Historik Jiří Malínský nabízí v pátém díle seriálu další pohled na prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka jako na analytika prvního zahraničního odboje.
Legie a pangermanismus
Budoucí prezident se však nesetkával jen s představiteli vysoké politiky; vyhledávali ho také krajané a řada dalších sympatizantů po světě roztroušeného krajanského zahraničního prvního odboje. Během svého pětidenního pobytu v Londýně s ním v lednu 1916 také rozmlouval člen vojenské komise Svazu česko-slovenských spolků na Rusi lékař Miloš Pučálka (1874–1944). Svůj dojem z Masarykova vystupování zachytil následujícím způsobem: „Promluvilť znalec politického zákulisí, zkušený politik a diplomat; promluvil slovy upřímnými, slovy znalce psychologie Jihoslovanů a Slovanů vůbec.“ (s. 208). Rozmluva zaměřená především na zvlášť početnou českoruskou krajanskou menšinu (v dobovém označení osadu) zdůraznila potřebu česko–slovenské samostatnosti. Získat ruskou společnost pro česko-slovenskou věc měla být jejím hlavním zaměřením. Jediným předpokladem práce pro tuto ideu byla míra opravdovosti a schopnost vést dialog. Její permanentnost se projevila např. ve Francii nutností vést zde přesvědčování o cílech prvního odboje na počátku války od samého počátku.
Z rozhovoru (rozhovorů) vyplynula pro ruské Čechy i konkrétní zadání: „Tvoření legií, prvý požadavek česko-slovenského národa. … Práce Čechů a Slováků na poli bitevním a všude jinde, kde jde o zdar války, bude podkladem práce pro naše diplomaty. V tomto ohledu nebojme se útisku v naší nešťastné nyní vlasti.“ (s. 210, zvýraznil TGM). Stejně tak je nutné – zdůraznil TGM – vytvořit válečný česko-slovenský fond. Miloš Pučálka byl osobností pražského profesora okouzlen: „Jednou z nejzajímavějších kapitol mého pobytu u prof. Masaryka bylo by vylíčení jeho cest z Rakouska do ciziny a konečné rozhodnutí státi se politickým exulantem v čele zahraniční akce za česko-slovenskou samostatnost. … Doufejme, že šťastná budoucnost umožní nám to v krátkém čase, a pak bude všem jasným dalekosáhlý politický rozhled a čistá, nezištná láska k vlasti našeho vůdce.“ (s. 210). Obdobné tóny byly obsaženy i v Masarykově poslání (dopisu–JM) ze 4. dubna 1916 kyjevskému sjezdu Svazu česko-slovenských spolků na Rusi, který byl adresován jeho předsedovi Bohumilu Václavu Čermákovi (1870–1921).
V jubilující řeči proslovené 3. srpna(?) 1916 na veřejné schůzi v Londýně už ne zcela neznámý profesor z Prahy shrnul dosavadní průběh první světové války. Své vývody zobecnil do již dříve řečených bodů své prvoodbojové koncepce, které se mj. odrážely i od aktuálních souvislostí doby a válečného dění na frontách první světové války. Německé nároky podle jeho slov zahrnovaly nejen Mezopotámii, ale vztahovaly se i na Egypt a Afriku. Boural i anglické iluze o Rakousku-Uhersku: „Rakousko-Uhersko je dobrovolný a ochotný spojenec Německa, spojenec pangermánské centrální Evropy.“ (s. 229). Diskuse o budoucnosti zahrnovala vznik menších národních států a zásadní potřebu zastavit Drang nach Osten: „Porážka Německa je potření jeho militarismu na bojišti, ale skutečně porazit Německo předpokládá rozdělit Rakousko-Uhersko.“ (s. 231).
Jak se TGM vyjádřil ve svém odborném článku Pangermanismus a východní otázka (Střední Evropa–Berlín–Bagdád–Světová velmoc (s. 232–244), určeném především anglické odborné veřejnosti a vládním kruhům, pangermanismus se ve svých původních zaměřeních shoduje s obdobnými hnutími jiných evropských národů, jež vznikala v průběhu XVIII. století. Masaryk připomněl nejen hnutí německé inteligence Sturm und Drang (Bouře a vzdor), ale i Napoleonův pokus o sjednocení Evropy. Pangermanismus svůj původní předmět však rozšířil: diskutovalo se o jeho rozšíření na všechny germánské (teutonské) národy. Německá národní a státní emancipace původně měla dvě vzájemně se více potírající než spolupracující centra: Rakousko a Prusko. V té souvislosti také vytanul i problém početných německých národnostních menšin žijících mimo území tehdejších drobných německých států. Řešení této diaspory souviselo i s úvahami o pohlcení slovanských národů. Z toho vyplynuly po roce 1870 úvahy o koncepci Berlín–Bagdád a hledání formy dalších sjednocujících integračních procesů. Konečným cílem úvah a diskusí Berlína bylo dosažení postavení světové velmoci zhruba se překrývající s rozlohou někdejší volné Svaté říše římské. Ideologové pangermanismu se dovolávali svého Hinterlandu (týlu, zázemí – JM).
Pangermanismus a všeněmectví
S tím souvisel i jejich obdiv k militarismu. Řada světovládně motivovaných zdůvodnění evidentně předstírala vědu a apriori státnické schopnosti; viditelně předcházela nacismus. Inspiracemi těchto klopýtavých aspirací byly Spojené království a Ruské impérium. Jak Masaryk dovodil „Ve Francii a v Anglii si až nyní ujasňují, jak bláhové je považovat pangermánské hnutí za utopii. Utopie včerejška se často stává skutečností dneška. V každém politickém plánu uvažujícím o vzdálené budoucnosti je obsažen prvek utopie; ale pangermánská politická literatura se rozvinula v úzké souvislosti s německými dějinami …“ (s. 235). Těmto posláním posloužila i zvulgarizovaná biologie. Tak vznikal i pangermánský plán střední Evropy. Pangermanismus nahrazoval v německém kulturním prostředí ještě před první světovou válkou politické vzdělání. Mezi jeho největší propagátory patřil Alldeutscher Verband (Všeněmecký svaz). Průběhem času pangermanismus dále šovinističtěl a agresivněl.
Probrána – opět opakovaně – byla i jména jeho protagonistů, zejména zakladatele Paula Antona Lagarda (1827–1891). Nebezpečí pangermanismu nesmí být podceňováno: „A znovu musím zdůraznit, že tato mystická a náboženská stránka zdaleka není z politického hlediska slabostí; musíme zkoumat nejen pravdu a vnitřní hodnotu reálného významu pangermánského plánu a hnutí, ale i jeho motivační sílu.“ (s. 237). Pangermanismus je podle Masaryka neméně silně zastoupen i v podunajské monarchii. Jeho působení zde negativně ruší myšlenky, které doprovázely její vznikání v XVI. a XVII. století. Na tom nic nezměnilo ani nastolení dualismu po rakousko–pruské válce (1867).
Masaryk v dalších pasážích svého článku opakoval i své jinde uvedené teze o zájmovém prolnutí Vídně a Berlína, jehož hlavním architektem byl Otto von Bismarck: „Vyhlásil, že Německo bude plně respektovat nezávislost Rakouska a nejednou vysvětloval svou politiku tak, že Prusko a vlastně tehdy Německo si nemůže dovolit takový přírůstek katolického obyvatelstva, jaký by znamenalo připojení rakouských německých provincií“ (s. 239). Pro Bismarcka charakteristické předstírání pravdy vedlo ke vzniku Trojspolku a také k získání Maďarů. Oba protagonisté pangermanismu nejsou v rozporu, protože „Stručně řečeno, pangermanismus znamená pro Prusko především možnost vymačkat rakousko-uherský citron v zájmu Německa.“ (s. 240). Nato ve své politice navázal i císař Vilém II. (1859–1941) projevující vůči Františku Josefovi I. navenek okázalou oddanost. Přestože určitá vzájemná napětí ve vztazích Vídně a Berlína přetrvávala, společné pangermanistické rysy je spojovala: proto je možné, aby faktickým vrchním velitelem armád Ústředních mocností mohl být generalissimus Paul von Hindenburg (1847–1934, pozdější druhý prezident demokratické výmarské republiky).
Proto je tato válka čistě pangermánská. Charakteristické je v této souvislosti Bismarckovo vysvětlení vzniku Trojspolku v říšském sněmu r. 1888: „Bez Rakouska by bylo Německo izolováno a sevřeno mezi Ruskem a Francií … Nedovedeme si ani představit Evropu bez Rakouska.“ (s. 241). Na tento koncept navázali Bismarckovi nástupci před i během prvních měsíců první světové války. Koncept Trojspolku se postupně vyvinul do čtyřstátí Německo–Rakousko-Uhersko–Turecko–Bulharsko. Německo–turecké útoky na Egypt jsou podle budoucího prezidenta jen součástí tohoto konceptu v úzké souvislosti s projektem dráhy Berlín–Bagdád (16. ledna 1916 vyjel z Berlína první vlak končící prozatímně v Cařihradu-Istanbulu). Obdobný záměr stál i při okupaci Srbska a Černé Hory. Nejnovějším projevem pangermanismu je jeho útok proti Rumunsku.
Pangermanismus je prioritně zaměřen proti kontinentálnímu Rusku, zatímco Petrohrad usiluje o průnik k úžinám a Istanbulu. Svého následného protianglického zaměření nabyl pangermanismus až po vstupu Londýna do první světové války; do té doby byl podle TGM hlavním problémem mezinárodních vztahů rusko–anglický antagonismus. Německu tím totiž zmizelo více či méně volné pole pro realizaci cílů pangermanismu. Východisko těchto snah podle náhledu pražského profesora sahá až k Fridrichu II. Velikému (1712–1786).
Proto také Německo významně investovalo do rozvoje maloasijské infrastruktury. Současný plán Německa je podle názoru TGM výstižněji nazvatelný Berlín–Káhira. Konečným cílem války byla porážka Spojeného království. Jejím předpokládatelným důsledkem by mohlo být upevnění německé nadvlády v Jaderském a Egejském moři a následně v celém Středomoří s následným průnikem Berlína do Afriky. Cíle pangermanismu jsou uvnitř představitelů tohoto směru takto variantně vykládány i diskutovány. V konečné podobě podle Masaryka „Kdyby bylo pruské Německo úspěšné, stalo by se asijskou i africkou mocností jako Rusko, Británie a Francie, ba co víc, stalo by se největší světovou velmocí. Pangermanismus je program konečného řešení východní otázky.“ (s. 244).
Masaryk tu obsahově potvrzuje přesnost a promyšlenost Engelsovy prognózy obsažené v jeho závěti z jara 1895. Tento jeho závažný text byl publikován na stránkách revue The New Europe na podzim 1916. Prakticky paralelně s ním na stránkách téže revue byl zveřejněn i jeho další průběžný bibliografický článek Literatura o pangermanismu (s. 246–260).
Iluze západoevropského veřejného mínění
Pražskému profesorovi však bylo i zápasit s výkyvy nálad a pocitů veřejného mínění na stránkách denního tisku ve Spojeném království. Mj. také s představou, že podunajská monarchie stojí po svých nesmírných ztrátách na pokraji zhroucení; Masaryk vysvětlil, že rakouskouherská skutečnost se od této představy dost významně liší. Už pro německé zájmy a jejich směřování: „Německo by si možná z vojenských důvodů přálo mít silnější a sebejistější Rakousko, ale z důvodů politických není pro Německo nikterak nepříjemné, že degradovalo svého souseda do stavu podřízenosti, který ve skutečnosti znamená abdikaci. Vojenské plány Rakouska se nesestavují ve Vídni, ale v Berlíně“ (s. 261). I hrabě István Tisza (1861–1918), premiér Zalitavska, naslouchal berlínským hlasům. Právě popsaný poměr sil byl dán takřka švejkovským vojenským výkonem Vídně během prvních týdnů konfliktu.
Obdobným omylem byl podle Masarykova varovného hlasu obraz 85letého císaře jako jednoduchého aristokrata v letech: „On je ambiciózní autokrat s trochou aristokratických sklonů; naprosto mu chybí laskavost a vůbec je zcela nespolehlivý. Hlavu má plnou představ o slávě Habsburků.“ (s. 262). Nakolik je tento pohled jednostranně zaujatý a zda se mu údajný Volkskaiser vymykal, může být i předmětem diskuse. Zůstává však otázkou, zda tento člověk spíše XVIII. než XIX. století se svým „kabinetem mumií“ (tak byla nazývána jeho ministerstva-vlády v posledních letech monarchie) a sborem arcivévodských příživníků byl vůbec s to skutečně – a už vůbec ne předvídavě – reflektovat potřeby své doby.
Pravdou však v Masarykově naléhavém upozorňování nebyl ani další doobraz-mýtus již jistého takřkavyhladovění Rakouska-Uherska. Větším a významnějším problémem doby byl pro Vídeň nedostatek masa, který voják v poli obtížně snášel. V každém případě absolutní vládce Vídně německým záměrům nepřekážel. Mocnářství však Masarykovým pohledem zůstávalo nejslabší částí středoevropského mocenského centra. Atentát na předlitavského premiéra nepovažoval TGM za rozhodující předěl a naopak určité naděje spojoval s italskou ofenzívou v Crasu na severovýchodě apeninského státu. Obyvatelstvo státu na rozmezí východu a západu Evropy také neslynulo ani nadměrnou láskou k lidem Spojeného království.
Byly tu i zásadní vojenské důvody. Pokud by Spojenci nezměnili radikálně situaci na Blízkém Východě (byl velmi významnou částí pozdního osmanského Turecka), bude to pro Vídeň znamenat podstatné zesílení jejího postavení. A naopak – rozdělení mocnářství, zejména oddělení jeho českého hospodářského centra spolu s územními redukcemi Zalitavska by učinilo monarchii bezvýznamnou. Vnitřní státní dluh Rakouska-Uherska se v průběhu války sice zvýšil z 13 mld rakouských korun na 45 mld (z 520 milionů na 1,8 mld liber), ale nedosáhl kritické výše a monarchie stále disponovala třemi miliony bojeschopných mužů.
Na konci roku třetího válečného roku, v listopadu 1916, Masaryk opakovaně ve stati výmluvně nazvané Německo bude bojovat až do krajnosti (s. 277–280) popsal blíže techniku jeho válečného hospodářství: „Němci plán mají, a protože se příliš nestarají, jaký dojem dělají v neutrálním světě, poslouží tento plán ještě nějakou dobu svému účelu. Ten plán zhruba znamená využít lidský potenciál porobených zemí pro armádu nebo pro muniční závody, využít belgické a polské dělníky v Německu jako náhradu za Němce odvodních ročníků a tak uvolnit odpovídající počet branců pro německou armádu; válčící a pracující armáda má být nadále rozšiřována na základě levée en masse.“ (s. 277, zvýrazněno TGM). Tento koncept a na něm založenou válečnou ekonomiku nesměli podle TGM Spojenci podceňovat.
Předchozí díly: