TOP10: Sedmým nejčtěnějším textem za rok 2023 byl článek Petra Druláka o myšlení V. Pjakina a jeho inspiracích i úskalích.

Petr Drulák píše o myšlenkách V. Pjakina: v čem je inspirativní a v čem je třeba být při jeho čtení skeptický?

Knihy Valerije Viktoroviče Pjakina si i v českém prostředí získaly stálý okruh příznivců. Jeho myšlenky šířené moskevským Fondem konceptuálních technologií pronikají zejména do alternativních vlasteneckých kruhů, kde jsou s velkou pozorností přijímány jak české překlady jeho knih, tak i jeho pravidelné přednášky k aktuálním událostem. Myšlenkový hlavní proud autora odsuzuje jako bolševika, konspirátora či putinovce. Ale to skutečné příznivce nemůže odradit, naopak to považují za znamení Pjakinovy jasnozřivosti odhalující skutečnosti, které vadí mocným tohoto světa.

Smyslem této úvahy není ani odsouzení, ani obhajoba Pjakinových myšlenek. I když vzhledem k řadě evidentních nesmyslů, které u něho najdeme, by to první bylo podstatně snadnější než to druhé. Jedná se spíše o pokus odpovědět na otázku, čím si Pjakin získává takovou pozornost, kde si ji zaslouží, kde a proč se vydává do nepodložených fantazií a konečně, jak k němu přistupovat.

Liberální lež

Liberálně progresivistický pohled na svět, z něhož vychází hlavní proud politického myšlení současného Západu, zastírá řadu podstatných rysů liberálního vládnutí. Toto zastírání je nejzávažnější tam, kde liberální praxe popírá liberální ideologii. Liberální režimy především skrývají mechanismy svého mocenského působení, a to jak dovnitř, tak i navenek. Rovněž popírají své metafyzické základy.

Pohled dovnitř tak zvaných liberálních demokracií odhaluje více či méně liberální oligarchie, jejichž elity se neustavují demokratickou volbou či transparentní meritokracií, nýbrž na základě majetku, rodinných vazeb a korupčních mechanismů kooptace. Proto se skupina veřejně identifikovaných nositelů moci kryje jen zčásti s reálnými nositeli moci. Část reálné mocenské elity zůstává skryta a s ní i nástroje jejího působení. Veřejnosti neznámý lobbista či miliardář může být politicky mocnější než většina ministrů.

Vnější působení bývá charakterizováno jako liberální internacionalismus založený na multilateralismu, rovnosti, demokracii a lidských právech. To však zastírá predátorský charakter západních režimů, které svými neokoloniálními a postkoloniálními strategiemi usilují o udržení, posílení či rozšíření mezinárodní hierarchie, která jim dává kontrolu nad ekonomickými i politickými procesy v ostatních státech. Kolonizace naší země za polistopadového režimu je dobrým příkladem.

Liberálové nepopírají vlastní moc a zvůli pouze odkazy na normy ale také vzýváním racionality. Své pojetí společnosti podávají jako ryze racionální a neutrální k nejrůznějším náboženským či metafyzickým představám. Na jedné straně budují materialistickou, technokratickou společnost, která nedokáže naplnit lidské duchovní potřeby. Na druhé straně i tato technokracie se zakládá na metafyzických představách o materialistickém člověku a všeobecném pokroku, které jsou neslučitelné s evropskou tradicí.

Liberální pojetí se nutně dostává do rozporu s realitou. Tento rozpor je někdy větší, někdy menší v závislosti na historických okolnostech. Čím je větší, tím se liberalismus ukazuje jako lživější. V Rusku devadesátých let měl pokus o liberální transformaci pro většinu společnosti katastrofální důsledky. Místo demokratických struktur se ve jménu liberalismu za podpory Západu ustavila v Rusku zločinná oligarchie zbídačující společnost, která se zaštiťovala hesly o svobodě, demokracii a evropské cestě. Rusko se vzdalo svých geopolitických pozic, ale výměnou nezískalo na mezinárodní scéně respekt. V lepším případě si vysloužilo rozvojovou pomoc, jinak spíše přehlížení. O to větší zde byla potřeba po alternativě k liberální lži.

Pjakinova pravda

Podstata toho, co je v Pjakinově díle pravdivé, spočívá v zobecňující reflexi ruského zhroucení devadesátých let. Několik věcí stojí za zvláštní pozornost: atributy velmoci, prolínání národních a nadnárodních elit, limity liberální, technokratické racionality.

Odlišením různých druhů moci nám Pjakin připomíná, co vše vyžaduje stát ke svému suverénnímu fungování. Je pak zřejmé, že státem v plném slova smyslu může být pouze hrstka velmocí. Zvláštní pozornost, kterou autor věnuje konceptuální moci je mimořádně cenná. Realistický výklad, který je jinak užitečnou alternativou vůči liberálně progresivistickému ideologickému blouznění, se obvykle soustředí na materiální složky moci: území, zdroje, ekonomiku, vojenskou sílu. Sílu myšlenek pomíjí a jeho jinak výstižná mocenská analýza postrádá reflexi účelu mocenského působení. Na druhou stranu marxismus, který Pjakin chtě nechtě absorboval a který v jeho myšlení zanechává stopy, sice na mocenský význam idejí nezapomíná, ale ve své materialistické dialektice je chápe poměrně úzce.

Že ideje jsou v mocenském výkonu významnější než si představují liberálové, realisté či marxisté, kdysi připomněl Keynes, jehož výrok může parafrázovat asi tak, že lidé činící ekonomická rozhodnutí většinou nevědomě otročí myšlenkám nějakého zapomenutého ekonoma. Tento důležitý vhled ostatně rozpracovávají v sociálních vědách desítky různých strukturalistických teorií. Proto je osvěžující, když Pjakin na vrchol mocenské pyramidy klade koncept, jehož uskutečňování ostatní složky moci slouží. Mohou tak činit vědomě skrze k tomu zřízené hierarchie či nevědomě; tomu částečně odpovídá Pjakinovo odlišení strukturovaného a nestrukturovaného řízení. Jeho pojem konceptuální moci nemusí být zcela originální, ale vystihuje něco, nač se v politicko-intelektuálních debatách zapomíná.

Stejně důležitá je i role elit, které svým jednáním daný koncept naplňují. Pjakin rozlišuje různé úrovně a druhy elit. Na vrcholu je nadnárodní elita globalistů. Lze si ji představit jako skupinu nejvýznamnějších světových vlastníků mobilizujících ideové a institucionální zdroje. Tato exkluzivní skupina je rozdělena na dvě křídla, jejichž konkrétní obsazení určují historické okolnosti (např. Rockefellerové vs. Rothschildové). Ačkoliv se křídla navzájem liší a mohou být i v konfliktu, jdou za stejným cílem. Způsob jejich vzájemné koordinace však zůstává nejasný.

Nadnárodní elita se střetává s elitami národními, jejichž představy o mezinárodní roli jejich státu se liší od globálního řídícího konceptu. Například v současných USA probíhá střet takzvaných globalistů s amerikanisty spojené s americkým hlubokým státem. Podobně se v ruské historii opakovaně střetává národní elita naplňující koncept společnosti a politiky, který je Rusku vlastní, s přisluhovači globální elity (nejprve západoevropské, později atlantické), kteří se snaží Rusko držet v politicky i ekonomicky podřízeném postavení vůči západním centrům.

Podstatná je rovněž Pjakinova otevřenost duchovním silám. Základní koncepty, na nichž stojí konceptuální moc, přesahují svým transcendentním charakterem nejen lidskou racionalitu ale i samotného člověka. Jejich životnost se měří až na tisíciletí. Podobný přístup budou považovat přirozený například křesťanští či novopohanští myslitelé, nicméně je těžko představitelný na půdě současných sociálně vědných teorií, které vědomě pomíjejí duchovní stránku individuální i společenské existence jako něco neuchopitelného a nevědeckého. Ale jejich reflexe se pak může věnovat jen určitému fragmentu člověka a společnosti.

Na základě těchto postřehů podává pohled na osud Ruska v devadesátých letech, který s ruskou kolektivní zkušeností rezonuje více než standardní liberální představa o slibné jelcinovské demokracii ukončené putinovským autoritářstvím. Rozval ruské společnosti přičítá přisluhovačům anglosaské nadnárodní elity naplňujícím zahraniční koncept, podle něhož se Rusko mělo stát vazalem a surovinovým přívěskem Západu. Putinův nástup tyto plány ukončuje a přináší určitý obrat a to i přesto, že západní přisluhovači nadále kontrolují řadu klíčových míst ve státě. Pjakinova pravda může být jednostranná, ale vystihuje podstatné a hlavním proudem pomíjené rysy politické reality.

Pjakinova fantazie

Vedle v zásadě pravdivých postřehů nalézáme u Pjakina řadu tvrzení, která jsou vyloženě chybná nebo mají charakter ničím nepodložených a místy až fantaskních spekulací. Chyby se pravidelně objevují v jeho historických exkurzech, zejména když se vydává mimo ruské reálie. Kuriozní je například jeho interpretace Vatikánu jako klíčového mocenského centra v návaznosti na ponížení císaře Jindřicha IV. v Canosse koncem 11. století. Pomíjí, že postavení Říma od té doby dramaticky upadlo i to, že další kolo mocenského zápasu císaře s papežem patřilo témuž císaři, který krátce předtím klečel v Canosse.

Mnohem problematičtější jsou však dech beroucí fantazie, na nichž stojí jeho teoretická konstrukce světa a dějin. Do jejího středu klade nejasně definovaného globálního prediktora. Na jedné straně má v Pjakinově pojetí téměř metafyzické rysy, můžeme si pod ním představit Boha, ďábla či leccos jiného. Na druhé straně někdy ztotožňuje globálního prediktora s onou nadnárodní elitou. Každopádně je globální prediktor zadavatelem klíčového konceptu globalizace (obsaženém v Bibli), nad jehož uskutečňováním bdí v posledních tří tisíciletích nadnárodní elita, původně utvářená egyptskými kněžími, která napříč věky v nejrůznějších obsazeních využívá židy (pojímané ideově, nikoliv etnicky) jako agenty svého působení.

Toto působení má vystihnout pojem řízení. Všechny podstatné historické procesy jsou totiž podle Pjakina řízeny. Rozlišuje několik navzájem hierarchicky uspořádaných úrovní řízení, na nichž je klíčový globalizační koncept prostřednictvím „konceptuálních technologií“ elitami rozpracováván a přenášen do praxe.

Pjakin tím navrhuje dosti svéráznou duchovní technokracii. Skrývá se v ní pohled technika zodpovědného za řízení výroby v továrně. Pokud zná příslušné technologické postupy, disponuje zdroji a umí zorganizovat lidi, může zaručit výsledek v podobě plánovaného výrobku, stavby či služby. Nicméně ke společnosti s touto logikou přistupovat nelze, a to ani pokud přijmeme Pjakinovu představu, že na úkolu pracují dva týmy, neboť v konečném důsledku i tato podvojnost bývá koordinována. Společenské procesy postrádají podobnou vypočitatelnost a naopak je charakterizuje obrovská míra spontánnosti. Dají se ovlivňovat, utvářet, nikoliv řídit. Společnost není továrna ani firma, byť si ji technokraté takto představují.

Tím méně lze technokraticky chápat duchovní síly, které na rozdíl o těch společenských nejsou ani zpětně jednoznačně analyzovatelné. Inspirované texty, které nám duchovní zkušenost předávají, se vyznačují nejednoznačností ve světských záležitostech, která nevychází z úmyslného zamlžování, z něhož podezřívám Pjakinovo definiční kličkování, nýbrž z nesouměřitelnosti duchovního a světského.

Oblibu, jíž se Pjakin těší, lze zčásti přičíst technokratismu, který ovládá část naší inteligence zejména mezi lidmi s přírodovědným či technickým vzděláním. Souvisí však také se stavem sociálních a humanitních oborů. Navazují sice na bohatou myšlenkovou tradici, vedle níž působí i Pjakinovy pravdy chatrně. Tato tradice však dnes upadá do pokleslých forem jalového žargonu nepřístupného komukoliv mimo daný obor či obůrek a do ideologizace, v jejímž důsledku stoupenci liberálních a „kritických“ přístupů střeží ideologickou přijatelnost výzkumu.

Kritické myšlení

Pjakinovi čtenáři rozhodně nepochybí, když k němu budou přistupovat se stejnou nedůvěrou, s jakou přistupují k informacím z hlavního proudu. Nekritické přejímání Pjakinových fantazií je stejně škodlivé jako bezelstné přejímání manipulací z oficiálních zdrojů. Daří-li se vyhnout omylům a lžím jedněch, nemělo by to vést k přijetí omylů a lží druhých.

Neznamená to, že bychom měli celé Pjakinovo dílo házet do koše. Lepší je kritickým čtením identifikovat v jeho textech a přednáškách inspirativní prvky, které lze pak dále promýšlet. Řadu jich tam najdeme zejména v podobě otázek, které je třeba si klást. Jakým způsobem utváří abstraktní pojem konkrétní společenskou skutečnost? Jak jsou rozvrstveny mocenské elity? Oč se opírá a jak funguje nadnárodní elita? Oč se vedou spory uvnitř elit? Jak se do mocenského působení promítají jeho duchovní základy? Na žádnou z těchto otázek nedává Pjakin uspokojivou odpověď, ale přinejmenším inspiruje k hledání.

Článek vyšel 13. prosince 2023.