Věra Beranová dnes připomíná osobnost světoznámého lingvisty spjatého s Československem Romana Jakobsona (1896–1982).
To, že jsme v krizi ekonomické, politické, ale také obecně společenské, je bohužel pravda, která se šíří, napříč různými „spektry“. Že nevidíme světlo na konci tunelu, to je bohužel také pravda. K tomu světlu by také měla patřit i osobnost, která by měla běhat s lucernou a osvětlovat naši budoucnost. Taková osobnost není, i když ji stále většina z nás usilovně hledá. Figury, které se například představují jako budoucí prezidenti, se pohybují na škále od komičnosti k tragičnosti. Máme však velmi košatou minulost a můžeme v ní hledat vzory. Ať je to stále citovaný Masaryk, méně již Hus, Komenský, Palacký a řada dalších.
Zatím si nikdo nevzpomněl na cizince, z nichž někteří sehráli významnou roli v našich dějinách a především jejich myšlenky hovoří až nepříjemně k naší současnosti, na rozdíl od současných představitelů duchovní scény, samozřejmě s výjimkou například Anny Hogenové, Tomáše Sedláčka a jistě si čtenář dosadí další významné osobnosti.
K těm, kteří ovlivnili nejen naše obecně humanitní myšlení 30. let, ale i léta 60., patří bezpochyby Roman Jakobson. Narodil se v Moskvě 23. října 1896, zemřel v Bostonu 18. července právě před 40. lety, tedy v roce 1982. Byl to světově uznávaný literární vědec, lingvista. V prvorepublikovém Československu (v Praze a Brně) se zabýval mimo jiné starou, ale i současnou českou literaturou. Do Československa se také vracel i v 60. letech. Vystupoval zde na různých konferencích a literárních setkáních.
Zvlášť dnes mají jeho slova svůj jedinečný význam, i když byla pronesena před 53 lety v prostorách Karolina u příležitosti sympozia věnovaného Konstantinu, filozofovi. Jeho osud přirovnával svým způsobem k svému osudu, ke svému běhu života: „…ač cizinec, (Konstantin) přišel do této země, a ona se mu stala osudem. Pro ni vytvořil své obrovské dílo, jí odkázal své myšlenky, jež přetrvaly tisíciletí“. Dále pokračoval ve svém osobním vyznání: I já se hluboce skláním před dílem Konstantinovým, s nímž se – byť i tisíckrát menší – cítím spřízněn. I já jsem přišel odkudsi z východních krajů do této země a nezůstal jsem chladný a lhostejný k jejímu duchu a tepu, k jejímu životu a osudu.“
Jakobson však nezůstává ve svém vyznání z roku 1969 jen u Konstantina, ale upozorňuje na osobnosti, které přerostli svou malou zemi a dali světu úžasné myšlenky a poselství. Srovnává tento stav své adoptivní země, tj. Československa 60. let, se situací ve své současné zemi, tedy v USA: „V zemi, kde nyní pracuji, je dnes ideálem ‚úspěšný člověk’ – sportsman, nebo byznysmen. Já jsem však hrdý na to, že existuje země, a já jí za tolik vděčím, jejíž lid už odedávna ctí výše než moc a majetek památku lidí, které by každý pravý Američan označil za neúspěšné ztroskotance – takových lidí, jako byl Konstantin“. Bohužel při těchto slovech nám dnes dost zatrne a můžeme být jen vděčni, že se dnešního stavu naší země Roman Jakobson nedožil a nemusel přehodnocovat svůj postoj k zemi milované.