Historik Jiří Malínský dnes píše o osobnosti novináře Julia Fučíka (1903-1943), od jehož násilné smrti  rukou nacistů uplynulo v pátek 8. září 80 let.        

Cesta k ilegalitě

Během Druhé republiky v KSČ probíhaly přípravy na přechod z legální na ilegální politické působení. Rozhodovalo se také o tom, kdo bude stranu vést ze sovětského exilu. Mezi vybranými měl být také Fučík, který se však rozhodl zůstat ve vlasti. Postupně přecházel do konspirace a používal přitom formy, ke kterým se uchyloval během První republiky. Využíval různé pseudonymy; je např. prokázáno jeho působení v sociálně demokratickém týdeníku Nová svoboda, kam přispíval jako Karel Strnad do kulturní rubriky. Účastnil se rovněž proslulé pouti u sv. Vavřinečka v Domažlicích v létě 1939, kde proti nacistům vystoupil před tisíci lidí přední činitel lidové strany Msgre. Bohumil Stašek (1886–1948). V této době se oženil se svou dlouholetou přítelkyní a známou Gustou (Augustou) Fučíkovou-Kodeřičovou (1903–1987); svědky byli Jan Šverma a Bedřich Reicin. Druhorepubliková policie a poté i gestapo ho marně hledali v jeho trvalém bydlišti; zprvu mu ubytování poskytl herec Ladislav Boháč a až do léta 1940 také dlouhodobě pobýval ve vile svých rodičů v Chotiměři na Domažlicku.

Oddával se tu literární tvorbě; r. 1939 napsal studii Božena Němcová bojující (poprvé ještě pod jeho jménem ji vydal nakladatel Girgal v únoru 1940). V dalších měsících vytvořil obdobné studie věnované Karlu Sabinovi a Juliu Zeyerovi. V knize literárních konceptů a náčrtů Pokolení před Petrem dal průchod svému prozaickému tvoření: mimo náčrty povídek a fragment autobiografického románu sem zahrnul čtyři kapitoly obírající se rodným Smíchovem, portréty rodičů a hrdinou Janem; celek jeho náběhů k ucelenějším uměleckým tvarům z let 1938–1942 zahrnuje dále statě a články z této doby; tato kniha byla vydána posmrtně r. 1958. Mimo Reportáže bylo v Česku a Československu v různých antologiích, brožurách a výborech vydáno v letech 1931–1988 33 Fučíkových autorských publikací. V jeho vrcholných dílech se zrcadlí autorův nepopiratelný literární talent, který se ani zdaleka neomezoval na jeho žurnalistickou tvorbu. V tomto ohledu byl Fučík předním představitelem své robustní, osobnostmi mimořádně nadané generace.

Od léta 1940 žil v hluboké ilegalitě a v kratších či delších intervalech střídal byty, které mu připravovala skupina lidí, jež se o něj zřejmě nejen v tomto ohledu starala. Byl nejen v komunistickém hnutí, ale vůbec v tehdejší československé levicové společnosti známou postavou; proto se uchyloval k proslulému, často současníky velmi rozporuplně vnímanému profesorskému převleku (součástí konspirace bylo i Fučíkovo kulhání zdůrazňující údajnou Horákovu stařeckost; často ho doprovázela v roli mladé příbuzné Libuše Lída Plachá). Divadelnictví, kterým byl prosycen od svých dětských let, umocněno jeho zjevně romantickým prožíváním světa, dodávalo těmto kreacím sice osobitou příchuť, současně však také vyvolávalo kritiku pro ne zcela zvládnutou konspiraci; v tomto ohledu existuje doložené svědectví o generaci mladšího, vedoucí osobnosti IV. ilegálního ÚV KSČ Josefa Smrkovského (1911–1974).

K druhému ilegálnímu vedení KSČ

Prostřednictvím této zajišťující skupiny se dostal do občasného kontaktu s I. ilegálním ÚV KSČ. Po jeho rozbití gestapem v únoru 1941 se bezprostředně v kontaktu s Janem Zikou (1902–1942) účastnil přípravných prací na ustavení druhého ilegálního ústředního výboru KSČ; vedle Ziky a Fučíka byli jeho členy Jan Černý (1912–1944), Miloš Krásný (1909–1942), Jan Pokorný a několik dalších členů z bližšího i vzdálenějšího okolní tohoto ústředního konspirativního orgánu. Fučík vedl mediální úsek včetně tisku a distribuce i (šéf)redaktorské práce. Tehdejší Rudé právo bylo pro omezené možnosti tehdejší reprodukční techniky měsíčníkem a jakousi vlajkovou lodí komunistické agitační produkce. Vedle národního ústředí působila na Moravě obdobná struktura (zemské vedení). 25. června 1941 ÚV KSČ vydal provolání k přepadení Moskvy Berlínem, které zcela opustilo dosavadní krajně obtížnou čtivost publikačních výstupů tiskových aktivit komunistického odboje, jenž spolu s benešovským ÚVODem (Ústřední vedení odboje domácího) také změněně požadoval metu „železná jednota celého českého národa, všech jeho vrstev bez rozdílu“. Od druhé poloviny července 1941 byli domácí komunisté napojeni na tajné vysílačky moskevského vedení KSČ Za národní osvobození a Za slovenskou svobodu.

I proto poslední měsíce protektorátu nacistického válečného zločince Konstantina von Neuratha (1873–1956) byly ve znamení stupňované odbojové aktivity českého obyvatelstva (podle zpráv PVVZ prakticky všichni odbojoví Češi i všeobecná nálada protektorátní veřejnosti spatřovali ve vstupu SSSR do války počátek konce hitlerovského Berlína). V srpnu začaly i za Fučíkova aktivního účastenství porady ÚVOD a ÚV KSČ o založení společného domácího odboje; v září vznikla první Národní fronta bez přímých zahraničních vlivů – Ústřední národní revoluční výbor (ÚNRV). Současně začal být šířen v dobové optice vlastně akční program Petičního výboru „Věrni zůstaneme!“ Za svobodu, do nové ČSR. Socialistickokomunistické spojení v celonárodním kontextu, jehož první náběhy se projevily v druhé polovině třicátých let a které nově pojalo celý národ, se stalo plně prakticky výhradně z vůle domácího odboje skutkem.

V ilegálním druhém ÚV KSČ

Fučík se z titulu svého zaměření v ilegálním ÚV KSČ s dalšími činiteli druhého domácího odboje v tomto rámci spolusoustředil na budování Národního revolučního výboru inteligence. Využil při tom všech svých osobních kontaktů, jak je budoval v průběhu dvacátých let. Vůdčí osobností se stal spisovatel Vladislav Vančura (1891–1942) a svůj příspěvek k tomu přidal i prof. Václav Černý (1905–1980); ve spolupráci se skupinou mladých historiků psal svým výrazným básnivým stylem neprávem zapomínanou pozoruhodnou knihu národního sebeuvědomění Obrazy z dějin národa českého. Kromě toho začal budovat systém sekcí jako dílčích útvarů tohoto Národního výboru. Jeho neformálním tajemníkem byl filmový historik Lubomír Linhart (1906–1980); ve spisovatelské sekci působili František Halas (1901–1949), Bedřich Václavek (1897–1943), Šaldův žák prof. Václav Černý, Ivan Olbracht 1882–1952); školskou a osvětovou uváděl do pohybu prof. Viktor Felber (1880–1942); v čele rodící se sekce výtvarného umění stál sochař Vincenc Makovský (1900–1966); divadelní sekci organizovala herečka Božena Půlpánová (1900–1968); rozhlasovou problematiku koordinoval Miloslav Disman (1904–1981); filmovou sekci organizoval herec Jindřich Elbl (1902–1969); zdravotní koordinoval  Nejedlého zeť dr. Miloslav Nedvěd (1908–1943). Podzim r. 1941 byl pro tento záměr plochou startovní, ale také – perzekučním působením gestapa a ne zcela zvládnutou konspirací – často také konečnou. Nejzralejší z projektů byly výstupy ze zdravotnické a kinematografické (filmové) sekce; staly se jedním z východisek (Laušmanova) zestátnění již na podzim 1945.

Fučíkovým personálním zázemím byli interbrigadista Jaroslav Klecan (1914–1943), začínající herečka Ludmila Plachá (Lída z Reportáže, 1921–1993), ale také Riva Krieglová-Friedová-Lubecká (1908–2001), posléze manželka a pak vdova jedné z vůdčích osobností Pražského jara Františka Kriegla. Fučíkovo hlavní odbojové poslání, redakce samizdatového Rudého práva a prakticky veškeré mediální produkce druhého ilegálního ÚV KSČ, která v neumdlévající Fučíkově píli také zahrnovala buď připravené, nebo již probíhající samizdatové produkty časopis Tábor (byl určen pro mimokomunistické zájemce), Česká žena, satirický Trneček, Vpřed a bezprostředně před svým zatčením připravované obnovení Tvorby určené pro inteligenci zřejmě v úzké vazbě na zakládaný Národní revoluční výbor inteligence. Fučík nebyl „jen“ redaktorem, ale i vůdčím duchem a důležitým autorem těchto samizdatových periodik. Dobově významná byla i jeho brožura Antiprůvodce po výstavě Sovětský ráj, která reagovala na nacistickou výstavu, jež byla v Praze zpřístupněna během února–března 1942. Nacisté toto publicistické dílko pro jeho jimi pociťovanou akutní nebezpečnost zahrnuli i jako samostatný bod do Fučíkovy berlínské žaloby v létě 1943.

Tato Fučíkova odbojová činnost se odehrávala z větší části v mezidobí mezi první (září–říjen 1941) a druhou heydrichiádou (červen – srpen 1942); datum jeho zatčení, na jehož průběh a Fučíkovo chování během zatýkacího zásahu gestapa existuje několik dosti se lišících vzpomínek s výkladů, 24. duben 1942, spadá do jednoho celku se smrtí národního hrdiny štábního kapitána Václava Morávka (1904–1942) 21. března 1942 a smrtelným zraněním a úmrtím nacistického válečného zločince obergruppenführera SS Reinharda Heydricha (1904–1942) 27. května a 4. června 1942. Fučík se snažil trvat na své ilegální fiktivní identitě prof. Horáka, údajně narozeného r. 1893, ale poměrně rychlé Klecanovo zhroucení, jehož součástí bylo i popření Fučíkovy horákovské identity, vedlo k tvrdým gestapáckým metodám (25. dubna měl být JF na pokraji života a smrti, poprvé mohl být znovu předvolán k výslechu až 11. května) při Fučíkově výslechu; trvalo tedy zhruba měsíc, než se z utrpěných ran zotavil natolik, aby byl schopen odolávat dalším vynuceným nechtěným „kontaktům“ s touto zločineckou organizací. Jak se zmínil v posledních motácích rukopisu Reportáže, vypovídal a s představiteli nacistické moci hrál vědomě „vysokou hru“.

První díl článku najdete ZDE.