy národního umění vycházející z vlastního názvu organizace. Prezentace ve veřejném prostoru, mediální známost. Objevování nových „talentů“, vědecká činnost, účast v zahraničí, jak odborná, tak i konkrétně výstavní. V neposlední řadě úroveň vlastního výstavnictví, instalace. Dále bychom mohli jmenovat další oblasti, ve kterých by měla NG dokumentovat svůj význam, poslání, v podstatě existenci. Jistě by to chtělo hlubší analýzu.
Jen pro orientaci: v průběhu posledních let od roku 1990 prošla tato instituce řadou dramatických proměn. Na prvním místě bychom měli jmenovat nebývalou fluktuaci ve vedení NG. Do dnešních dnů se na místě ředitelky/ředitele vyměnilo deset osob. Někteří působili rok či dva, někteří, jako Milan Knížák, jehož vedení NG vyvolalo řadu diskusí, byli ve funkci déle (1999-2011). K těm, kteří měli, možnost alespoň délkou svého působení ovlivnit nasměrování NG patřil Jiří Fajt jako ředitel v letech 2014-2019. Jeho odvolání však vyvolalo také řadu emocí. K nestabilitě, v podstatě nekoncepčnosti přispívaly také různé organizační zásahy, proměny loga, prezentace v médiích a podobně. Současná situace NG, kterou vede něco přes rok Alicja Knast, může svým způsobem těžit z dlouhodobých projektů, jako je například ve Šternberském paláci dlouhodobá výstava s provokativním názvem Falza? Falza!, nebo ve Valdštejnské jízdárně Buddha zblízka, realizovaná spolu s Muzeem Rietberg Zürich. NG tak, jako jiné instituce, musela reagovat na koronavirovou situaci a budovat online programy, zatím podle nabídky je jich 14 celků soustřeďujících se na staré umění, jako například Václava Hollara a dalších.
Pro vlastní rekapitulaci významu, smyslu a poslání Národní galerie, jako významné organizace, by měl především přispět Veletržní palác se svými „nekonečnými prostory“ – výhledy, propojeností pater, umožňující prezentovat neomezené, technicky složité exponáty. Současná situace přes prohlášení stávající ředitelky o propojenosti umění s veřejností, s hledáním nového publika, celkovém rozpohybování, se bohužel nesetkává s realizací. Veletržní palác působí jako po evakuaci. Rozpačitý personál bloudící ztichlými prostorami, ojedinělý návštěvníci. Abychom však byli spravedliví. Návštěvníci mají možnost navštívit dvě dlouhodobé výstavy Umění dlouhého století 1796-1918 a První republika 1918-1938, které přes svou kvalitu již vyčerpaly svůj potenciál a nové návštěvníky těžko mohou najít. Současnou výstavní aktivitu pak představuje dvě nové výstavy, které vzbuzují poněkud rozpaky a to jak svým obsahem, tak i instalací.
V přízemí v Malé dvoraně se prezentují vítězky Ceny empatie. Díla-předměty Romany Drdové a Lenky Záhorkové. Jejich tvorba je na pokraji umění, mimouměleckého estetična, jako módy, funkčních, či nefunkčních předmětů. Snad zbytečné jsou jisté konfese doprovázející například autorské talíře. Jen si připomeňme, že již Mukařovský tvrdil, že dílo, tvorba (tedy i výtvarná), má mluvit samo za sebe, tedy sui generis. Mnohem diskutovanější je pak výstava nazvaná Digitální blízkost, umístěná v mezaninu – prohlídka je zdarma a má trvat do 10. července letošního roku. Téma je velmi aktuální a v podstatě umožňuje možnou velmi širokou uměleckou, tedy výtvarnou interpretaci. Výstava je uvozena obsáhlejším slovním vyjádřením s kterým se dá jen souhlasit: „Výstava se zabývá tím, jak se po virtuální zkušenosti, ještě zdůrazněné pandemickou situací, proměnilo pojetí našeho soukromí a intimity a jaký vliv to má na naše blízké vztahy.“ Bohužel vystavené exponáty ani zdaleka neodpovídají zadanému problému. K tomu také přispívá instalace, jakoby přímo odporovala našim dnešním pocitům z přesycenosti a tlaku na naše vjemy. V textu se pak uvádí: „Do mlžných vizí blízkosti v post-digitálním světě vám dá nahlédnout devět současných umělců – Darja Bajagić, Ivana Bašić, Louisa Gagliardi, Lola Gonzàlez, Daiga Grantina, Rachel Maclean, Pakui Hardware, Viktor Timofeev a Tenant of Culture.“ Je zde ještě naděje, že v komentované prohlídce se návštěvník dozví souvislosti, i když dílo má hovořit samo za sebe.
Bohužel pouze tyto dvě výstavy, relativně nové, otevřené v polovině listopadu minulého roku „zaplňují“ rozlehlé prostory Veletržního paláce. Můžeme jen doufat, že se konečně, snad v dohledné době, vyřeší smysl, výstavní dramaturgie Veletržního paláce a s ní i celkový koncept, směřování Národní galerie.
Jeden klad jsem (a to velmi ráda) zaznamenala. Kavárna v přízemí žije a to velmi čile. Posedávají zde studenti s počítači, ale také ve velmi živých rozhovorech. Tu opravdovou živost tomuto rozlehlému prostoru dodává spousta dětiček nevázaně se pohybujících se mezi spoustou hraček. Jakoby na tomto kousku Veletržního paláce se plnil, i když poněkud posunut, ideál živého, fungujícího kulturního centra. Uvědomme si, že zde fungoval kinosál, přednáškové místnosti, terasa s nebývalým pohledem na Prahu!
Psali jsme: