Ladislav Zelinka komentuje smysl mírové iniciativy uprostřed stále jasnější opotřebovací války, která denně bere životy lidí na obou stranách.
Moje babička se vždycky rozplakala, když slyšela, jak někdo řve německy. Ani to nemusel být zrovna Hitler. Teprve hodně let po válce, kdy u nás začal běžet seriál „Dr. Martin Schlüter“ se s Němci a němčinou dokázala srovnat a jenom když hlavní hrdina (kterého hrál Otto Mellies) navlékl uniformu SS, trochu se zachvěla. Ale možná, že už to nebylo strachem z oné uniformy, ale obavou z toho, kam to tu kladnou postavu nakonec zavede. Dokonce pak sama přišla s tím, že bych si ve škole měl jako druhý jazyk vybrat němčinu, protože s těmi Němci jsme si nějak souzeni a ani světová válka s tím nic nenadělá.
Řekl bych, že takhle nějak si představují život po nynější vojně s Ruskem naši „bojovníci za vítězství“ (samozřejmě po patřičném přeobsazení rolí, takže Němce budou hrát Rusové a nás Ukrajinci). Po definitivní porážce Kremlu a dlouhém polidšťování přeživších Rusů se těm nejvzornějším z nich umožní vrátit mezi civilizované lidi a – kdoví – i nějaký polepšený generál by to tam pak mohl dotáhnout na prezidenta. Potom se možná dotisknou některé spálené knihy a na jeviště se vrátí nějaké nezávadné opery a balety. A ukrajinská babička možná řekne vnoučatům, aby se naučila i rusky. V zásadě jako jediná věc k diskusi tak našim „vítězům“ zbývá, jestli se má Rusko rozpadnout na nějaké menší státy, nebo bude pohodlnější ho uhlídat v jednom chumlu.
Ve světle současné propagandy je to postoj zcela pochopitelný – naše zbraně vítězně postupují vpřed, nálada obyvatelstva je na stupni A1, nepřátelé hynou po statisících, jejich ekonomika se už v zásadě zhroutila atd. Kdo by za takové situace uvažoval jinak, je logicky buď „dezinformátor“ nebo „šiřitel nenávisti“, ale nejčastěji obojí najednou.
Pokud bychom ale (jen na chvilinku a čistě hypoteticky) připustili, že to s tím totálním vítězstvím nemusí být až tak rychlé, že válka spíše přešla do fáze opotřebovávací a každý den přináší další a další mrtvé a raněné a další a další utrpení těm, kteří nebojují (jenom neměli kam včas utéct) povede nás uvažování trochu jinam. Protože kdyby to snad mělo skončit jinak než „totálním vítězstvím našich zbraní“ (třeba nějakým shnilým kompromisem), může se jako racionální nabízet i jiná reakce.
Válka má totiž mnoho rovin. Ve vojenské jde o to, způsobit nepříteli co největší újmu za co nejmenších ztrát na mé straně. Politicky se chce dosáhnout toho, aby poměry po válce byly jiné, než před válkou, a to v náš prospěch. To se týkalo jejích účastníků – třetí strany (ať to zní, jak chce cynicky) sledují své záměry, které se nemusejí shodovat s cíli ani jednoho z nich (čím hlasitěji se vypouštějí slova o nadčasových morálních hodnotách, tím intenzivněji se ve skutečnosti pracuje na věcech mnohem, mnohem přízemnějších).
A pak nám tady zbyli lidé, o kterých se sice pořád žvaní, ale jejichž životy a štěstí jdou přes palubu jako první. Lidé, kteří hlavně chtějí žít, nebát se a mít svou trošku štěstí. Nejsem si jist, které ze dvou hesel by si (pokud by vůbec měli na výběr) vybrali jako jim bližší – jestli „Raději zemřít vstoje, než žít na kolenou“ anebo „Lepší je špatný mír, než dobrá válka“. Řekl bych, že to první vyhrává za situace, kdy těm lidem ve skutečnosti nic jiného nezbývá – nejde tedy o program do budoucna, ale spíše o přiznání reálného stavu tady a teď. Ono druhé heslo (jakkoli haněné a pošklebované) bývá volbou těch, kterým ještě jakás takás možnost volby zbyla. A o tom ta opotřebovávací válka je – utahat druhou stranu tak, že její vlastní obyvatelstvo rezignuje na první heslo a začne poptávat to druhé.
Samozřejmě, že pokud (znovu cituji Haškova Švejka) naše zbraně postupují vítězně vpřed a nálada obyvatelstva je A1, nemůže být takovéto volání po míru označeno jinak, než za zradu, ne-li přímo za velezradu. To moc dobře věděl K. H. Borovský, když poznamenal:
„Za pravdu je různá sazba – jednou pomník, jindy vazba. Kdo ji řekne dřív než včas, tomu pravda zlomí vaz.“
Pokud mne paměť neklame, v našich moderních politických dějinách jsme zažili ilustraci pravdivosti Havlíčkova výroku v přímém přenosu, kdy M. Kalousek (tehdy ještě jako lidovec) navrhoval prosadit jakousi věc s tichou podporou komunistů. Svými spolustraníky byl za to označen za přisluhovače pekla, po zásluze dehonestován a vyhnán – aby za necelý roček zbožná lidová strana přesně ten jeho navrhovaný manévr zrealizovala.
A proto bych chtěl zformulovat takový malý, skromný apel: „Nezabíjejte posly, nekamenujte proroky!“ Patrně se stalo to, že pár lidí (z hlediska „nálady obyvatelstva A1“ asi příliš předčasně) navrhlo ukončit zabíjení. Žádnou hanebnou kapitulaci, zradu ideálů, zaprodání druhů v boji atd. Vždyť by se dalo začít jen takovým malým „klídkem zbraní“, nebo „příměříčkem“. Asi to nezní moc libě uším těch nejzapálenějších bojovníků, ale kdybyste byli někde v zákopu, divili byste se, jak i na jednom jediném, obyčejném lidském životě by vám najednou začalo záležet – kupř. na tom vašem.
Čas jako obvykle nakonec ukáže, jestli ten apel byl nebo nebyl zradou a nahráváním nepříteli. Do té doby bych se mírnil. Tedy – s výjimkou těch, kteří už „nabeton“ vědí, jak to všechno dopadne a co nás v budoucnu čeká. Podotýkám, že já to nevím…