Anna Veselá se pokouší o první analýzu poněkud cimrmanovsky pojaté demonstrace největších odborů v Česku. Jaké jsou příčiny sobotního fiaska?
Po demonstracích ze dnů 3. září a 28. září se v sobotu 8. října konala demonstrace největší odborové centrály v ČR, ČMKOS. Na rozdíl od organizátorů předchozích demonstrací, kteří byli povětšinou v médiích hlavního proudu prezentováni jako podezřelá individua, ČMKOS se přeci jen těší určitému uznání i mainstreamu. Nutno ovšem dodat, že těsně před konáním demonstrace byl předseda ČMKOS a zároveň jeden z prezidentských kandidátů ostře (a často vulgárně) napadán představiteli tzv. pražské kavárny.
Zúčastnila jsem se jako pozorovatel prozatím všech tří demonstrací. Účast na demonstraci ČMKOS byla početně nejslabší. Odhady se budou pohybovat maximálně do deseti tisíc osob, ale podle mého názoru byla účast někde kolem sedmi tisíc lidí. Účast byla řádově nižší než u demonstracích organizovaných pány Vrábelem a Havlem.
Nízká účast musí být předmětem analýzy vedení ČMKOS. Důvodů může být celá řada, nabízím následující možnosti, které by ale měly být předmětem dalšího šetření:
- Další demonstrace v relativně krátké době. Lidé jsou demonstracemi unaveni. Osobně si myslím, že je to relevantní důvod, ale přikládám mu menší význam.
- Lidé jsou více spokojeni než na začátku září. Vláda představila další opatření, to se odrazilo i ve výsledcích voleb do Senátu – důvod, který by představil zřejmě pravicověji orientovaný politolog. Volby do Senátu mají extrémně malou účast, tak nízkou, že dlouhodobě devalvuje legitimitu této zákonodárné instituce. Větší spokojenost lidí není patrná z průzkumů veřejného mínění, neodpovídá ani mým pozorováním – tvrdím to s vědomím subjektivity prostředí, v němž se pohybuji.
- Špatné organizační schopnosti ČMKOS. Jistě to je možné, ale přeci jen ČMKOS byla v minulosti schopná zorganizovat velké, dynamické a úspěšné demonstrace. „Něco“ mohlo organizačně selhat, ale na to bylo fiasko neúčasti příliš velké.
- Kandidatura předsedy Josefa Středuly na prezidenta. Josef Středula je v pozici, která by mu teoreticky mohla umožnit razantní nástup kampaně. Ale on tyto možnosti nevyužívá, což ostatní členové odborů vidí, nemíní se proto účastnit demonstrací.
- Malá razantnost požadavků a nejasnost toho, co vlastně odbory chtějí. Nejasné požadavky snižují mobilizační potenciál.
Kromě velmi nízké účasti se demonstrace vyznačovala opakováním slov „budoucnost“, a „strach.“ Strach z budoucnosti bylo asi nejvíce frekventované téma v případě řečníků. U těch bylo více než patrné, že mluvit před většími skupinami neumí a zřejmě to ani nikdy nedělali. Řečnické proslovy by snad byly vhodné na nějaké výroční schůzi, ale dav zaujmout nedokázaly. Některé působily jako vytržené mimo dobu (stížnosti na těžkou práci poštovních doručovatelek), jiné byly plné zakoktávání, čtení z papírů, sdělování statistických faktů atd. K ničemu z toho ale demonstrace neslouží. Zdá se, že vystupující moc nechápali, co vlastně na demonstraci dělají a co chtějí.
Dalším bodem, kterým se demonstrace „Proti chudobě“ lišila od předchozích, byla razance. Příspěvky řečníků byly nudné. Pozorovala jsem, že účastníci se často bavili mezi sebou a nedávali ani moc pozor, kdo a co na podiu vlastně říká. Zatímco na prvních dvou demonstracích byl hlavním (skandovaným, emočně davem prožívaným) požadavkem „demisi“, zde to bylo „vládo, konej!“ I tento slogan se opakoval mnohokrát, včetně případu předsedy Josefa Středuly. Je patrné, že ČMKOS vsadila (včetně mávání vlajkami EU) na zcela jiný typ účastníků, který dle mého názoru odpovídá zhruba úvahám hnutí Solidarita v Praze, které v komunálních volbách zcela propadlo. Vystoupení ekologů, kteří věděli, že „za vše může Putin“, by tomu odpovídalo. Stejně tak na to vypadala i jejich místy až trapná snaha, aby dav skandoval s nimi, což se jim ovšem vůbec nepovedlo.
Jde tedy o skupiny proevropské, liberální a velmi umírněné (až ustrašené). Nejsou spokojeny se současným vývojem, ale trnou hrůzou, že by snad mohly být spojovány s „dezoláty“ z předchozích demonstrací. Při pokuňkávání některých vystupujících a jejich „požadavcích“ na vládu jsem si nutně vzpomněla na citát z Cimrmana, „poslali jsme ostrou prosbu.“
Z demonstrace jsem měla pocit, že vystupující si nechtějí vrchnost rozhněvat (a někteří by mezi ni dokonce moc rádi patřili), ale zároveň tuší, že „by měli něco udělat.“ Doba ale není taková, aby umožňovala být „tak trochu proti.“ Domnívám se, aniž bych znovu snižovala význam důkladné analýzy neúspěchu demonstrace, že odbory vůbec nezachytily společenskou náladu a jsou takříkajíc (možná i kvůli kandidatuře svého předsedy) „mimo.“
Pokud tomu tak skutečně je, pak z toho plynou vážné skutečnosti. Pokud uvážíme, že krize je spíše před námi, než za námi, očekávám, že hněv společnosti poroste. Jistě nejsme tak silně protestně orientováni jako například Francouzi, ani nemáme latinskoamerický temperament. Na druhou stranu si ani tak nemyslím, že se situace vyřeší „brbláním“ v hospodě. Hněv vykvasí a je otázkou, kdo ho uchopí a bude s ním pracovat. Nemyslím si, že pánové Havel a Vrábel jsou toho schopni (nemluvě o jejich sporech, které prosákly na veřejnost). ČMKOS tím, kdo bude hněv kanalizovat nebude, a očividně to nebude ani Josef Středula. Nepíšu tyto poslední věty s žádnou škodolibostí, spíše s obavami.