Milan Daniel ve svém komentáři hledá způsoby, jak pomoci těm, kdo pomoc potřebují a přitom neohrozit společenské a kulturní poměry v Evropě.

Migrace je stará jako lidstvo samo. Vlna, která nabyla na síle rozhodnutím německé kancléřky z roku 2015 přijmout „všechny Syřany, kteří v Německu získají azyl“, má však svá specifika, která jsou spojena nejen s bezpečnostními, ale i kulturními riziky. Otázkou proto je, jak v Evropě s respektem k lidským právům ošetřit potřeby migrujících lidí a přitom neohrozit společenské a kulturní poměry, které se v ní po staletí vyvíjely.

Kdo vlastně ti migranti jsou?

Čerstvá zpráva OSN uvádí, že sedm z deseti migrantů, kteří se vydají na cestu ze severní Afriky do Evropy, jsou migranti ekonomičtí.  Zbytkem jsou „lidé potřebující ochranu”. Takový je konečně i převažující názor veřejnosti ve východní Evropě, která do jednoho pytle namnoze hází všechny běžence. To však je v ostrém rozporu s jinými zdroji. Amnesty International říká,  že mezinárodní ochranu potřebuje minimálně 50-60% z běženců, kteří přicházejí do Evropy.  Zpráva britské univerzity v Middlesexu, o níž informuje server idnes.cz tvrdí, že čtyři pětiny migrantů, kteří do Evropy plují přes Středozemní moře, prchá ze strachu před válkou a konflikty. Často zmiňovaný vysoký počet ekonomicky motivovaných běženců je pak podle tohoto zdroje mýtus.

Kde je pravda?

Česká republika je podobně jako další země EU účastníkem Úmluvy o právním postavení uprchlíků  a a má povinnost ji respektovat. Loni požádalo v ČR o azyl necelých 1500 cizinců, byl však udělen jen každému desátému.  Z čísel vyplývá, že se za daného stavu rozhodně nemusíme obávat nějakých větších problémů.

Počet udávaný zmíněnou zprávou OSN nejspíš odpovídá definici uprchlíka obsažené v Úmluvě.  Ta byla přijata v roce 1951 a měla retroaktivní charakter, jehož smyslem bylo ochránit uprchlíky v poválečné Evropě. Formálně tak nechrání lidi ohrožené např. hladem a klimatickými změnami. To samozřejmě poměr lidí zasluhujících si ochranu výrazně mění.

Bezradnost Evropské unie

Žádost cizince o mezinárodní ochranu je v EU posuzována podle nařízení EK číslo 604/2013, které je základem tzv. Dublinského systému. Smyslem nařízení bylo určit, že žadatel má právo na meritorní posouzení své žádosti pouze v jednom členském státě Evropské unie. Původní nařízení prošlo od roku 1990 řadou změn, aktuálně platí tzv. Dublin III.

Systém je vystaven kritice poukazující  například na složité administrativní postupy, absenci sdíleného mechanismu odpovědnosti a především nedostatečné zohlednění práv jednotlivých žadatelů o azyl při posuzování jeho přesunu do jiné země na základě dublinského nařízení, což často vede k nedobrovolným přesunům s negativními dopady na životy a zdraví osob, které byly předmětem dublinského systému z důvodu zadržení.

Praxe ukazuje nutnost zásadní reformy systému. Podle EK jí má být Dublin IV., který chce řešit situaci členských států vystavených přílivu migrantů jejich přerozdělováním podle tzv. kvót. Kvóty schválili navzdory odporu některých členských států většinou ministři vnitra členských států EU na jednání Rady EK dne 21. září 2015.

Jak to v praxi funguje

Reportérka Petra Procházková informovala v Lidových novinách o praxi pobaltských států, které se chtějí ve stylu chytré horákyně vyhnout nepříjemnostem s nerespektováním kvót na přerozdělování nelegálních migrantů přibyvších do Evropské unie. Tyto státy migranty na základě kvót formálně přijaly, vytvořily pro ně však takové (zejména ekonomické) podmínky, že tito lidé z nich rychle odešli.

Bouři nesouhlasu vyvolal v chudších státech Unie na jaře t. r. eurokomisař Günther Oettinger návrhem na sjednocení dávek v členských státech EU na úroveň odpovídající  tomu, co dostávají běženci např. v Německu, Švédsku nebo Velké Británii. Kdyby ovšem chtěl sjednotit i výši mezd, platů a důchodů občanů Unie, možná by uspěl.

„My jsme tady doma“

Brusel chce “zachraňovat” na úkor zemí, které s kolonialismem ani neokolonialismem jiných členských států vyjádřeným rozvracením funkčních zemí neměly a nemají nic společného, což je – kulantně řečeno – poněkud pikantní.  Recept na omezení exodu z postižených zemí lze přitom odečíst z prostého faktu: kam noha výrobce “demokracie” nešlápla, je klid.

Pseudořešení slibující ochranu všem reálně postiženým migrantům v Evropě čelí sílící kritice. Důvodem nejsou jen teroristické útoky a vědomí radikalizace části příchozích, ale především problémy vznikající při snaze začlenit tyto osoby do běžného občanského života. Kumulace migrantů v některých aglomeracích mění negativně charakter sídlišť a je zdrojem sociálních problémů. Zřetelně tak vytváří i podhoubí pro růst nacionalismu a extrémismu.

Azyl, nebo dočasná ochrana?

Podstatně větší skupinu (v řádu stovek) příjemců mezinárodní ochrany tvoří v ČR žadatelé, jimž byla poskytnuta ochrana dočasná, která byla rovněž velké skupině žadatelů prodloužena.

Azyl je možno v ČR ze zákona udělit pouze žadatelům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Lze jej za určitých podmínek odejmout, prakticky však poskytuje trvalou právní garanci pobytu.  Doplňková ochrana (dočasná ochrana, strpění) je nižší formou ochrany a takovou garanci žadateli nedává, počítá s jeho návratem do země původu v situaci, kdy důvody pro ochranu pominou.

Správní řízení o udělování mezinárodní ochrany jsou v ČR přísná. V sousedním  Německu žilo podle serveru Echo24 v loňském roce skoro 170 tisíc osob se statusem „tolerovaný“ imigrant, přičemž 100 tisíc z nich mělo odmítnutou žádost o azyl. Dalším téměř 40 tisícům „tolerovaným“ imigrantům byl dovolen pobyt, protože ztratili cestovní doklady. To v České republice neexistuje, pokud žadatel neuspěje, musí území opustit.

Je zřejmé, že administrativní postupy uplatňované v ČR v oblasti cizineckého práva na jedné straně brání vzniku problémů, s nimiž se potýkají země k migraci vstřícné, na druhé straně jsou zdrojem mnoha nespravedlností a lidských tragédií. I vstřícné Německo a další země však hlásí, že „loď je plná“. Co s tím?

Řešení existuje. Jen k němu mít vůli

Negativa spojená s důsledky neřízené masové migrace mají nepominutelnou váhu. Politická reakce Evropy, která je v této věci hluboce rozdělená, je neadekvátní situaci. Počítá s tím, že členským státům Unie silou vnutí migrační politiku diktovanou Bruselem, politiku, která v ní v důsledku rozdílných východisek nemůže fungovat. EU sice mluví o nutnosti řešit příčiny migrace, nic praktického pro to však viditelně nedělá.

V článku publikovaném na tomto serveru jsem nedávno zmínil řešení, o němž se – zatím bohužel jen akademicky – diskutuje v médiích. Je jím vytváření bezpečných zón v klíčových zdrojových zemích migrace, zón, kde by byli migranti v bezpečí, nacházeli zde novou životní perspektivu a jejich exodus do Evropy by buď ustal, nebo se omezil. Vznik takových oblastí je podmíněn politickou vůlí a bohužel také reálnou silou, která zajistí jejich bezpečí.

Že to může jít, ukazuje nedávná dohoda prezidentů Trumpa a Putina o příměří v jihozápadní Sýrii. Je samozřejmě otázka, zda má na takovém řešení zájem „hluboký stát“, který Trumpa ovládá. Kdyby ale  i např. v Libyi mocnosti donutily místní autority k tomu, aby hledaly politická řečení a formu mírového uspořádání země, problémů s migrací by výrazně ubylo.

Suverenita Evropy bohužel stojí a padá se spojením s NATO, které nehledá nepřítele tam kde je, tedy v chaosu jejž lze ovládnout, zato ho nachází tam, kde není – v Rusku.  Armády evropských států by spolu s českým expedičním sbůrkem mohly odvést na severu Afriky nepoměrně užitečnější práci, než když budou dráždit Rusa v Pobaltí.

Jediné co chybí k tomu, aby se pro Afričany valící se do Itálie vytvořila na území jejich kontinentu možnost zůstat a vést zde důstojný život, je politická vůle evropských politiků, plodů toho, čemu říkáme demokracie. Většina z nich má bohužel starost především o svá korýtka, jejichž udržení je podmíněno podporou válečného štvaní.

Pár otázek závěrem

Zmíněný způsob řešení neřízené migrace má ještě jednu podstatnou výhodu: zahrnuje i pomoc pro ty migranty (a bohužel i uprchlíky), kteří na mezinárodní ochranu na území členských států EU z objektivních důvodů nedosáhnou. Tedy i pro ekonomické migranty a další podobné kategorie.

Důsledkem masové migrace je i personální devastace zdrojových zemí. Odcházejí obvykle ti nejaktivnější, kteří by mohli vlastní zemi pomoci. Potřebují jediné – mít životní perspektivu.

Je tragické, že si to hodnostáři EU neuvědomují. Nebo uvědomují a „řeší“ situaci podle jiných not?

Pravda je, že rozmlácená Sýrie a Libye či vyhladovělý Sahel jsou v současnosti jen zdevastovanou hračkou ve špinavých prackách moci a korporací. Globální moci a kontrole surovinové základny se ale vymyká hlavně Rusko a Čína. Na Čínu se ještě necítí, ale Rusko, to je pro korporace bytnící ze zbrojení docela lákavé sousto, není-liž?

Proto migranty „z humanitárních důvodů“ (přirozeně) do Evropy a vojáky na Východ?

Ilustrační obrázek: Autor –  Irish Defence Forces from Ireland – LE Eithne Operations 28 June 2015, CC BY 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=41249816