Právník Zdeněk Koudelka (Trikolóra) píše ve svém diskuzním příspěvku o tom, jaké hlavní rozdíly vidí mezi lidskými právy a právy člověka.
Lidská práva a práva člověka
Pojmu lidská práva se snažím vyhýbat. Užívám pojem práva člověka. Tyto pojmy sice původně byly zaměnitelné a totožné, ale nyní nejsou. Lidská práva se do určité míry zdiskreditovala tím, že jsou využívána k ingerencím moci do života lidí proti jejich vůli.
Právníci rozeznávají v rámci právního vztahu subjekt a objekt (předmět). Subjekt je člověk, který má práva a svou svobodnou vůli rozhoduje, které uplatní a do jaké míry. Objekt je pak to, k čemu právo směřuje. Objekt žádná práva nemá, ale právo jej ovládá. Přirovnám-li to k něčemu známému ze života. Subjekt je člověk jako vlastník vozidla a objektem je auto.
A co mne odrazuje od užívání pojmu lidských práv je to, že často je pojem zneužíván a chápan tak, že člověk se z nositele práva, tedy subjektu, stává jen pouhým objektem, kterému je vstupováno do života se zástěrkou, že o něj stát dbá, pečuje a chce pro něj dobro, ale on chce něco jiného, on nechce být předmět lidskoprávní péče, ale chce mít práva, o kterých si bude rozhodovat, zda je uplatní.
Vezmu za příklad otcovskou dovolenou. Ta může být chápána jako právo muže si ji vzít nebo nevzít podle svého uvážení a na základě dohody rodičů. A pakliže se rodiče dohodnout, že chtějí placené volno otce převést na delší rodičovskou dovolenou matky, nechť je tak respektována jejich vůle.
Otcovská dovolená se však může v očích těch, kteří chtějí vytvořit nového, lepšího člověka, dříve sovětského a nyní bruselského, změnit tak, že je to vlastně povinnost otce a dohoda rodičů se nepřipouští. Prostě právo se přetransformuje v povinnost. Rodič, který svobodně mohl rozhodnout, se mění v objekt, který je opečováván, i když s tím nesouhlasí.
Odlišnost pojmu práva člověka vidím v možnosti svobodného uvážení každé své právo realizovat, anebo ne, anebo jen trochu. V pojmu lidská práva vidím spíše společenské aktivisty, kteří prosazují své vidění světa a využívají mocenský aparát k ovládnutí lidí. Zatímco u práva člověka je člověk pánem nad svým právem, v pojmu lidských práv se člověk často ztrácí, především jeho svobodná vůle určit, co nechce.
Lidská práva jako zdroj nové mocenské působnosti
Nejde o nic nového. Spor o individuální chápání práv nebo jejich kolektivní vidění probíhal po první světové válce i v Československu. Tehdy šlo o postavení národních menšin. Československý stát přiznal rozsáhlá práva příslušníkům národních menšin. Vnímal je však jako individuální práva člověka – na vzdělání v rodném jazyce, na používání jazyka v úředním styku atd. Především sudetoněmečtí politici však chtěli, aby práva národnostní menšiny patřily této menšině jako takové. A zde se jedinec ztrácel. Stát dobře chápal, že by se vytvořila na něm značně autonomní a paralelní veřejná moc, chápal, že takové pojetí, kdy nejde o práva konkrétních lidí, je v zásadě o vytvoření nového zdroje moci. A to vidím v řadě případů lidskoprávní agendy. Ombudsman Stanislav Křeček by mohl vyprávět o bujení původně malého úřadu zaměřeno na nepravosti státní správy.
Istanbulská úmluva o násilí na ženách a naše právo
Náš právní řád zajišťuje rovnost a trestá násilí na lidech. Istanbulská úmluva o násilích na ženách nic nového pro nás nepřináší. A chceme-li naše trestní, přestupkové či rodinné změnit, lze tak učinit i bez istanbulské úmluvy. Úmluva je však příkladem, že vlastně nejde o práva žen – našich občanek, ale o vznik nové mocenské agendy a snahy po ovládání lidí s úmyslem vytvořit tzv. lepší muže.
Úmluva posiluje migraci. Určuje povinnost státům poskytnout azyl z důvodu genderové příslušnosti. Ovšem pak nejde jen o násilí na ženách, ale to, že někdo se považuje za ženu, i když je muž, a jeho stát původu nepreferuje transsexualitu či veřejné projevy sexuální orientace. Úmluva stanoví povinnosti států v oblasti migrace s výhodami pro cizince. Ale státy vznikly, aby pečovaly o zájmy svých občanů.
Úmluva obsahuje obecné pojmy, které se dají ideologicky zneužít. Vyzývá státy k podpoře nátlakových organizací s politickými cíli. Přitom jejich financování z veřejných peněz je u nás kritizováno jako nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky. Některé závazky v úmluvě, jako snaha vymýtit nevhodné zvyky a tradice a že muži a chlapci budou aktivně zapojeni do prevence za účelem naplnění úmluvy, působí stejně, jako před rokem 1989 působila ideologická školení mužstva v komunistické armádě. Úmluva tlačí na státy, aby více regulovaly občany a dokonce je převychovaly.
Nebezpečí úmluvy není v jejím textu, ale v budoucí aplikaci. Stále více moci přechází od moci výkonné a zákonodárné, které vznikají z voleb občanů, k soudní moci. Soudci jsou ve funkci trvale a někteří propadli aktivistické touze měnit svět k lepšímu. Není nic horšího než snaživý úderník v taláru, který chce vynutit své vidění dobra. Příkladem je vyhovění klimatické žaloby Městským soudem v Praze, naštěstí jeho rozhodnutí zrušil Nejvyšší správní soud. Ale aktivisté za pár let podají žalobu znovu, zkusí to a možná narazí na jiný senát Nejvyššího správního soudu a uspějí. Prosadí svou bez Parlamentu, bez voleb, bez demokracie.
Vtahování různých konceptů dobra do práva je příznakem totalitních režimů. Nějaký soudce může užít obecné pojmy istanbulské a podobných úmluv k prosazení svých priorit i proti vládám a parlamentům. Nepřekvapilo by, kdyby soud v budoucnu na základě úmluvy prohlásil za protiprávní velikonoční tradici pomlázky.
Příkladem může být Nejvyšší soud USA, jenž roku 2015 prohlásil zákaz homosexuálních sňatků v některých státech americké unie za protiústavní. Uznal těsnou většinou 5:4 pojetí manželství i jako svazek dvou žen nebo dvou mužů a argumentoval ústavou. Tvůrci americké ústavy z roku 1787 by se divili, co jim to Nejvyšší soud v 21. století dává do úst. V tehdejší době bylo manželství jinak než jako svazek muže a ženy nemyslitelné. Pět soudců se tak nadřadilo nad tisíce členů parlamentů USA a jeho členských států, kteří jsou z ústavy oprávněni k ústavní změně.
Spor o postavení lidskoprávních smluv v našem právním řádě
Nebezpečnost zneužití agendy lidských práv k politickým cílům je i ve sporech o postavení lidskoprávních mezinárodních smluv v našem právním řádu. Jsem názoru, že mají tak, jak to říká ústava, přednost před zákonem, ne však před ústavou (ústavním pořádkem). Jsou však právníci, kteří je staví na roveň ústavy, což odmítá např. prof. Václav Pavlíček, prof. Aleš Gerloch či ústavní soudce Radovan Suchánek.
A zde se zhmotňuje rozdíl mezi chápáním práva člověka a lidskoprávním klackem na člověka. Není problém v tom, že právo člověka se stane součástí ústavního pořádku, ale v tom, že v rámci těchto smluv se stanoví nové mocenské agendy, požadavky na nové státní úřady a na příkladu istanbulské smlouvy dokonce převýchovné cíle pro konkrétní skupiny lidí. Nechci, aby něco takového bylo součástí našeho právního řádu, a už vůbec nechci, aby něco takového se stalo součástí naší ústavy bez řádného přijetí ústavního zákona kvalifikovanou většinou Parlamentu.
Závěr
Naše Listina základních práv a svobod z roku 1991 i další předpisy obsahují plný a vyhovující katalog lidských práv v původním slova smyslu, tedy jako práv člověka, a to včetně práv sociálních tak, jak byly v Evropě obecně uznávány do konce 20. století. Nové mezinárodní tzv. lidskoprávní smlouvy jsou z tohoto pohledu zbytečné, protože opakují to, co již v našem právním řádu je, nebo jsou pro svobodu člověka nebezpečné, protože pod rouškou lidských práv vytváří novou mocenskou agendu s cílem přeměnit člověka k obrazu někoho jiného, hlavně však i proti vůli takového člověka.
Samozřejmě i práva člověka vytváří povinnosti pro stát, aby organizoval policii, protože je nutné i faktickou mocí chránit právo na život či právo na majetek. Není dnes zpochybňována ani tradiční úloha státu v sociálních právech – například při tvorbě důchodového pojištění, byť jsou spory o konkrétní model a jeho parametry. V základních věcech státu mnohde tradiční sociálnědemokratická levice a tradiční konzervativní pravice mohou táhnout za jeden provaz. Tradiční levice po zkušenostech s komunismem ví, že masově přetvářet člověka proti jeho vůli je blbost, a plně ji stačí bojovat za sociální práva zaměstnanců, důchodců a podobných skupin obyvatel. Tradiční konzervativci uznaly, že k stabilnímu státu patří i jeho sociální rozměr, což reprezentuje i sociální politika katolické církve od encykliky Rerum novarum z roku 1891 papeže Lva XIII.
To, co dnes ohrožuje tradiční levici i tradiční konzervativce, je nová snaha některých, kteří si pro sebe ukradli pojem liberální demokracie. Autor Cesty do otroctví a jeden z otců tradičního liberalismu Friedrich A. Hayek se musí obracet v hrobě. To, co spojuje tradiční sociálně demokratickou levici a tradiční konzervativce je to, že nechtějí měnit člověka v jeho rodině, v jeho soukromí, v jeho filozofii a respektují jeho svobodu volby si nějaké právo uplatnit či ne. A co oba tyto proudy hlubokým příkopem odlišuje od dnešních tzv. liberálů, zelených, klimatických aktivistů, je že tito právě chtějí zachránit svět, zachránit člověka i proti jeho vůli a změnit jej, k čemuž má sloužit i ideologie lidských práv v tom špatném pojetí, které je proti člověku a ne pro člověka.
Příspěvek zazněl na konferenci Lidská práva zleva a zprava, které se konala v Brně 20. března 2023.