Kdo má rozhodovat, co je pravda, informace nebo dezinformace? Potřebujeme více svobody včetně svobody slova nebo cenzuru a kontrolu? Nad tím se zamýšlí vědec a spisovatel Norman Lewis.
Dr. Norman Lewis je vědec, poradce, spisovatel a mluvčí, a též hostující výzkumný pracovník Mathias Corvinus Collegium v Bruselu. Je rovněž bývalým ředitelem společnosti PricewaterhouseCoopers (PwC) nabízející obchodní poradenské služby. Podle vyjádření Dr. Lewise nyní Evropou obchází strašidlo státní cenzury. Ve jménu boje proti dezinformacím se totiž Evropská komise chystá prostřednictvím zákona o digitálních službách (DSA) zásadně změnit to, co lze říkat nebo sdílet na internetu, veřejném prostoru 21. století. DSA, který byl schválen v loňském roce a jehož hlavní ustanovení vstoupí v platnost příští měsíc, je zákon, jehož cílem má být regulovat kontrolu velkých technologických společností nad online obsahem. Mnoho lidí jej přijalo, kupříkladu známá investigativní novinářka Julia Angwinová tento “odvážný experiment” uvítala v článku v New York Times jako nejrozsáhlejší snahu o kontrolu moci, kterou nad námi mají velké technologické společnosti zvané Big Tech. “Poprvé budou muset technologické platformy reagovat na veřejnost nesčetnými způsoby,” uvedla žurnalistka. DSA má však podle mnohých včetně Normana Lewise s reakcí veřejnosti nebo odpovědností pouze málo společného. Žádný evropský občan pro ni nehlasoval, ba dokonce ani neměl možnost o ní diskutovat. DSA byla navržena tak, aby reagovala výhradně na potřeby nevolené Evropské komise.
Údajný cíl DSA omezit moc velkých technologií nad veřejným prostorem je podle Lewise „neupřímná šaráda“. Útok na dezinformace je jen krycím slovem pro skutečný strach a odpor politické elity EU k veřejnosti, kterou považuje za natolik hloupou, že se nechá oklamat zprávami ze sociálních médií, které jí říkají, koho má volit nebo koho má nenávidět. Lewis se domnívá, že BigTech je pouhou zástěrkou, skutečným cílem DSA je však omezit širokou veřejnost.
Evropská komise samozřejmě nemůže přímo urážet evropské občany, že jsou hloupí. Může tak ale učinit prostřednictvím útoku na velké technologické firmy. Útočit na Big Tech, že zveřejňuje dezinformace, je způsob, jak v sociálních médiích pranýřovat to, co je zváno “sociální”. Za hrozbu pro společnost a obyvatele EU Lewis považuje i některé politiky. Například evropský představitel Jean-Claude Juncker v jednom ze svých vyjádření varoval před hrozbou “cválajícího populismu” napříč kontinentem, což zní skutečně děsivě, až na to, že časem pochopíte, že hlavní nebezpečí pro evropské špičky spočívá v tom, že miliony Evropanů začnou volit strany a politiky, které bruselská elita neschvaluje. Od chvíle, kdy došlo k Brexitu, prosazovala EU myšlenku, že v něm zvítězila lež, nikoliv pravda. Základním poselstvím tehdejšího předsedy Evropské komise Junckera bylo, že veřejnost ve Spojeném království musela být dostatečně hloupá, aby uvěřila jakýmkoli lžím, kterými ji politici krmili. Brexit a poté zvolení Donalda Trumpa představovaly kulturní vzpouru, která otřásla Bruselem v základech.
Téměř totální odmítnutí hodnot vládnoucích elit značnou částí voličů je podle Lewise důvodem, proč byl schválen výše zmiňovaný DSA, jenž institucionalizuje narativ, že za vzestup populismu v Evropě mohou sociální média. Vládci Evropy se poučili z toho, že pokud se chtějí v budoucnu vyvarovat podobných “chyb” jako byl Trump či Brexit, musí začít kontrolovat, co mohou Evropané číst, vidět nebo slyšet. Eurokraté upřímně věří, že evropští voliči jsou důvěřiví apatičtí pěšáci vydaní na milost a nemilost internetovým trollům a botům, a proto by měli být pro své vlastní dobro chráněni.
Lewis také poznamenává, že takovýto krok vedení EU ve skutečnosti prozrazuje defenzivu bruselské mašinérie a její křehkou autoritu mezi evropskými voliči. Jejich sotva skrývané pohrdání masami se projevuje v přání regulovat myšlení a jednání voličů prostřednictvím kontroly obsahu sociálních médií. Kdo bude sledovat ty, kteří budou kontrolovat obsah na sítích, zda jsou objektivní? Lewis se domnívá, že DSA se ve skutečnosti podobá anglickému korunnímu licenčnímu systému šestnáctého a sedmnáctého století, kdy nic nemohlo být legálně vytištěno bez souhlasu Hvězdné komory, tajného soudu složeného z královských radních a soudců a oficiální papírenské společnosti. „Dnešní Hvězdná komora Evropské komise a její nezodpovědní a nikým nevolení vlajkaři dezinformací budou působit jako soudce, porota a kati při dohledu nad sociálními médii, píše Lewis.“ Vracíme se do starého Říma, kde se básník Juvenal ve svých Satirách ptal: “Quis custodiet ipsos custodes?“: Kdo bude hlídat hlídače? Pokud někdo pochybuje o cenzorské autoritářské dynamice DSA, pak by ho mělo přimět k zamyšlení chování evropského komisaře pro vnitřní trh Thierryho Brettona. Při své nedávné návštěvě Silicon Valley totiž tento komisař prohlásil po vzoru krále Ludvíka XIV: “Já jsem vymahač. Zastupuji zákon, který je vůlí státu a lidu.” Po nepokojích, které začátkem tohoto měsíce zachvátily Francii, vystoupil Bretton ve francouzské televizi, aby prohlásil, že od 25. srpna budou sociální sítě povinny okamžitě mazat to, co je označeno jako “nenávistný obsah” nebo “obsah, který vyzývá ke vzpouře”, a to pod hrozbou okamžitého zákazu vstupu do Francie, pokud by tak neučinily.
Pozoruhodné je podle Lewise to, že se téměř nekomentovalo, že se bruselský komisař (nikoliv Francií zvolený politik) chová jako severokorejský vůdce a vyhrožuje, že ukončí jakoukoliv veřejnou debatu o hluboce znepokojivém vývoji v zemi tím, že jednoduše omezí možnost svobody slova ve Francii. Norman Lewis je přesvědčen, že bychom měli mít možnost říkat na internetu, co chceme. Evropa se podle něj namísto přijímání cenzorských zákonů musí vrátit k hodnotám Barucha Spinozy, velkého Holanďana z dob osvícenství, který položil morální a intelektuální rámec pro moderní myšlenky svobody. Spinozův průkopnický epitaf svobody slova “ve svobodném státě si každý může myslet, co chce, a říkat, co si myslí” předpokládá, že všichni máme schopnost posoudit, co je pravda a co lež. A to je, tvrdí ve svém článku Lewis, to, co Evropa potřebuje přijmout. Nechť o tom, co je pravda, informace nebo dezinformace, rozhoduje soud veřejného mínění, nikoliv velké technologie nebo nezodpovědná Evropská komise. „Potřebujeme více svobody slova, více svobody, rozhodně ne cenzorskou DSA,“ prohlašuje Lewis.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.