Historik Jiří Malínský dnes píše o osobnosti novináře Julia Fučíka (1903-1943), od jehož násilné smrti rukou nacistů uplynulo v pátek 8. září 80 let.
„Vysoká hra“ v pankrácké věznici
Tato „vysoká hra“ nesla pečeť promyšleného Fučíkova postupu. Do výslechových protokolů gestapa zavedl neexistující osobnost jistého Berana, zmiňoval se o připravovaných schůzkách s Janem Švermou nebo Viliamem Širokým (dlících, jak věděl, v pro nacisty nedosažitelném sovětském exilu) a nejmenovanou moravskou spojkou (odtud Fučíkovy proslulé výlety s komisařem gestapa Böhmem v pražských ulicích, při nichž měl podle očekávání gestapa hrát roli „volavky“); záměrně bagatelizoval své postavení v hierarchii komunistické ilegality, snižoval svůj vklad do její mediální produkce, vědomě usiloval o co největší ochranu a fyzické přežití mladičké Ludmily Píchové a také se v mezích svých možností snažil o ochranu vůdčích představitelů Národního revolučního výboru inteligence. Úspěch tohoto Fučíkova chování zřejmě tedy také souvisí se záchranou herečky Půlpánové nebo filmového herce Elbla nebo spisovatelů Františka Halase, Ivana Olbrachta a Stanislava Kostky-Neumanna. Přesto ztráty způsobené nacisty mezi Národním revolučním výborem inteligence byly značné; celkem bylo popraveno 112 členů tohoto poradního grémia Ústředního národního revolučního výboru. Zdá se být pochopitelné, že úspěšnost tohoto počínání mohla být také napadnutelná a nemohla být jen bezchybná; nepřímou zpětnou vazbou stvrzující do značné míry opak je však skutečnost, že gestapo nikdy nepostihlo perzekucí hned několik nájemníků či majitelů bytů, které také sloužily k ochraně konspirujícího Fučíka v ilegalitě. Ani soudní žaloba také Fučíkovi nepředestřela jeho členství v druhém ilegálním ÚV KSČ.
Od 13. dubna do 9. června 1943 se soustředil na psaní svého odkazu knihy Reportáž psaná na oprátce. Osobitý originální autorův přístup k záměru i ztvárnění knihy (skládala se ze 167 motáků) z ní udělal v poválečné Evropě jednu ze světových literárních událostí srovnatelnou např. s Deníkem Anny Frankové. Knihu reflexivních zápisků líčících průběh zatčení i výslechů i mozaiku střípků ze zážitků a vzpomínek ve vězeňské cele a v prostředí pankrácké věznice vynášeli dozorci mimo pankráckou věznici. Fučík tu podal nesnadný spisovatelský výkon; pamětníci vzpomínali, že své předem důkladně promyšlené články často zveřejňoval v prvopisech; tímtéž postupem tvořil (a byl nucen tvořit) i Reportáž. Nejvíce se na této činnosti-donášení-vynášení vedle jiných podílel dozorce Adolf Kolínský (1905–1973), který donesené lístky postupně zkompletoval a posléze vložil do skleněné láhve od okurek, kterou zakopal na zahradě v Humpolci. Po osvobození 1945 láhev vykopal a rukopis knihy předal Gustě Fučíkové; v prvním vydání byla kniha zveřejněna v říjnu 1945. Obdobné služby tento nevšední muž prokazoval řadě jiných vězňů. Nejznámější z nich byl ruský legionář a první předseda protektorátní vlády generál ing. Alois Eliáš (1890–1942). Když po válce byly jeho odbojové zásluhy zpochybňovány a připomínána Kolínského existenční vazba na gestapo, svědčily v jeho prospěch Gusta Fučíková a generálova choť-vdova Jaroslava Eliášová-Kosáková.
Kolem knihy a její původnosti se zejména na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vznikla kampaň zpochybňující její autentičnost; nejvíce provokovaly pozornost oponentů editorské zásahy přeexponovávající a virtualizující Fučíkovo hrdinství; tato virtuální skutečnost uvozovala mýtus v mnohém bez doložitelné opory ve skutečnosti (fakticitě). Posléze se polistopadovou expertizou Kriminalistického ústavu se však prokázala autentičnost Fučíkova rukopisu, byly dohledány chybějící tajené motáky a kniha byla poprvé vydána v úplném nezkresleném znění. Za původce této falzifikace byli označováni Gusta Fučíková a Ladislav Štoll. Fučíkovo vrcholné dílo se zařadilo mezi nejčtenější tituly u nás (celkem, naposledy r. 2008 jako faksimile); doposud vyšlo 40 českých vydání; mimoto bylo přeloženo do 90 jazyků.
Na konci života
10. června 1943 byli Fučík, Plachá a Klecan deportováni gestapem z Masarykova nádraží (Prahy-středu) do Drážďan. 27. července 1943 byl dokončen text obžaloby proti všem třem odbojářům; 24. srpna 1943 byli Fučík s Klecanem převezeni z Budyšína do berlínské věznice Alt-Moabit. 25. srpna (datum mělo být zvoleno s ohledem na stejnodennou inauguraci nacistických válečných zločinců Karla Herrmanna Franka do říšské vlády a Wilhelma Fricka do křesla říšského protektora) proběhlo „soudní“ jednání. Předsedajícím justičního senátu byl neblaze proslulý nacistický válečný zločinec Roland Freisler (1893–1945), pro své hulvátství a hrubosti vůči obžalovaným v průběhu soudních jednání, jež vedl, zvaný Zuřivý Roland, který o několik měsíců dříve poslal pod gilotinu německé národní hrdiny sourozence Schollovy.
Zatímco Fučík, vědom si svého konce, příkře odmítl legitimitu tohoto pseudolidového soudního grémia a bojoval o život Ludmily Píchové, zhroucený interbrigadista Klecan se snažil vlichotit do Freislerovy přízně a doufal v zachování života. Fučík poslední akt svého veřejného života dohrál se ctí; za vše mluví poslední věta jeho závěrečného slova fučíkovského veřejného vyznání „uhlířské víry“: „Váš rozsudek mi nyní bude přečten; vím: zní smrt člověku. Můj rozsudek nad vámi je již dávno vynesen. V něm je krví všech čestných lidí napsáno: smrt fašismu, smrt kapitalistickému otroctví, život člověku, budoucnost komunismu.“ Fučík nesporně touto nejspíš důkladně předem promyšlenou větou vstoupil do neformálního nadčasového mauzolea hrdinů levice podobně jako o necelých 10 let dříve Georgi Dimitrov závěrem svého projevu-závěrečného slova v lipském procesu.
Hlavní Fučíkova vina podle rozsudku zglajchšaltovaného „lidového soudu“ spočívala především v budování Národního revolučního výboru inteligence a v konspirativním úsilí pro obnovení československé státnosti; k tíži mu byla přiřčena i již zmíněná brožura problematizující nacistickou protisovětskou výstavu ze zimy 1942. Spolupůsobení v těchto činnostech bylo hlavní přitěžující okolností i pro Klecana, zatímco Píchové byla přiznána nezralost a naivita mládí a neschopnost orientovat se v politice a veřejném dění; byla osvobozena a zbytek války prožila a dožila v obávaném koncentračním táboře Ravensbrück. Nesnadné byly naopak poslední chvíle pro Fučíka a Klecana. 26. srpna byli převezeni do trestnice Plötzensee. V noci ze 3. na 4. září byla tato trestnice bombardována a poškozena natolik, že části vězňů podařilo uprchnout. Správa Plötzensee proto rozhodla o urychlení poprav; mělo být co nejrychleji popraveno 400 vězňů oběšením pro poškození gilotiny. Fučík se dozvěděl, že jeho poslední chvíle nastane na úsvitě 8. září a že mu bylo upřeno právo na milost. Další osud jeho tělesných pozůstatků je neznámý.
Odkaz a osobnost
Letmé přehlédnutí Fučíkova života a odkazu, v němž pro historické bádání zůstává objevování jeho dalšího, dosud neznámého bohatství i nebohatství, vtělené do jeho dalších nesmrtelných slov „Lidé bděte!“, prokázalo nesporný hrdinský rozměr osobnosti tohoto předního komunistického dělnického intelektuála a politika. Je otázkou, jak by se Fučíkův další osud utvářel, pokud by byl přežil druhou světovou válku; stalinistická i reformní leninská potence jsou v jeho životě patrny srovnatelnou měrou. Zabývat se těmito potencemi blíže by bylo povrchně spekulativní; složitost kontextu situace snad napoví nejlépe rodinné osudy Fučíkovy přátelské rodiny Švermových. Švermova vdova Marie, v postavení plně srovnatelném s Gustou Fučíkovou, nadto významná členka Gottwaldova vedení, podle všeho doplatila na svá čas od času prostořeká ústa a stala se obětí politických procesů padesátých let; z KSČ byla dvakrát vyloučena a na konci života se stala signatářkou Charty 77; její bratr Karel Šváb (1904–1952), Švermův švagr, patřil k předním zločincům padesátých let, aby nakonec byl popraven na základě vymyšlených fakt v procesu Slánský a spol; další její bratr malíř Rudolf Ruda Šváb (1909–1989) se naopak měl stát předmětem režimní poúnorové perzekuce. Významné problémy měla aktivní účastnice druhého zahraničního odboje, Švermova dcera Jiřina Kopoldová-Švermová (1923–2008) a jeho zeť, rovněž aktivní účastník druhého odboje, rovněž svobodovec plukovník v. v. Bedřich Kopold (1921–2007) byl v padesátých letech odsouzen k 18 letům vězení, aby byl posléze rehabilitován r. 1963. Jméno Jana Švermy nese ústřední osvětová vzdělávací instituce KSČM.
Po druhé světové válce byl Julius Fučík mimořádně, ale také neživotně a kýčovitě monumentalizován při již uvedeném posmrtném zatajování obsahu Reportáže. Po únoru 1948 tato monumentalizace přerostla do trapné „hagiografie“ (svatořečení), která poškodila Fučíkovo jméno více než přímý nesouhlasný akt. Volky nevolky se na tom všem podílela i jeho vdova. Po listopadu 1989 nastoupil manicheisticky opačný kurs; z anděla se komunistický intelektuál stal naopak ďáblem. Skutečná Fučíkova tvář, kterou asi nejvýstižněji postihl názvem sborníku fučíkovských vzpomínek Milenec života historik a novinář Alexej Kusák r. 1962, se za tím vším ztrácela. Živý Fučík se rád smál, vynikal v kavárenském kulečníku a často a rád podle vzpomínek pamětníků chodil hrát nohejbal do povltavských Žlutých lázní. Atraktivní, šarmem a duchaplností vládnoucí plebejský muž s nesporným konverzačním dramatickým talentem, srdcem romantik, neměl nouzi o ženský obdiv. Měl, jak to konec konců vymezují zákony materialistické marxistické dialektiky, také své vzestupy i pády. Ale v rozhodných chvílích života byl prokazatelně věren sám sobě. A choval se statečně.
Proč je i dnes tento muž nesporného světového věhlasu, osmdesát let po svém tragickém skonu, českou národní a státní hloupostí opakovaně odnímán národu (národům) a naší zemi (zemím, živý Fučík byl přesvědčeným Čechoslovákem, v tomto ohledu byl plně prvorepublikový) a její historické paměti, kterým zasvětil svůj život a jenž boji o čistotu a prosazení humanistických ideálů, jež bytostně vyznával, opravdu bojoval až do posledního dechu?
Předchozí díly: