Michal Ševčík míní, že ve společnosti, kde neexistuje legitimita odlišných postojů a názorů je mrtvo.
Komplexní, nejednoznačné a složité národohospodářské, politické a sociální skutečnosti třetí dekády 21. století by měly umožňovat existenci širokého názorového pluralismu ve prospěch řešení oněch problémů a překážek. Je tomu bohužel přesně naopak. V minulosti oscilovalo napětí mezi dvěma hlavními narativy, paradigmaty, či póly, kde dále rovněž nacházíme úsilí o překrývání a dialog (umírněný realismus či nominalistický konceptualismus) až po naprosté odmítání toho druhého (postmoderní relativismus, individualismus a solipsismus). Dnes však pouze zdánlivě nejde o velká témata ontologie a noetiky, nýbrž o koncepční a široce rozkročenou expanzi postmoderní (a)moralizující ideologie do běžného politického, společenského, ale i soukromého života lidí.
Oblasti lidského života – politika, společenská a kulturní sféra, které kdysi byly obydleny různými politickými názory a postoji, jež se lišily ve svém hodnotovém založení, ale i v metodách a rozdílném chápaní kulturních a společenských hodnot (typicky např. svoboda a spravedlnost) jsou nyní „purifikovány“ za účelem jediného správného hodnotového založení a postupu, protože pluralismus nyní není na Západě chápán jako výdobytek velkého intelektuálního, ale i obecně civilizačního úsilí našich předků, ale jako prostor potenciálního nebezpečí ohrožení nás samotných nákazou dezinformací. Do veřejného prostoru, který v demokraciích bývá zaplněn právě různými názory, postoji, extrémními vizemi, ale i destrukčními politickými silami (v současnosti destrukční emancipace, která radí našim dětem jako se osvobozovat od svých duševních a biologických daností) dnes agresivně proniká moralizující a absolutizující politická ideologie založená na ideálu osamělosti a opuštěnosti atrofovaného jedince, jehož jedinou životní náplní je být mrtvý již zaživa (užít si všechny svoje pudy, egocentrický infantilismus v podobě konzumace mezilidských vztahů, sestup k nižším životním strategiím apod.). Pluralismus názorů je nyní groteskně imitován jedinou ideologií vyznačující se agresívně všeprostupujícím charakterem a snahou ovládnout všechny oblasti lidského života, ve kterých nabízí údajnou možnost volby (nabízí nám jen ty „nejsvobodnější“ možnosti, všechno méně svobodné, než nejsvobodnější je špatné). „Purifikace“ veřejného prostoru za účelem ochrany proti dezinformacím stojí na dvou škodlivých hloupostech:
Ideologické přípravky v podobě některých společenskovědních fakult vychovávají kriticky uvažující jedince, kteří jsou povinni chránit zbytek společnosti před chytlavou, ale nebezpečnou ruskou a čínskou propagandou (rozděluje lidi na chytřejší a hloupější, kritické a důvěřivé, s afinitou k dobrým nebo špatným hodnotám).
Brožurkové vzdělání má chránit proti informačním útokům nepřítele.
Soukromí lidí existuje jen tehdy, pakliže se v něm odehrává systémově žádoucí komunikace a výchova, když ne – je třeba zakročit ve jménu nápravy (sexuální výchova, LGBTQI+ indoktrinace dětí na základních a středních školách – obecně politizace sexuality jako výsostně domácí domény).
Naprostá neúcta a nepochopení soukromí lidí (soukromí není jen trojrozměrný prostor za zamčenými dveřmi, jak si někteří představují).
Prohlášení zástupců českých církví k manželství ze 7. července 2023 je projevem občanské statečnosti a jako člen Církve československé husitské jsem vděčný našemu patriarchovi Tomáši Buttovi za podporu této iniciativy. Všechen ten duhový shitstorm, který se snesl na odvážné katolické, husitské a protestantské duchovní, pouze ilustruje fakt, jací lidé a s jakým hodnotovým založením se mohou v křesťanských církvích pohybovat. Totalitarizující postmodernisté, jejichž programem je protikřesťanský relativismus, osočují ostatní věřící z bigotnosti v mírnějším případě, v případě extrémním, avšak ne méně častém, z hodnotové blízkosti putinovskému Rusku. Sám mohu potvrdit, že k iniciativě se chce přihlásit spousta věřících, ale bojí se vláčení moralizující žumpou progresistů.
Stát si pevně za skutečností, že manželství se skládá ze dvou komplementárních opačných pohlaví, které mohou exkluzívně reprodukovat lidský rod, je dnes společensky riskantní postoj. Hlavně neskákejme na lep zdánlivému rozdělení na tradiční manželství a manželství pro všechny, protože podobný trik vznikl i s rodinou, totiž s tzv. tradiční a novou či netradiční rodinou. Jestliže v poloze jazyka umožníme relativizaci manželství a rodiny jejich rozdělením na více podob, dopouštíme se hodnotové neutralizace původního významu, a to zcela zbytečně. Existuje pouze manželství a rodina, ne proto, že jsem to řekl, nebo že bych si to přál, ale proto, že to tak je a člověk na tom mnoho nezmění.
Názory již možné nejsou – tedy jejich otevřený střet ve veřejném prostoru s dobrou vírou zúčastněných – jsme totiž ve válce (metafora Fialy), ale ne s Ruskem, ale s vlastním parazitickým myšlením (zapůjčeno od Gada Saada), které má patologický ráz. Ve společnosti, kde není diskuze možná, kde neexistuje legitimita odlišných postojů a názorů (a paradoxně pravd), v takové společnosti je mrtvo a její jedinou možností je pouze „šťastná Evropa“. Vedoucí úloha jediného výkladového rámce, který ruší reálnou politickou soutěž, ale i konkurenci a ideové střety však naštěstí implikuje i jeho skon.