Historička umění Věra Beranová píše o tom, jaké výstavy nabízí pražský Veletržní palác a proč některé z nich budí poněkud rozpaky.
Většina galerií, muzeí i dalších výstavních prostor otevírá v podstatě novou sezónu. Jistě to není snadné, někteří se snaží dramaturgicky a organizačně navázat na dobu před pandemií, jiní hledají nové programy, kterými by ještě více vzbudili pozornost především domácího publika, když to zahraniční absentuje. Volí se i různé prostředky, jako například vstup volný, přitažlivá přednášková činnost, pokračuje se také v online programu a podobně. Některým se to daří, někteří nepřinášejí nic nového.
Kdybychom měli rekapitulovat výstavní činnost v Praze, setkáme se s velkými rozdíly v nabídce programů letošní (poněkud posunuté) sezóny. Velmi atraktivní v kontextu jiných programů, byla Multidimenzionální výstava impresionistů s 3D zvukem v Galerii Karlínské Fórum. Návštěvník této přehlídky byl sice uveden mezi notoricky známé obrazy klasiků francouzského impresionismu, avšak jen o obrazy se vůbec nejednalo. Obrazy zde byly využity prostřednictvím techniky k prezentaci širších estetických zážitků. Mizí zde původní rozměr, statické oleje se pohybují, hudba koresponduje s autorem a dílem. Možná, že mnohé napadne, že se jedná o lacinou atrakci – musím se přiznat, že před vstupem do rozsáhlé haly jsem si to taky myslela.
V této souvislosti mnohé jistě napadla otázka: Kudy se také může ubírat prezentace výtvarného umění? Právě tato otázka přijde bezesporu na mysl některým návštěvníkům Veletržního paláce Národní galerie. Pravděpodobně jsem nebyla sama, kdo očekával s novým otevřením Veletržního paláce (a spolu s novým vedením této úctyhodné instituce) aspoň nějaké překvapení, něco, co konečně naplní tyto unikátní prostory…
Vstup do rozlehlých prostor Veletržního paláce je poněkud nejistý. Ústřední hala je naprosto prázdná. Kde jsou ty časy, kdy tam povykovala školní mládež a s úctou procházely zástupy cizinců… Přesto se však setkáte s milými, avšak rozpačitými pracovníky galerie, kteří početně převyšují možné návštěvníky. Počáteční dojem: galerie se stěhuje, trošku nás upokojí Rodinův Balzac, možná nás napadne, že jej tady zapomněli. Pohled do pater potvrzuje naši domněnku, že jsme tady nějak nevhodně.
Milé dámy u kasy zasvěceně rekapitulují možné výstavy. Dvě z nich mají již nějaký rok od zahájení, je to přehlídka „Umění dlouhého století 1796–1918“ a v podstatě tematicky pokračující: „První republika 1918–1938“.
Jako novou doporučují kustodky výstavu ve druhém patře nazvanou „Viktor Pivovarov: Moskevská gotika“. Pivovarov je umělec žijící od roku 1982 v Praze. Přehlídka je rozsáhlá nejen počtem vystavených děl, ale také jistou názorovou šíří. Podle některých vyjádření bývá nazýván autor „klasikem moskevského konceptualismu“. Je obtížné vysledovat šíři jeho tvorby, logiku inspirace, i když o logiku v tomto případě jistě nešlo. Kdybychom přece jen chtěli hledat to, co spojuje rozsáhlou tvorbu V. Pivovarova, bude to asi snaha dokumentovat, podat nějaká obecná mimovýtvarná sdělení. Často mu výtvarné prostředky k vlastnímu sdělení nestačí, setkáváme se zde s texty psané azbukou, s obecnými symboly, s tématy převzatými z klasických děl v rámci dějin umění. Inspirují jej také různé výtvarné koncepty. Prolínají se zde například východiska surrealistická, konstruktivistická a jiná.
V této souvislosti jistě mnohého návštěvníka zaskočí několik obrazů silně poznamenaných Kazimirem Malevičem. O šíři Pivovarova uměleckého sdělení hovoří také velkoformátové figurální kompozice, často s erotickým podtextem. Bohužel však většina předložených děl není datována a také bez určení techniky. Obzvlášť chybějící datace komplikuje představy o vývoji v rámci autorovy tvorby.
Byli bychom však nespravedliví, kdybychom se nezmínili i o dalších výstavách ve Veletržním paláci. Jsou to výstavy spíše komorní, pro které při vší instalační snaze nejsou prostory tohoto paláce nejvhodnější. Je to především výstava nazvaná jednoduše Dřevo/řez představující tradiční grafickou techniku u takových autorů jako je Gauguin, Munch, Bílek, Váchal a další. Relativně velkoryse koncipovaná výstava, dokumentuje různé výtvarné vlivy, například Vídně, Japonska, Berlína, Mnichova. Návštěvník bude jistě překvapen některými dřevořezy známých autorů, jako například Váchala, také Jana Zrzavého, kde se v jeho dřevořezu odráží tradiční pojetí i tematika, ale v technice, která nebyla pro něj tak typická. Jistě také zaujmou dřevořezy Otakara Kubína z roku 1914, které mají až abstraktní podobu. Na dokreslení celkové instalace jsou zde prezentovány, tedy mimo komorních dřevořezů, také oleje Edvarda Muncha nebo dřevěné plastiky Františka Bílka.
V grafickém kabinetě ve 4. patře Veletržního paláce jsou umístěny dvě v podstatě vzpomínkové výstavky. Jedna nazvaná „Šťastný nový rok“ představuje Josefa Berglera (1753–1829), prvního ředitele pražské akademie, který se velkou měrou zasloužil o rozvoj grafického umění v 19. století v Čechách. Výstavka představuje soubor novoročních přání, která jsou ikonograficky velmi bohatá, ve kterých se objevuje nejen tradiční tematika, ale i každodenní život, často plný humoru a ironie.
Druhá výstavka v grafickém kabinetě Veletržního paláce nazvaná „Neklidná kresba: Krajiny Antonína Slavíčka“ nám představuje méně známou polohu tohoto klasika především impresionistické krajiny, jak často bývá charakterizován. Jsou to převážně náčrtky různých krajin, z nichž mnohé se staly inspirací Slavíčkových rozsáhlých pláten. Právě v těchto kresbách se odrážel jistý, až expresivní neklid, který také našel své místo v pozdějších Slavíčkových dílech. Krajiny to byly různé, tradičně pražské, z Vysočiny, či Dalmácie.
Dále probíhá ve Veletržním paláci Národní galerie výběr ze sbírek umění Asie. Tato sbírka asijského umění byla tradičně vystavena v paláci Kinských v adekvátním, důstojném prostředí. Z důvodů, které nejsou návštěvníkovi známy, je tedy jen část přesunuta do prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představuje v tzv. otevřeném depozitáři. Možná, že je to má mylná představa, ale předpokládala bych, že tento otevřený depozitář nebude představovat jen malou ukázku z původní instalace. Bezprostřední studium je zde deklarováno jejich umístěním ve skleněných vitrínách. Jde tedy o výběr asijského umění: soch, předmětů uměleckého řemesla od nejstarších dob po 20. století.
Návštěvník, který zavítá do Veletržního paláce předpokládá, že právě tento palác je určen pro umění nové doby s důrazem na avantgardu, s ambicí prezentovat naprosto současné umění. Vždyť i vlastní funkcionalistické prostory jsou svým způsobem s moderním uměním svázány. Jistě mimo celkový původní záměr nebylo umění Asie ve výstavním programu. Stejně tak jako dramaturgie grafického kabinetu jistě přinesla řadu zajímavých výstav, ale jak svým zaměřením, stejně jako instalačními možnostmi, do koncepce Veletržního paláce jistě nepatří.
Při současné návštěvě této unikátní stavby si návštěvník především všimne jejího minimálního využití. Holé stěny, bloudící návštěvníci spolu s milým, leč rozpačitým personálem. V této souvislosti se zdá poněkud neuvážená myšlenka budování, nových výstavních prostor. Bylo by to jistě přínosné, kdyby byly využity přeplněné depozitáře a tím samozřejmě nemyslím, jen ty pražské.
Ilustrační foto: Autor – Michele Sirchi, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=55150548