Politolog Petr Drulák míní, že kult smrti se v současných politických reáliích stává smutnou evropskou realitou.
Podobně jako jinde v Evropě francouzský progresivismus před evropskými volbami ztrácí. Rostoucí část voličů je ochotna volit kohokoliv, kdo představuje alternativu k Emmanuelu Marconovi. Otázka není, kdo evropské volby ve Francii vyhraje, ale s jak velkým náskokem strana Le Penové porazí stranu Macrona. Když se Macron vydal na každoroční hlavní zemědělskou výstavu pařížský Salon zemědělců, doprovázela jeho návštěvu bezprecedentní policejní opatření. Nakonec toho naštvaným zemědělcům stejně moc neřekl, vypískali ho. To se žádnému prezidentovi dosud nestalo. Předsedu lepenistů a lídra do evropských voleb Jordana Bardellu naopak zemědělci přijali vřele.
Progresivisté chtějí své ztráty minimalizovat mimořádně agresivním stylem a tématy, jimiž se snaží dostat své oponenty do defenzívy. Rétoriku překračující běžné hranice progresivistické démonizace soupeře předvádí Valerie Hayerová lídryně Macronovy strany do evropských voleb. Na Le Penové, která se názorově přesouvá do mainstreamu, už nic moc ďábelského najít nedokáže. Hayerová ji proto spojuje s údajně „neonacistickou“ AfD a s nenáviděným Viktorem Orbánem. O něm dokáže tvrdit neuvěřitelné věci, prý „ironizuje plynové komory“ a spolu s Le Penové hraje roli Daladiera a Chamberlaina, neboť nechtějí živit válku na Ukrajině. Asi ani neví, že Židé dnes v Maďarsku žijí na rozdíl od Francie v bezpečí a nehrozí jim každodenní útoky ze strany zdivočelých islamistů podporovaných progresivisty.
Ještě znepokojivější jsou témata smrti, na nichž se dnes macronovci profilují: potraty, eutanázie a Ukrajina. Před několika dny proběhly státní oslavy u příležitosti zapsání práva na potrat do ústavy. Tento akt svědčí o pokřiveném chápání světa i o americké mentální kolonizaci Francie. Vyzdvižení potratu na úroveň lidského práva popírá jeho tragický charakter. Potrat by jistě neměl být kriminalizován, žena musí mít možnost svobodně rozhodnout a zákrok podstoupit. Ale i když jsou situace, kdy potrat může být správným řešením, vždy jde o volbu děsivou, volí se smrt proti životu. Činit ze smrti druhé bytosti lidské právo je zvrácené.
Francouzští progresivisté ještě před několika lety podobné extremistické návrhy odmítali. Změnili názor v důsledku nedávného rozhodnutí amerického nejvyššího soudu, který rozhodl, že o právu na potrat se nemá rozhodovat ve Washingtonu, nýbrž na úrovni jednotlivých států unie. Progresivisté jsou tak fascinování americkými kulturními válkami, že je nadšeně přenášejí do Evropy, i když zde nemají smysl. Na krátký čas byl v čele francouzského ministerstva školství ministr senegalského původu, který se celý život pohyboval v privilegovaných francouzských kruzích, ale na studijním pobytu v USA zjistil, že jako černoch je vlastně neustále diskriminován. Pak se podle toho choval na ministerstvu, než ho Marcon veden pudem sebezáchovy vyhodil. Vyhlášení potratu za lidské právo dotáhli progresivisté za podpory konzervativců do konce. Získávají tím pocit morální nadřazenosti nad USA a všemi dalšími, kteří tento výdobytek v ústavě nemají. Také už slíbili, že budou prosazovat, aby toto zvrácené právo bylo zaručeno na evropské úrovni.
S podobným nadšením otevírají dnes macronovci téma eutanázie. Jedná se o podobné dilema jako u potratu. Jsou situace, kdy může být dobrovolný odchod tím nejlepším východiskem. Ale zneužití hrozí ještě více než u potratů. Návrh zákona v tomto ohledu nevěstí nic dobrého, profesní organizace ošetřovatelek varuje před řadou úskalí. Zcela neblahé je pak politické načasování, které svědčí pouze o tom, že Macron utíká od ekonomických a sociálních témat, které nedokáže řešit, k otázkám, od nichž očekává, že si na nich nažene mezi svými příznivci politické body.
Stejná motivace nejspíše Macrona přivedla k jeho nedávnému militaristickému obratu. Na někoho, kdo se léta profiluje jako hledač kompromisů a překonavatel rozporů, zaujal nezvykle tvrdé stanovisko, když nevyloučil vojenské zapojení Francie do války na Ukrajině. I když to v praxi to může znamenat, že Francie jen veřejně přizná, co už na Ukrajině dávno dělá, doma si Macron svými výroky moc příznivců nezískal. Proto se jeho spolupracovníci křečovitě snaží vylíčit každého odpůrce válečné eskalace jako mnichovana.
Ale Macron se spíše snažil oslovit mezinárodní kruhy. Jistě uvažuje o tom, co si počne, až mu za tři roky skončí mandát. Mladý politický důchodce pak může hledat důležitou funkci v euroatlantických strukturách. Může se domnívat, že vyhrocením války proti Rusku sjednotí Evropu, v jejímž čele by mohl následně stanout; pár měsíců před koncem jeho mandátu může být k mání křeslo předsedy Evropské rady. Ale může také soudit, že i když se eskalace ukáže jako chyba, mýlil by se spolu s mocnými, kteří ho odmění jinou příležitostí. Jakoby nevěděl, že chyba tohoto charakteru může znamenat jaderný konflikt a tedy zničení Evropy či její východní části.
Bohužel není náhodou, že všechna témata, na nichž dnes progresivisté staví, souvisí se smrtí. Potraty zabíjí nejmladší, eutanázie nejstarší a válka všechny ostatní. Kult smrti se dnes stává vedoucí evropskou ideologií, není to poprvé. Pokud dnes progresivisté pohotově odmítají své kritiky jako nacisty, možná by měli zalistovat v evropské historii, aby si ujasnili, co vlastně nacisté hlásali.
Tento článek vyšel původně na stránkách časopisu Štandard. Publikujeme se svolení. Text není určen k šíření na další weby.