v pátém díle investigativní reportáže ukazuje na to, jak si těžba hnědého uhlí v Turówě a další průmyslová činnost začala vybírat svoji ekologickou a zdravotní daň.
Tento text je součástí reportáže Důl Turów – ztracená šance na spravedlivou transformaci. Předchozí části najdete zde:
- Důl Turów: ztracená šance na spravedlivou transformaci (1.)
- Tur(osz)ów v novém Polsku (2. díl reportáže)
- Socialistický Turów jako symbol triumfu výstavby a průmyslu (3. díl reportáže)
- První problémy s vodou a přeshraničními dopady těžby v Turówě (4. díl reportáže)
„Při stavbě Suezského průplavu bylo přemístěno 75 milionů metrů krychlových zeminy, takže v Turówě je třeba odvézt a ‚navršit‘ 40krát více zeminy… Několik vesnic a osad pak zmizí z povrchu zemského – Rybażowice[1], část Opolína[2], Biedrzychowice – ale pak, někdy kolem roku 1975, dostanou z těch 917 miliard tun uhlí turówští horníci svou ‚trochu‘ zpátky. Pravděpodobně polovina těchto zdrojů, přeměněná na elektřinu, posílí průmyslovou páteř polské ekonomiky,“ napsal reportér wroclawského listu Gazeta Robotnicza v roce, kdy byl otevřen povrchový důl Turów II.[3] Nadšeně hovořil o perspektivách rozvoje polského průmyslu a hladce přitom pominul nutnou (a to byla všeobecně rozšířená domněnka) likvidaci několika měst s několikasetletou historií. O dopadu dolu na životní prostředí se vůbec nezmínil.
Prvních čtyřicet let existence dolu byla problematika ochrany životního prostředí v turoszówském revíru odsunuta do pozadí. Ano, existovaly studie o vlivu dolu a elektrárny na krajinu, stav půdy a znečištění ovzduší. Dokud však byla těžba ložiska relativně levná a probíhala za velmi příznivých geologických podmínek, rozsáhlejší opatření na ochranu přírody se neprováděla. Ochranná zelená zóna kolem sídel nebyla bezprostředně postavena. Systematicky se také zvyšovalo znečištění ovzduší oxidem siřičitým a dalšími složkami prachu z elektrárny. Na počátku 90. let 20. století si polsko-česko-německé pohraničí vysloužilo nechvalnou přezdívku „černý trojúhelník“, jeden z regionů v Evropě nejvíce poškozených průmyslovou výrobou. Obavy vyjádřené českou delegací na konferenci v roce 1962 se naplnily: znečištění ovzduší zničilo 8 500 hektarů lesa v polských Jizerských horách, 7 000 hektarů na německé straně, a ještě větší plochu v České republice. Současná těžba ložisek a výroba energie z uhlí na všech třech stranách hranice znamenala, že „černý trojúhelník“ byl koncem 80. let 20. století zodpovědný za třetinu emisí síry v Evropě. Stojí však za zmínku, že turówský kombinát měl na tom nesrovnatelně menší podíl než jeho sousedé. V roce 1991 se odhadovalo, že Německo spálilo v pohraničí asi 150 milionů tun hnědého uhlí, Československo asi 100 milionů a Polsko jen 21 milionů.[4]
I tento menší příspěvek k ničení životního prostředí, než u sousedů měl však pro obyvatele Turoszówského výběžku fatální následky.
V osmdesátých letech 20. století se problém zdraví obyvatel Bogatyně několikrát dostal do popředí zájmu na jednáních městského a obecního národního výboru. Radní vyslechli zprávy o dopadu znečištění na zdravotní stav obyvatel. Odborným lékařským jazykem jsou shrnuty problémy, které každý zná ze své rodiny, ze svého každodenního života. Emise oxidu siřičitého, oxidů dusíku a radioaktivního prachu v kombinaci se specifickým terénem Turoszowského výběžku vystavují obyvatele zejména bronchitidě, rozedmě plic a infarktu. Testy prokázaly zvýšené množství methemoglobinu v krvi bogatyňských, který vzniká spojením hemoglobinu s oxidy dusíku, nerozvádí kyslík po těle a v krajním případě může způsobit udušení. V Dzialoszyně mělo 83 % vyšetřených dětí bronchitidu, v Bogatyni to bylo 93 %. Lékaři také zjistili zvýšený výskyt onemocnění kostí, vad držení těla a chudokrevnosti u dětí. Mezi horníky se vyskytují také nemoci z povolání, přetížení zad, nemoci oběhového systému a následky trvalého vystavení hluku. Ten mimochodem postihuje nejen horníky, ale také obyvatele severní Bogatyně, Trzcińce, Zatońe, Działoszyna a Wigancice, kde pásy dolu vedou v blízkosti obydlí.[5]
„V Bogatyni by se neměla rozvíjet bytová výstavba z důvodu vysokého znečištění životního prostředí. Ve skutečnosti této výstavbě není zabráněno, ale naopak se rozvíjí,“ konstatuje na zasedání zastupitelstva hlavní báňský inženýr dolu Turów Bolesław Dudzik.[6]
Zasedání rady 19. října 1981 končí přijetím usnesení s výzvou polské vládě a jelenohorskému vojvodovi (polská alternativa hejtmana). Bogatyňští radní chtějí, aby vojvoda převedl 50 % prostředků, které platí pracoviště jako pokuty za znečišťování životního prostředí, na zdravotní prevenci a ochranu přírody. Chtějí také, aby vláda spolu s úřady sousedních zemí vypracovala program na vyčištění Lužické Nisy a snížení emisí z elektráren v NDR.[7] Hlas z Bogatyně se však zřejmě ukáže být hlasem volajícím na poušti, neboť o pět let později, 18. listopadu 1986, přijímá rada další usnesení ke stejné otázce. Opět požaduje, aby ústřední orgány včetně ministerstva životního prostředí spolupracovaly s Československem a NDR, protože obyvatelé regionu jsou postiženi elektrárnami ve všech třech zemích a němečtí sousedé, jak radní argumentují v dřívější diskusi, se vyhýbají své přeshraniční odpovědnosti. Objevil se také nový konkrétní požadavek – aby elektrárna byla vybavena speciálními filtry, aby se nezvyšovala velikost emisí prachu a plynů. Ať také investuje do nejmodernějších odsiřovacích technologií. Rada také chce, aby lékaři pracující v Bogatyni byli vyškoleni v oblasti plicních onemocnění, aby byla zřízena pneumologická klinika a aby byl vypracován preventivní zdravotní program pro obyvatele.[8]
To jsou stále poměrně mírné požadavky. Studie, kterou v roce 1991 publikovala Vysoká škola přírodních věd, naznačuje, že ekologická a zdravotní katastrofa v okolí Turówa byla natolik vážná, že by bylo nejlepší obyvatele z Bogatyně vystěhovat (zajistit jim však práci) a opuštěné území zalesnit odolnými a houževnatými druhy rostlin. Pokud by však lidé zůstali, část území by se stejně musela zalesnit a potraviny a voda by se musely dodávat z daleka.[9]
Nakonec se ukáže, že takový krok není nutný. Poněkud ve stínu politických změn byl v roce 1991 vytvořen přeshraniční plán ochrany životního prostředí – už ne mezi Polskou lidovou republikou, Československem a NDR, ale mezi Polskem a Českou republikou a Německem. V roce 1992 se jako čtvrtý partner připojila Evropská komise. V následujících letech, jak opatrně poznamenávají ekologové a badatelé, začíná černý trojúhelník opět získávat na barevnosti. Důležitý je přitom zejména německý kontext: nový stát nemá zájem na zachování těžby hnědého uhlí rozvinuté v NDR. V roce 1992 má být vyřazena z provozu elektrárna Hirschfelde a po ní většina dolů a elektráren v Horní Lužici. Efekt v podobě snížení emisí uhlíku, oxidů síry a dusíku je zřejmý. Polsko si nemůže dovolit vyřazení elektrárny Turów z provozu, a proto byla v roce 1993 zahájena třístupňová modernizace dalších bloků elektrárny. Bude trvat jedenáct let a přinese hmatatelné výsledky, tak významné, že na počátku 21. století už nebude Turów počítán mezi ekologicky nejohroženější oblasti v Polsku.[10] Snaha přizpůsobit elektrárnu novým standardům ochrany přírody je nepochybná. Modernizace se týká jak elektrárny, tak dolu a místní komunita tyto kroky vítá s nadšením. Jak poznamenávají odborníci z wroclawského Poltegoru, „značná část obyvatel spojuje svou budoucnost s důlním a energetickým průmyslem a obává se ztráty obživy v případě jeho zániku“.[11]
Na tom se dodnes nic nezměnilo.
Ještě se vraťme k usnesení z 18. listopadu 1986, v němž bogatyňští zastupitelé důrazně žádali, aby jejich obec byla uchráněna před následky znečištění ovzduší. Celý druhý bod je vážnou obžalobou těch, kteří rozhodují o dlouhodobých hospodářských plánech. Neexistovala žádná koncepce rozvoje průmyslové čtvrti, napsali radní, zejména v oblasti životního prostředí. Neexistovala žádná demografická analýza, žádný popis stávající infrastruktury ani vymezení ochranných pásem.
Nedostatek dlouhodobého a mnohostranného plánování, věčné „uvidíme, co přinese osud“ a „nějak to dopadne“ Bogatyni stále pronásledují. Na druhou stranu dlouhodobý plán rozvoje a správy průmyslových oblastí, které jednou přestanou žít z těžby, chyběl nejen v Polsku. Když byl v Horní Lužici ukončen provoz hnědouhelného průmyslu, životní prostředí se sice zlepšilo, ale místní komunity nebyly uchráněny před pádem do deprivace. Tři německé okresy – Görlitz, Bautzen a Elbe-Elster – s nejnižšími mediány mezd se nacházejí v Horní nebo Dolní Lužici a byly historicky spojeny s hnědým uhlím. Historická Horní Lužice, rozdělená mezi spolkové země Sasko a Braniborsko, se stala jedním z nejchudších regionů sjednoceného Německa.
Na přípravě reportáže se podíleli Piotr Lewandowski, Iwona Lewandowska a Czesław Kulesza.
Seriál investigativních reportáží v česko-polské kooperaci vznikl díky finanční podpoře Journalismfund.eu.
Journalismfund.eu v rámci své finanční podpory nezasahuje do práce novinářů a zaručuje jim v jejich práci naprostou nezávislost .
Poznámky:
[1] Správně má být Rybarzowice.
[2] Správně má být Opolno-Zdrój.
[3] A. Kubisiak, Za zdrowie górników! [w:] Znaki czasu. „Gazeta Robotnicza” Wrocław 1948-1978. Reportaże, Wrocław-Warszawa-Kraków-Gdańsk, Zakład Narodowy im. Ossolińskich 1978, s. 31.
[4] Czarny Trójkąt mniej czarny, „Rzeczpospolita”, dodatek „Nauka i Technika”, nr 622, 20 listopada 1995 r.; K. Dziubacka, Przemysł…, s. 115-117; A. Mikłaszewski, Katastrofa ekologiczna w okręgu turoszowskim, Szkoła Główna Gospodarstwa Wiejskiego – Akademia Rolnicza w Warszawie, Warszawa 1991, s. 31.
[5] Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Oddział w Bolesławcu, zespół nr 83 (Rada Narodowa Miasta i Gminy i Urząd Miasta i Gminy w Bogatyni), sygn. 1/2, k. 74-80; A. Szpotański, Kotlina Turoszowska, s. 131
[6] Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Oddział w Bolesławcu, zespół nr 83 (Rada Narodowa Miasta i Gminy i Urząd Miasta i Gminy w Bogatyni), sygn. 1/2, k. 65.
[7] Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Oddział w Bolesławcu, zespół nr 83 (Rada Narodowa Miasta i Gminy i Urząd Miasta i Gminy w Bogatyni), sygn. 1/2, k. 73.
[8] Archiwum Państwowe we Wrocławiu, Oddział w Bolesławcu, zespół nr 83 (Rada Narodowa Miasta i Gminy i Urząd Miasta i Gminy w Bogatyni), sygn. 1/4, k. 256-259.
[9] A. Mikłaszewski, Katastrofa…, s. 30.
[10] Stan i ochrona środowiska na pograniczu polsko-czesko-niemieckim, Wrocław 1999, passim.
[11] Archiwum Państwowe we Wrocławiu, zespół nr 1997 (Centralny Ośrodek Badawczo-Projektowy Górnictwa Odkrywkowego Poltegor we Wrocławiu), sygn. 1.1/74, s. 53.