Skutečnost, že pět velkých zemí má nad kroky Rady bezpečnosti právo veta, znamená, že kterákoli z nich může zablokovat jakoukoli iniciativu, která by zabránila válce nebo ji ukončila.

Neexistuje lepší příklad toho, že Organizace spojených národů nedokáže dostát svým zakladatelským ideálům, než nedávná návštěva generálního tajemníka Antónia Guterrese v Rusku. Ve snaze uklidnit nebezpečnou válku na Ukrajině nezískal nic významného, napsal profesor Alexander Gillespie pro The Conversation.

Žádná mírová dohoda, žádní mírotvůrci s modrými přilbami ve válečné zóně, kteří by drželi bojující strany od sebe. Byl odsunut do role pomocníka Červeného kříže a jeho jediným úspěchem byla principiální dohoda o pomoci obklíčeným civilistům v Mariupolu. Guterres se poté vydal do Kyjeva, kde kritizoval Radu bezpečnosti za to, že nedokázala zabránit válce. Rusko to ocenilo salvou raket vypálených na stejné město, v němž hovořil.

To zdaleka není to, co zamýšleli tvůrci Charty OSN. Chtěli zabránit opakování historie. Předchůdkyně této organizace, Společnost národů, selhala právě proto, že velmoci měly pocit, že jejich zájmům lépe poslouží, když se k ní nepřipojí.

Aby se pět nejmocnějších poválečných zemí (Amerika, Rusko, Francie, Británie a Čína) připojilo k nové OSN, byla rozdělena na dvě části. Jednání probíhala na Valném shromáždění. Skutečnou moc nad mírem a bezpečností měla Rada bezpečnosti. Především pěti velkým zemím bylo nabídnuto právo veta nad kroky Rady bezpečnosti, což znamenalo, že kterákoli z nich mohla zablokovat jakoukoli iniciativu, která by zabránila válce nebo ji ukončila. V tom spočívá dnešní smutná realita.

Moc veta

Původně se doufalo, že právo veta bude využíváno jen zřídka a že ti, kterým bude uděleno, se budou chovat jako vzorní mezinárodní občané. Od roku 1946 však bylo veto použito více než 200krát. Nejčastěji ho použilo Rusko (a před ním Sovětský svaz), následované USA.

Od konce studené války se objevily nové vzorce: USA nadále používají právo veta na ochranu Izraele, ale Francie a Velká Británie se odmlčely. Rusko a stále častěji i Čína využívají práva veta nejvíce ke zmaření iniciativ Rady bezpečnosti.

Proměna Sýrie v trosky byla možná jen proto, že Rusko svému spojenci vojensky pomohlo a poté opakovaně vetovalo (často s podporou Číny) zásah nebo odsouzení ze strany Rady bezpečnosti.

Stejné situaci nyní čelíme v případě Ukrajiny. Ruský prezident Vladimir Putin přejel svými tanky základní principy Charty OSN a kvůli neomezené pravomoci veta neuposlechl Mezinárodní soudní dvůr.

Poslední navržená rezoluce Rady bezpečnosti, kterou Rusko vetovalo, potvrdila územní svrchovanost Ukrajiny a odsoudila ruskou invazi jako porušení Charty OSN.

Nebezpečnější svět

Přestože si většina světa přeje omezení používání práva veta, nic se nezměnilo. Jediné omezení spočívá v tom, že Valné shromáždění je svoláno ke kontrole a vyjádření poté, co bylo veto použito.

Zatímco OSN zůstává bezmocná, Ukrajina uplatňuje své svrchované právo na sebeobranu – včetně práva získat vojenskou techniku z jiných zemí. To je podle mezinárodního práva zcela legální, pokud se nejedná o zakázané zbraně nebo pokud samotný obchod není zakázán dohodnutým embargem OSN, přičemž ani jedno z toho se na Ukrajinu nevztahuje.

To znamená, že prázdné místo v OSN zaplnilo (navzdory hrozbám Moskvy) nejméně 40 zemí, které se nyní zabývají poskytováním zbraní a pomoci Ukrajincům, aby se mohli bránit. Výsledným efektem je, že jeden stálý člen Rady bezpečnosti napadl zemi, za jejíž hranicí sedí tři další stálí členové, kteří zuřivě tlačí do válečné zóny špičkové zbraně. Vždy riskantní rovnováha mezi členy s právem veta se prozatím jeví jako nejistá. A poválečný předpoklad, že se velké mocnosti budou chovat zdrženlivě, se nyní zdá být přinejmenším pochybný.

Zlomové body

Přestože rozsah a rozmanitost dodávek zbraní na Ukrajinu roste, nemusí to samo o sobě nutně způsobit přelití války přes hranice. Rusko by také nemělo na tyto dodávky zbraní útočit, jakmile se dostanou na Ukrajinu. Pokud se však rozšíří geografie konfliktu – například pokud budou opakovaně zasaženy ruské cíle mimo Ukrajinu nebo se nespokojenost rozšíří dále do separatistických provincií – nebezpečí se zvýší.

Pokud by Rusko v odvetě za dodávky zbraní obtěžovalo západní země kybernetickými útoky a jednotlivé země (případně NATO kolektivně) by podnikly odvetné kroky, situace by se mohla rychle vymknout kontrole. Mezi další hrozivé možnosti patří, že Rusko zaútočí na zásilky zbraní na mezinárodním území, například na volném moři – nebo ještě hůře, že je napadne uvnitř země NATO (nebo při průjezdu přes ni).

Skutečným spouštěčem nemusí být to, že Rusko tuto válku vyhraje, ale že ji začne prohrávat. V tu chvíli může teorie a papírová zeď systému OSN, který má zabránit širšímu konfliktu a střetu velmocí, v mžiku zmizet.

O autorovi: Alexander Gillespie (profesor práva, University of Waikato).

Zdroj: The Conversation, „With the UN powerless, the greatest danger now may be Russia beginning to lose in Ukraine“ (06.05.2022)

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.