TOP10: Devátým nejčtenějším článkem byl březnový text Veroniky Sušové-Salminen o (ne)zamýšlených důsledcích rusko-ukrajinské války.

Veronika Sušová-Salminen píše o některých důsledcích konfliktu na Ukrajině pro Rusko a ruskou identitu.

„Upřímně, my jsme tady všichni v úžasu, polovina mojí roty má, kurva, příbuzné na Ukrajině. Do prdele, jakou odměnu, kurva; my teď myslíme jen na to, jak se nestát sekanou a nedostat se do toho zasranýho mlýnku na maso.“

(běloruský voják v rozhovoru s ukrajinským ohledně možnosti vzdát se bez boje, březen 2022)[1]

Zamýšlené a nezamýšlené důsledky války na Ukrajině budou dalekosáhlé, i když v dnešních podmínkách, tj. v běhu, dovedeme jenom velmi těžko odhadnout a správně popsat jejich hloubku. V tomto článku se podívám jen na jeden rozměr spojený s některými (ne)zamýšlenými důsledky pro Rusko, zatímco další (například otázky proměn mezinárodního uspořádání, úspěchu nebo neúspěchu Putinovy strategie v geopolitickém smyslu) ponechám stranou.

Válečný konflikt od počátku doprovází celá řada velmi rozporuplných a protiřečících si tvrzení a koncepcí z ruské strany, které přesahují pragmatickou stránku konfliktu – tj. argument o zajištění ruské bezpečnosti. Jedním z nich je myšlenka bratrství a představa Ukrajiny jako národa a kultury natolik blízké té ruské a běloruské, že vlastně jde o jeden a týž trojjediný národ, který jakoby splyne v ten ruský. Tento argument z 19. století je již na první pohled rozporuplný, protože konflikt vede k „bratrovražednému“ boji na území suverénního státu (jehož suverenitu Rusko samo uznalo). Konflikt rozděluje lidi na „naše“ a „jejich“ a to na ose „přítel“ – „nepřítel“. Mezi „nepřítelem“ a „bratrem“ tak vznikla velmi ostrá hranice, která má neodvratně důsledky pro myšlenku o „jednotě“ těchto národů. Paradoxně tedy ruská invaze na Ukrajinu popřela svá vlastní tvrzení. Totiž, pokud se bratr stane nepřítelem, obvykle to vede k rozpadu rodiny, což víme už z Bible.

Ve vztahu mezi Ruskem a Ukrajinou bylo v posledních čtyřech týdnech rozlámáno skoro všechno. Jugoslávský (a zvláště kosovský) příklad ukazuje, že podobné války nekončívají návratem pod společnou střechu jednoho státu nebo společného národa. Nicméně invaze bude mít pro Rusko i jiné (ne)zamýšlené důsledky. Už teď je jasné, že tato válka minimálně velmi oslabí koncepci ruského světa jako měkké moci (síly) Ruska.

„Ruský svět“ mezi identitou a marketingem

Soubor myšlenek ruského světa se formuloval v 90. letech, do centra zájmu ho přivedla krize v roce 2014 a jednalo se o jeden z ruských pokusů o vybudování „měkké moci“ alespoň v předělech „postsovětského prostoru“ či blízkého zahraničí. V devadesátých letech byl „ruský svět“ součástí hledání nové ruské národní identity po rozpadu SSSR a v nových politických podmínkách Jelcinovy neúspěšné liberalizace. Tento koncept pracoval s představami o mírovém rekonstruování ruské identity a novém spojení se s ruskými diasporami v zahraničí. Poměrně příznačně pro 90. léta v Rusku bylo hledání definice ruského světa spojeno s jevy jako „rebranding“ (vytvoření nové značky) v marketingové podobě. Odpovídalo to vidění světa Gleba Pavlovského, jednoho z nejvýraznějších ruských politických technologů (spin-doktorů), který se na definování „ruského světa“ intenzívně podílel. Volba slova „russkij“ v jeho etnocentrickém smyslu měla zřejmě zdůraznit odlišnost této koncepce od jelcinovské rossijskoj Rossiji, která byla spojená se selháním liberální politiky při ruské transformaci (slovo rossijskij má nadnárodní smysl). Jeden z dalších tvůrců tohoto konceptu Petr Ščedrovickij později řekl, že „ruský svět“ byl pokusem „adaptovat Rusko a Ruskou federaci na globalizaci“.

Koncepce „ruského světa“ měla od počátku tři různé politické obsahy: i) ruskou politiku vůči postsovětskému prostoru (zemím bývalého SSSR); ii) snahu znovu se spojit s ruskými diasporami, tj. krajanskou politiku a iii) vytvoření vlastní „značky“ Ruska, která by ho reprezentovala ve světě, tj. vybudování reputace Ruska či jeho „měkké síly“. Z pohledu ruské války proti Ukrajině je možné tvrdit, že alespoň dvě z těchto tří rovin se ocitly v krizi – vztahy Ruska se sousedy dostanou nyní odlišný charakter a doposud skromně budovaná ruská reputace byla v podstatě zničena, byť s různými nuancemi v různých částech světa. Dost možná, že jednou ze skrytých chyb celé koncepce je skutečnost, že ruský svět byl opět spojován s představou ruského mesianismu, který probleskuje i v současné ruské legitimizaci konfliktu: Rusko má spasit svět před novodobými nacisty, takže ukrajinští „bratři“ se bez rozdílu proměnili v kolaterální škody této mise.

Chybějící měkká síla

Použití vojenské síly je protikladem „měkké síly“, jak ji definoval klasik Joseph S. Nye. Měkká moc (nebo síla) dává držiteli mnohem subtilnější způsoby nadvlády či prosazení svých zájmů než síla vojenská, která stojí na donucení násilím. Válka je nepochybně pravým opakem měkké moci. Připomeňme si, že moc je definována jako jednání, ke kterému by se dotyčný neuchýlil sám ze svého rozhodnutí nebo vůle. Donucení je v centru definice moci. Jak Nye (1990) napsal: „Měkká kooptivní moc je stejně důležitá jako tvrdá moc rozkazů. Dokáže-li stát, aby se jeho moc v očích ostatních jevila jako legitimní, setká se s menším odporem vůči svým přáním. Je-li jeho kultura a ideologie přitažlivá, ostatní ho budou následovat ochotněji. Dokáže-li zavést mezinárodní normy, které budou v souladu s jeho společností, je méně pravděpodobné, že se bude muset měnit. Dokáže-li podporovat instituce, které přimějí ostatní státy, aby si přály usměrňovat nebo omezovat svou činnost způsoby, které dominantní stát upřednostňuje, může být ušetřen nákladného uplatňování donucovací nebo tvrdé moci.“

Současné Rusko reálně nemá stejné možnosti jako Spojené státy nebo jiné západní země, kterým měkká moc dovoluje vystříhat se uplatnění tvrdé moci, a pokud vojenskou sílu použijí, nedochází k většímu narušení jejich celkové reputace.  Naznačuje to důležitost vztahu mezi legitimitou a násilím. Je ovšem pravda, že samotná definice měkké moci trpí značným západocentrismem, kterému se postsovětské Rusko mohlo sotva vyrovnat. Konečně, ukrajinská krize se dlouho projevovala také v soupeření měkké moci, a tento boj prohrálo „východní“ Rusko už dávno. Sankce a všechen bojkot Ruska ze strany Západu zcela jasně odhalují, že slabá měkká moc představuje pro velmoc obrovský handicap, i když vojenskou sílu nevyužívá v dnešním světě zdaleka jen Rusko.

Bylo by samozřejmě jednoduché vinit z toho západní svět, který nikdy Rusko nepřijal takové, jaké je (tj. v podstatě jako periferní velmoc), naopak ho často stigmatizoval za jeho odlišnosti, a proto mu neumožnil vybudovat si měkkou moc. Tento argument je částečně pravdivý, předsudky vůči Rusku a jiným nezápadním zemím se dodnes západním společnostem nepovedlo překonat. Nemělo by to nicméně zakrývat problémy v samotné koncepci „ruského světa“, včetně konzervativního mesianismu, současné nebezpečné nostalgie starých mužů v Kremlu či snah definovat ruskou měkkou sílu často jen jako „negaci“ Západu.

Od „ruského světa“ k Rusku v Asii?

Ruské odpojování od globálního světa bude, alespoň podle dosavadních indicií, v jeho (ne)zamýšlených důsledcích především odpojováním od Evropy a Západu. Je nepochybné, že kvalita tohoto odpojování se stane testem moci současného Západu – bude tento proces probíhat jen podle západního scénáře, nebo se Rusku povede ho aspoň částečně řídit ve vlastní prospěch? Jestliže válka na Ukrajině sešrotovává (a to bez ohledu na to, kdo z ní vyjde úspěšně) poslední zbytky antikvované velkoruské koncepce trojjediného „bratrského“ národa Rusů, Ukrajinců a Bělorusů (viz motto), pak toto odpojení v jeho mnohem širších rozměrech bude mít dopady na celý „ruský svět“, na Rusko a jeho identitu i na globální uspořádání.

Některé praskliny jsou už patrné v náznacích. Například v posledních týdnech se ukazuje, že válka proti Ukrajině se může stát novým rozdělujícím faktorem pro ruské pravoslaví, které bylo celkem logicky jedním z „ekumenizujících“ pilířů „ruského světa“. Cézaropapismus současné Ruské pravoslavné církve podporuje konflikt s Ukrajinou například v kázáních patriarchy Kirilla, čímž odcizuje nejen ukrajinskou část této církve, ale i některá pravoslavná společenství v Pobaltí nebo v Polsku, která dávají najevo svůj nesouhlas s válkou a také naznačují ochotu oddělit se od moskevského patriarchátu.

Z „ruského světa“ nejspíš zbude ruská koncepce obratu na Východ, do Asie a především směrem k Číně (nikoliv už k Japonsku), jako součást ruské výzvy dosavadnímu mezinárodnímu systému včele s USA. Tento obrat, který sice odpovídá obecným trendům přesunu světového těžiště do Asie, už ale nebude otázkou strategického výběru, stane se spíše nutností v nových podmínkách. Asijská regionální politika je nicméně složitá a plná antagonismů a Rusko je v ní přese všechno spíše „hostem z Evropy“. Politika eurasijské integrace (další prvek koncepce „ruského světa“) bude asi do značné míry proměněná, protože na celý projekt ekonomicky dopadnou západní sankce na Rusko (které zemi odpojují od značné části světové ekonomiky) – to by mohlo buď oslabit postavení Ruska v projektu, nebo v nejhorším případě celý integrační projekt poslat k ledu. Rusko navíc bude svými nejbližšími sousedy, o Ukrajincích nemluvě, celkem logicky vnímáno s větší podezřívavostí a nedůvěrou. Celé měsíce přece tvrdilo, že žádnou invazi nemá v úmyslu, aby se to všechno ukázalo jako lež. Je tedy pravděpodobné, že válka a její (ne)zamýšlené důsledky otevřou pro Rusko a Rusy novou etapu bolestivého hledání sebe samých.

Poznámka:

[1] Citát z internetu má ilustrační charakter. Účast běloruských vojáků přímo v konfliktu je oficiálně odmítána, informovala o ní opoziční média.

Článek původně vyšel 30. března 2022.