Milan Daniel v následující poznámce upozorňuje na inciativu Mír a spravedlnost, jejíž text byl zveřejněn v minulých dnech.
Debata o iniciativě „Mír a spravedlnost“ sice probíhá tak trochu ve stínu kampaně kolem voleb prezidenta republiky, ze strany hlásných trub režimu se jí nicméně zatím dostává pozornosti srovnatelné se zuřivou reakcí Rudého práva na zveřejnění Charty 77.
Na rozdíl od doby před šestačtyřiceti lety, kdy se občan dostal k textu Charty se štěstím většinou na špatně čitelné kopii, si může aktuální mírovou výzvu přečíst pohodlně na internetu. Tedy zatím, záleží na tom, zda její www stránku nějaká „soukromá společnost“ nevypne.
Výzva konstatuje situaci ve válce na Ukrajině: země krvácí, konflikt podle ní bojem vyřešit nejde. Konstatuje, že za bezprostřední rozpoutání války je přes sporné hodnocení příčin odpovědné Rusko. Zabývá se efektem sankcí, jež byly na mocnost uvaleny ze strany tzv. kolektivního Západu a zmiňuje jejich destruktivní podíl na hospodářskou situaci evropských zemí a České republiky zvlášť. Požaduje jejich vyhodnocení a v dysfunkčních případech třeba i zrušení.
Katastrofální následky sankcí nelze popřít, důsledky války a hospodářských protiopatření vidíme všude kolem sebe. Dotýkají se různou měrou každého občana. Nejhorší je, že nastalá situace nemá standardní vojenské řešení. Fyzicky krvácí především Ukrajina a Rusko, položit však obra na lopatky je s ohledem na jeho lidský, vojenský i hospodářský potenciál těžké. Vzhledem k velikosti země by to mělo také nepředvídatelný následek pro geopolitickou stabilitu.
Přesto je – zejména ze strany Spojených států – snaha Rusko porazit, kombinací dodávek zbraňových systémů Ukrajině, hospodářských sankcí či destrukce plynovodu je udusit. V této situaci vyvstává ze strany Ruska reálná hrozba užití jaderných zbraní.
Text výzvy proto požaduje, aby naše vláda v této kritické situaci začala pracovat pro mír, ne pro válku. A to tak, aby se s tímto požadavkem ztotožnily další evropské vlády a oslovily jím vlády Spojených států a Ruské federace.
Jak bylo výše zmíněno, hlásné trouby režimu spolehlivě rozpoznaly disonanci mezi tím, co chtějí ony a tím, co se píše v popsané výzvě. Signatáře okamžitě označily za „proruské“, výzvu k příměří za nepřijatelnou. Málokdo z těch, kdo výzvu podepsali, ovšem čekal něco jiného; snad zatím chybělo jen omračující spojení „mírový štváč“.
Dovolím si trochu odbočit: můj synovec má za ženu Ukrajinku. Její otec přijel do rodiny na svátky, mj. proto, aby jí oznámil, že ve válce padl její bratr. Pro mrtvého si museli rodiče přijet na místo bojů. Našli ho ležet na poli, ruce a obličej měl ohlodané hlodavci.
Petr Fiala, šéf koloniální správy, píše bojujícím Ukrajincům na tanky povzbudivé vzkazy. Co by tak napsal ukrajinským a ruským mámám a tátům, kteří hledají své blízké, ležící bez života na zmrzlých pláních? A co by mu asi řekli tito neznámí vojíni? Karel Kryl by Fialovi jistě napověděl.
Ti muži, kteří vedou marné dialogy se smrtí, by mohli být chlapy, jež vídáme na našich stavbách. Muži, na něž čekají doma jejich milé, ženy a děti toužící po tom, aby je táta pohladil. Stačilo by zdánlivě málo: mít možnost a vůli vést dialog s živými.
Někdo jim takovou šanci musí dát.
Zatím naopak znamenáme pohůnky, kteří je krmí nenávistí. Včetně těch, kteří zlobně osočují spoluobčany, jimž nejde o porážku jednoho nebo druhého, ale o to, aby s oběma mohli v míru žít. Aby se respektovali včetně svých zvyklostí, názorů, jazyka a náboženství. Vinen je ten, kdo z nich tento respekt vyhání ve prospěch zla.
To nejmenší, co můžeme udělat my, míroví štváči, je dát vrchnosti podpisem iniciativy najevo svůj souhlas s požadavkem spravedlivého míru. Pánové nahoře: už nás jsou tisíce.
Třeba nás budou miliony?