Milan Daniel se ve své poznámce vrací k sobotní demonstraci proti vládě, která se konala v režii strany PRO.
Na Václavském náměstí to v sobotu vypadalo mohutněji, než nakonec konstatovaly střízlivé odhady účasti. Prostor pod pódiem byl ve větrném a nejistém počasí tradičně zaplněn lesem českých a také slovenských praporů a transparentů, hlavně proti válce. Pravda je, že úměrně se vzdáleností od něj dav řídnul a měnil se v hloučky. Ačkoliv míra účasti byla zřejmě menší, než předseda strany PRO, která demonstraci svolala, očekával, přítomní působili odhodlaným a kompaktním dojmem, stejně tak vyznění celé akce.
Na pódiu se vystřídala řada řečníků. Jindřichovi Rajchlovi nebylo snad kromě důrazu na zájmeno JÁ co vytknout, naopak sympatické bylo, že se důrazně přihlásil k česko-slovenské vzájemnosti. Ostatně stejně jako řada dalších vystupujících řečníků. Zajímavá byla účast bývalého jihomoravského hejtmana a exčinovníka sociální demokracie Michala Haška, stejně jako expozé Jiřího Paroubka, předsedy ČSSD, značky vzkříšené Janou Volfovou na truc Šmardově SOCDEM.
Dramaturgie výběru řečníků jistě nebyla náhodná, konkrétně oba jmenovaní pánové hlásící se k ochočené levici, měli zřejmě demonstrovat, že PRO je nakloněno široké spolupráci zleva doprava. Dokazovat to měla i účast těžkých vah SPD, poslanců Jiřího Kobzy, Jaroslava Foldyny či výrazné Ivany Turkové, jejímuž vystoupení předcházela kratičká a velmi sympatická série vystoupení několika žen hlásících se ke straně PRO.
Přiznám se, že mi na Václaváku chyběl komunistický hlouček, který u loňských demonstrací asistoval pravidelně. Zřejmě také odpověď na veřejnou roztržku aktérů, kteří se na podzim minulého roku pokoušeli vytvořit širokou koalici Směr ČR. Jejími hlavními částmi měli být komunisté a právě PRO.
Když jsem přijel domů, prošel jsem si znovu korespondenci, již k této věci nakonec zveřejnila Kateřina Konečná. Z ní vyplývá, že překážkou k dohodě byl nejen odpor sponzora či sponzorů Rajchlovy strany, ale i nesouhlas části jejích členů.
Kdybych ale Rajchlův projev z demonstrace četl, aniž bych znal autora, měl bych chvílemi pocit, že jej psala právě Konečná. Podobná témata, podobné argumenty, stejné požadavky.
Koalice Stačilo! jásá nad tím, že jí agentura IPSOS čerstvě přiznala více než 6 procent voličských preferencí, strana PRO se pod pětiprocentní hranicí zatím ztrácí. K tomu, aby se tyto subjekty spojily, chybí vůle. A to přesto, že by možná mohly sahat po dvouciferném výsledku.
Charta kdysi pochopila, že cesta může znamenat cíl. Spojila lidi různých názorů a výrazně přispěla k pádu minulého režimu. Poté co bylo cíle dosaženo, šli aktéři různými směry.
I dnes jde především o to, aby skončila aktuální hrůzovláda, která vede zemi do propasti. A to by měl být jmenovatel, nad nímž by se měly spojit všechny síly, kterým o tuto zemi jde. Elegantně a nenásilně to řekla v závěru senátorka Jana Zwyrtek Hamplová, přijato to bylo se spontánním souhlasem.
KSČM je demokratická strana, jediná autentická levice, jak říká Petr Drulák. Příznačné je, že ve spolku Svatopluk, který založil a vede, levice a pravice bez problémů spolupracují. Konečná je nejvýraznější a nejpracovitější česká politička, skutečný tahoun, a mnoho lidí, i nestraníků, se ztotožňuje s jejími názory. Ať se to komu líbí nebo ne. S dnešními komunisty nemusíme ve všem souhlasit, ale neustále jim podstrkovat desítky let staré chyby jejich předchůdců je nefér. Utkat se s nimi v demokratické soutěži o důvěru? Proč ne.
Ale vylučovat je, když zjevně říkají těžko zpochybnitelnou pravdu?
To je jako řezat si větev, na kterou se chceme usadit.
Opozice rozpolcená tím, „co by na to řekla pozice“, je splněný sen těch, které už nemůžeme ani cítit.