Recenze: Adam Votruba recenzuje novou knihu politologa Petra Druláka „Podvojný svět“.
Kniha Petra Druláka Podvojný svět přináší originální a neobvyklý pohled na současnou krizi Západu a liberálního řádu. Za ústřední dva pojmy knihy lze považovat pojem monoteismus a podvojnost. Označení monoteismus používá Drulák nejen pro monoteistická náboženství judaismu, křesťanství a islámu, ale též pro univerzalistické ideologie jako např. liberalismus a socialismus. O politických ideologiích hovoří jako sekulárním monoteismu. Pojem podvojnost vyjadřuje spojení dvou protikladů, které se navzájem potřebují a jejichž existence je vzájemně neoddělitelná. Smysl tohoto pojmu vysvětluje autor na příkladu čínské filozofie mj. na pojmech jin a jang. Podobný význam má také jungiánská anima a animus – ženského prvek v mužské osobnosti a mužský prvek v ženské osobnosti.
Podle autora západní myšlení opustilo již v antice koncept podvojnosti i polyteismus a přiklonilo se k monoteismu a k pojmové racionalitě. To má dodnes své důsledky, byť původní křesťanský monoteismus byl v novověku nahrazen sekulárními monoteismy (ideologiemi). Vítězem soupeření alternativních sekulárních monoteismů se stal liberalismus. Řešení krize západního myšlení, která se projevuje v našem vztahu k člověku, společnosti i přírodě, nespočívá podle Druláka v nalezení nového monoteismu, ale v návratu k podvojnosti, kdy jeden pól nevytlačuje druhý. Takovou podvojnost by podle něj mohla vytvořit např. populistická hnutí, pokud by dokázala propojit pravicový a levicový populismus při zachování jejich odlišnosti.
Několik polemických a doplňujících poznámek
Vůči celkové osnově knihy lze uvést jednu výhradu. Pasáž věnovaná čínské Knize proměn je podle mého názoru neúměrně dlouhá. Je to jistě téma zajímavé a v našem kulturním prostředí málo známé, výklad o Knize proměn však působí vinou přílišné délky poněkud odstředivě. Čtenáře odvádí od hlavního tématu knihy a nutí ho dlouho čekat na odpověď na otázku, proč je tato pasáž v knize přítomna.
Pár drobných poznámek bych měl k exkurzu do dějin evropské filozofie a vědy. Jeví se mi např. jako nepříliš vhodné formulace, které staví Sókrata na počátek filozofického myšlení a racionality, neboť nemenší úlohu je nutno přisoudit předsókratovské filozofii. Označovat Sókrata za demokrata mi pak přijde sporné vzhledem k jeho argumentům ve prospěch vlády odborníků, což se tehdy líbilo athénské aristokracii. Je pravděpodobné, že Sókratés byl odsouzen k smrti, protože byl vnímán jako ideový obhájce aristokratické vlády. Po odstranění vlády třiceti tyranů to bylo považováno za zvlášť nebezpečné. (Mimoto bych upřednostnil obvyklou transkripci starořeckých jmen, která zohledňuje délku samohlásek, např. Platón místo Platon.)
Osobně příliš nesouhlasím s kritikou Masarykova pojetí českých dějin. Petr Drulák označuje Masarykovo pojetí za intelektuální konstrukci, která je v rozporu s historickými fakty. Jako příklad uvádí interpretaci husitství jako boje za demokracii a tezi o kontinuitě mezi husitstvím a obrozením.
Obě uvedené Masarykovy teze jsou podle mého soudu legitimní interpretací faktů, jakkoliv se o tuto interpretaci můžeme přít. V husitské době dosáhla spoluúčast obyvatelstva na politickém rozhodování takové míry, jakou nenacházíme nikde v období přinejmenším mezi lety 1000 a 1800. Země se dlouho spravovala bez panovníka prostřednictvím sněmu. Lze též připomenout Žižkův výrok, že svobodní muži nepotřebují krále. I Josef Pekař hodnotí husitství jako dobu, v níž došlo v českých zemích k výrazné „demokratizaci“. Národní obrození pak bylo od třicetileté války prvním obdobím, kdy bylo možno husitství rehabilitovat a vyzdvihnout jeho význam v českých dějinách (Palacký), snaha obrozenců o kontinuitu je tedy zřejmá, nanejvýš bychom snad mohli kritizovat jejich navazování jako umělé.
Na jiných místech se nabízí doplnění faktů, které dávají Drulákovým interpretacím za pravdu. Například v kapitole o smíchu se v souvislosti s Rablaisem nabízí připomenout dílo literárního vědce Michaila Bachtina, který vysvětluje Rablaisův humor jako humor vyrůstající z lidové kultury – konkrétně kultury masopustní, v níž přežívají pohanské saturnálie. Bachtin připomíná i to, že křesťanský monoteismus smích odmítá, viz např. tezi o tom, že Kristus se nesmál. Naopak polyteistické kulty připouštěly i zesměšňování božstva.
Dvě témata v knize postrádám, ačkoliv by si zasloužila být zohledněna nebo alespoň zmíněna. Jednak skutečnost, že křesťanství odděluje politiku a náboženství. V tom se křesťané liší od judaismu i od islámu. Islám naopak v jedné podstatné věci připomíná polyteistické kmenové kulty – konkrétně v tom, že chce regulovat všechny oblasti lidského života náboženskými příkazy. To je křesťanské doktríně cizí.
Při hledání filozofických kořenů liberální krize by také stálo za to zohlednit roli postmoderny, případně i amerického pragmatismu. Tyto dva filozofické směry odmítají klasickou tomistickou definici pravdy a tím zároveň opouštějí moderní empirické myšlení. Měli bychom se ptát, zda právě empirismus nehrál zásadní roli v moderním demokratizačním procesu tím, že učinil pravdu dostupnou každému.
Postřehy z českých dějin
Pro většinu čtenářů bude patrně nejatraktivnější závěr knihy, kde autor hodnotí pozici novodobého českého národa v Evropě. Je zde řada zajímavých a originálních postřehů.
Mě osobně zaujala paralela mezi prezidentem Edvardem Benešem a reformním komunismem pražského jara. Podobnost koncepce Beneše a reformních komunistů spočívá v tom, že se pokoušejí sloučit socialismus s demokracií západního typu. Je to pokus o syntézu předností dvou antagonistických univerzalismů – sovětského komunismu a atlantického demokratického liberalismu.
Mimořádně zajímavý je též kritický přístup autora k Havlově osobnosti. Havel je v knize hodnocen jako protagonista západního liberalismu, který již v 70. letech v polemice s Kunderou odmítá levicový reformismus. Domnívám se však, že některé Havlovy texty z dob disentu lze chápat i jako otevřenost Václava Havla vůči dalším možnostem – tedy vůči tomu, co můžeme poněkud nepřesně označit termínem „třetí cesta“.
Za velmi trefné považuji pojmenování základního českého dilematu, které podle Druláka spočívá v tápání mezi samostatným jednáním (např. v roce 1968) a „splýváním“ – tedy bezvýhradným příklonem k většímu celku, ať už je to Varšavská smlouva nebo Evropská unie či NATO.
Zajímavé je i hodnocení toho, k čemu různá řešení daného dilematu vedou. Za představitele politiky splývání považuje Petr Drulák mj. Přemysla Otakara II. a upozorňuje na to, že jeho ambice – tj. snaha dosáhnout císařské koruny – neuspěla z toho důvodu, že byl Slovan. Ačkoliv v historiografii převažuje jiná interpretace, domnívám se, že Drulákův postřeh je správný – zejména, uvědomíme-li si tehdejší podřadné postavení slovanských obyvatel v některých německých zemích.
Z analýzy mezinárodních vztahů považuji za cenné upozornění na to, že aliance mezi USA, Británií a SSSR z dob druhé světové války vznikla kvůli faktorům geopolitickým a navzdory ideologii – tedy navzdory tomu, že ideologicky představovalo nacistické Německo pro USA a Británii menší hrozbu než SSSR. Zajímavá je též připomínka toho, že tezi o nadřazenosti evropského práva nad právem národním vytvořil Evropský soud na základě své libovůle.
Problém monoteismu a demokracie
Celkově hodnotím knihu Petra Druláka jako velmi přínosnou a vlastně i dosti ambiciózní, neboť převádí problém politického myšlení na problém gnozeologický. Zavedení pojmu podvojnosti je vlastně pokusem vyřešit problém všech monoteismů již v oblasti filozofie poznání.
Můj pohled na Drulákovu knihu je takový, že souhlasím s jejím základním zaměřením, ale mnohé věci bych pojmenoval jinak. Spíše než pojem monoteismus bych použil pojem univerzalismus, případně též utopismus. Souhlasím však s tím, že podstatou monoteismu je snaha po světovládě, což má oproti polyteismu své výhody i nevýhody. Ovšem „partikularismus“, který univerzalisté pod tímto označením kritizují, považuji za humánnější, neboť dává jednotlivým společnostem právo na vlastní cestu. Univerzalismus je ze své podstaty imperiální a totalitární.
Z této pozice pak v knize nerozumím přiřazování nacionalismu k monoteismu. Nacionalismus totiž na rozdíl od monoteismu respektuje hranice. (Něco jiného je pochopitelně nacionální imperialismus, což ale není případ typického nacionalismu.)
Univerzalismus vytýká partikularismům dělení lidí na „my“ a „oni“. Sám tíhne ke globálnímu „my“, chce do něj zahrnout celé lidstvo, což jeho příznivci obvykle chápou jako projev vlastní tolerance či dokonce všeobjímající lásky. Jenže i univerzalismus definuje pozici „my“ tím, že se vymezuje proti skupině označované jako „oni“ – v jejich případě jsou „oni“ ideologičtí nepřátelé, neboli nevěřící. Pravý rozkvět univerzalismu je slibován až na dobu, kdy budou „oni“ (tj. nesouhlasící) zcela eliminování – tedy, až se stanou všichni lidé křesťany, muslimy nebo liberály. Hranice mezi univerzalismy (např. mezi křesťanstvím a islámem, katolictvím a protestantismem, komunismem a západním liberalismem) je vždy ideologicky neuspokojivá.
Zajímavé je, že kniha není vlastně primárně kritikou liberalismu, byť konstatuje, že liberalismus selhal. Autor však hovoří o všech ideologiích (o socialismu, konzervatismu atd.) až peroutkovsky vyrovnaně. Hledá jejich pozitiva i negativa a čtenář by čistě podle textu knihy nejspíš nedokázal autora jednoznačně zařadit na levici nebo na pravici.
Osobně si kladu otázku, zda by nestálo za to hodnotit ideologie z hlediska míry monoteismu (univerzalismu, utopismu). Myslím si, že liberalismus a komunismus jsou monoteismem a utopismem v mnohem větší míře než konzervatismus a dokonce i než socialismus. Je jasné, že podvojnost chápe autor zásadně odlišně od bipolarity dobra a zla. Může být však podvojnost skutečnou politickou alternativou k ideologickému dogmatismu? Vždyť máme už přes 200 let dělení na pravici a levici, což je jistou formou podvojnosti. Nebyl by cestou z ideologické krize spíše trialismus konzervatismu, socialismu a liberalismu, v němž lze koaličně spojit kterékoliv dva ze tří vrcholů pomyslného trojúhelníku?
V závěru knihy Petr Drulák přitakává demokracii bez přívlastků. Zde se pozoruhodně nabízí srovnání s nejnovější knihou Václava Bělohradského Čas pléthokracie. Oba autoři se shodují v tom, že liberální demokracie je v krizi. Petr Drulák hledá východisko v posílení demokracie. Bělohradský, který sám sebe označuje za levicového liberála, chápe demokracii jako přežitou formu. Současné volby podle něj představují nefunkční systém, lid neexistuje, národní stát je zombie. Podle Bělohradského je potřeba legitimizovat světovou vládu odborníků, kteří by měli kompetenci i pravomoc řešit globální problémy lidstva; Václav Bělohradský tedy fakticky doporučuje globální technokracii.
Oba pánové tak jsou představiteli dvou protichůdných odpovědí na krizi liberální demokracie. V jedné věci se však shodnou. Oba nám svým způsobem sdělují, že máme na vybranou: Buď budeme mít demokracii bez liberalismu, nebo liberalismus bez demokracie. V tom bych s oběma autory souhlasil. Demokracie bez liberalismu přirozeně neznamená demokracii antiliberální. Liberálové mohou žít v demokracii, stejně jako v ní žijí křesťané, ale nemohou si nárokovat to, že vláda se bude řídit jejich doktrínou i tam, kde se dostává do rozporu s vůlí společnosti. Představa liberálů o tom, že jejich ideologie je nadřazena společenskému souhlasu, je pro demokrata nepřijatelná.