Aby bylo možné uzavřít mír, musí si strany nejprve uvědomit, že pokračováním konfliktu nemohou nic získat.

Pokud konflikt nekončí kapitulací protivníka, jako tomu bylo v případě Německa a Japonska v roce 1945, končí vyjednáváním. To je nejčastější výsledek: mezi jinými příklady lze uvést ukončení korejské války v roce 1953, ukončení íránsko-irácké války v roce 1988 a nedávno ukončení rusko-gruzínské války v roce 2008, napsal diplomat Maxime Lefebvre v článku pro The Conversation.

Od začátku války na Ukrajině uplynul více než rok. Na začátku konfliktu, po neúspěchu ruské invaze, byly zahájeny rozhovory mezi Ukrajinci a Rusy, které však měly omezený rozsah a vyústily pouze v několik výměn zajatců.

Poměrně rychle také proběhla jednání pod záštitou OSN a Turecka o uzavření dohody o vývozu ruského obilí a hnojiv, která byla od té doby pravidelně obnovována.

Nakonec tu byly francouzské, izraelské a turecké pokusy o přímluvu a nejnověji poněkud vágní „mírový plán“, který v únoru 2023 předložil Peking, následovaný aktivitou brazilského prezidenta Luly, který vyslal emisara k Putinovi a navrhl trojstranné zprostředkování Brazílie, Číny a Spojených arabských emirátů.

Navzdory všem těmto snahám konflikt pokračuje. Otázkou dnes není ani tak to, co by mohla udělat diplomacie, jako spíše to, proč diplomatický moment ještě nenastal. Existují pro to dva základní důvody. Zaprvé, ukrajinské odmítání přijmout jakoukoli ztrátu území. Za druhé, patová situace, do níž se dostal ruský prezident Vladimir Putin. Teprve pokud budou tyto dvě překážky překonány, lze si položit otázku metody.

Příměří v této fázi není možné

Aby bylo možné uzavřít mír, musí si strany nejprve uvědomit, že pokračováním konfliktu nemohou nic získat.

V případě příměří, i bez uznání ruské svrchovanosti nad „anektovanými“ oblastmi, by Ukrajině, která se nevzdala cíle obnovit svou plnou územní celistvost, byla dočasně a možná i trvale amputována část jejího území.

V této fázi konfliktu by politické náklady na příměří byly mnohem vyšší pro Kyjev než pro Moskvu. Proto se Ukrajina upíná k perspektivě protiofenzívy a ostře reaguje na myšlenku opuštění Krymu, kterou vznesl brazilský prezident Lula. Nicméně pokud tato protiofenzíva nepřijde nebo pokud selže, mohlo by v myslích lidí dojít k uvědomění, že vojenské řešení neexistuje, a to formou vyčerpání.

Jak ale může být příměří základem trvalého míru, pokud není doprovázeno dohodou o hranicích a bezpečnostních zárukách?

Přinejmenším by měly být zahájeny diskuse o těchto otázkách, možná s odložením konečného statusu ukrajinských území, která jsou v současnosti pod kontrolou Ruska (a s možností referend o sebeurčení v budoucnu). Zkušenosti s minskými dohodami, které obsahovaly ustanovení v tomto směru, ale nikdy nebyly realizovány, však nedávají důvod k optimismu. Už před válkou na Ukrajině to bylo obtížné, po ní to bude ještě obtížnější.

Hypotéza ukrajinského vítězství, kterého by bylo dosaženo díky západním zbraním, musí být také zvážena, ale představuje dvě obtíže. První spočívá v tom, že Ukrajina není ostrov a že Rusko, i kdyby ustoupilo, by se pravděpodobně nesmířilo s porážkou a nadále by ohrožovalo ukrajinské území ze svých hranic. Druhá spočívá v tom, že Rusko je jadernou mocností a že v určitém okamžiku (ztráta Donbasu? Krymu? Překročení hranic?) může usoudit, že jsou ohroženy jeho životní zájmy a že použití jaderných zbraní je z obranného hlediska oprávněné. To se dotýká základního strategického faktu tohoto konfliktu: Rusko není možné porazit stejným způsobem, jakým Západ v roce 1999 bombardoval Miloševičovo Srbsko a donutil ho opustit Kosovo.

Putinova hypotéka

Navíc, a to je druhá zásadní překážka, se Putin jeví jako překážka míru. Využívá ruský nacionalismus jak k upevnění své vnitřní moci, tak k posílení své vnější moci. Ať už je základní motivace jeho jednání jakákoli, jeho otevřené a nevyprovokované narušení suverenity Ukrajiny (zločin agrese) ho přivedlo za červenou čáru, zvláště když se k tomuto primárnímu provinění přidaly válečné zločiny.

Slova, která používají američtí představitelé („řezník“, „zabiják“, „surovec“), odsouzení ruské akce velkou většinou členů OSN, obvinění samotného Putina Mezinárodním trestním soudem znamenají, že v tomto konfliktu jde také o změnu režimu v Rusku. Proto z něj Západ dělá otázku hodnot a nepředpokládá ukončení konfliktu, z něhož by Putin vyšel jako vítěz.

Vojenskou podporou Ukrajiny a tvrdými sankcemi vůči Rusku se západní strategie snaží – aniž by to řekla a aniž by přímo vedla válku – vyvolat v Rusku politické změny, jako se to stalo v Srbsku po roce 1999. Protože však není možné Rusko zcela porazit, je tato perspektiva velmi nejistá.

Navíc nelze vyloučit scénář rostoucí radikalizace v Moskvě, který by vedl k nástupu k moci nástupce, který by byl ještě méně ochotný vyjednávat než Putin. A příklady Běloruska, Severní Koreje, Kuby, Iráku před rokem 2003 a Íránu ukazují, že autoritářský režim pod sankcemi se může dlouhodobě udržet využitím nacionalistických kořenů.

Bylo by možné se s Putinem usmířit a znovu ho považovat za spolehlivého partnera? V politice není nic nemožné. Začátkem března se na okraj zasedání G20 v Dillí setkal americký ministr zahraničí Antony Blinken se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem, který byl na západním sankčním seznamu. O tři týdny později dokonce před americkým Kongresem nadhodil vzdálenou perspektivu jednání o ukrajinských hranicích. To ukazuje, že USA nic nevylučují.

Vzhledem ke kritice angažovanosti USA na Ukrajině v řadách republikánů je možné, že republikánská administrativa, která by vystřídala současný tým Joea Bidena, by byla více nakloněna diplomatickému řešení, ale není to jisté.

Příprava na jednání, která jsou ještě daleko

Pokud nastane čas pro jednání, je otázkou, jak je zorganizovat. Putinovo Rusko již zprostředkování přijalo: v roce 2008 to byla Francie, která v té době rotujícím způsobem předsedala EU, kdo tuto roli sehrál v rusko-gruzínském konfliktu; a v roce 2014 to byla opět Francie, kdo se spolu s Německem snažil urovnat rusko-ukrajinský konflikt v rámci „normandského formátu“.

Polarizace současného konfliktu a zostření pozic mezi Ruskem a západním táborem dnes ztěžují představu takového scénáře. Putin navíc již odmítl Francii jako prostředníka. Emmanuel Macron však hodlá zůstat v diplomatické hře, jak ukázala jeho nedávná cesta do Pekingu.

Čína, jak již bylo zmíněno, navrhla mírový plán, ale její postoj není neutrální: s Ruskem ji pojí „přátelství bez hranic“. Na summitu G20 na Bali (15.-16. listopadu) však hrála umírněnou roli a odsoudila případné použití jaderných zbraní. V důsledku své rostoucí moci je nyní významným hráčem v mezinárodních vztazích a klíčem ke globální stabilitě a není vyloučeno, že řešení konfliktu na Ukrajině bude vyžadovat přímý dialog mezi Washingtonem a Pekingem.

Roli zprostředkovatele by mohly převzít i další země. Jak jsme již uvedli, Brazílie a Turecko tak již činí. Indie je zase v neutrálnější pozici než Čína a mohla by se snažit více zapojit do ukrajinské otázky na summitu G20, který se bude konat v září v Dillí.

Zbývá tedy Organizace spojených národů, která je však v žalostném stavu: Rada bezpečnosti je ochromena právem veta velmocí a zásady Charty byly pošlapány Ruskem při jeho agresi proti Ukrajině. V prvních týdnech konfliktu navštívil generální tajemník OSN Moskvu a poté Kyjev, ale nedosáhl ničeho jiného než postavení organizace v dohodě o obilovinách.

V roce 1953 uzavřely příměří, aby ukončily korejskou válku, Spojené státy (mluvily jménem OSN, protože vedly ozbrojený zásah jménem OSN), Severní Korea a Čína, v pozadí stál Sovětský svaz. Jednání začala v roce 1951, ale byla uzavřena až po Stalinově smrti. A Jižní Korea, která se nechtěla vzdát sjednocení země, odmítla dohodu podepsat. Zkrátka, diplomacie vše nevyřešila, ale alespoň utichly zbraně…

Zatím není jasné, kdo jednoho dne podepíše dohodu, která ukončí válku na Ukrajině. A přestože se tento den zdá být daleko, není předčasné na něj pomýšlet a připravovat se na něj.

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.