V aktuálním seriálu se historik Jiří Malínský obšírně věnuje dějinným osudům československého druhého odboje.
Imunitní prostředky demokracie
Získané zkušenosti „nás poučují, že k zabezpečení demokracie nestačí jen určité právní formy a řády. Ukázalo se, že lze demokratických forem řešení demagogicky využít k nastolení protidemokratického režimu.“ (s. 159–160, podčást 23, zvýraznění PVVZ). Demokratické formy a procedury nestačí; demokracii nelze omezovat na většiny; ohlupující fašistické propagandy jsou s to zlomit i tuto bariéru. Demokracie se musí naplnit určitým obsahem a prochvít demokratickým cítěním a občanskou aktivitou lidu. Musí usilovat o rovnováhu mezi jednotlivcem a společností. Zásada svobodného sebeurčení musí být vztažitelná na jednotlivce i národy a doplněna sociální spravedlností. Musí být odstraněno hromadné násilí. „Nesmíme však demokracii zaměňovat s učením o neodporování zlu a násilí, naopak, těm musí demokracie čelit a proti nim musí statečně bojovat všude. Neobejde se tedy bez prostředků mocenských jako žádný systém“ (s. 160, podčást 23) A tato forma může být použitelná také vždy a výhradně až jako poslední možnost.
Nelze jednostranně-apriorně určovat životní a pracovní podmínky. „Zásada osobní odpovědnosti tak vyvažuje nezadatelný nárok na osobní svobodu.“ (s. 160, podčást 23) „Dosud v celé soustavě hospodářství nebyla lidská práce základem, nýbrž pouhou součástí výrobních nákladů.“ (s. 161, podčást 24) Hospodářský život nepřevzal ani formální znaky demokracie. Souladu výroby a skutečných potřeb bude možno docílit plánovitým hospodářstvím. Zaměstnanec (člověk práce) se tak stane rovnoprávným činitelem.
Důsledné uplatnění demokracie v životě politickém, hospodářsko-sociálním a kulturním dotvoří skutečný individualismus dostupný každému. „Ale demokratickému individualismu náleží budoucnost, jen v něm je životodárný základ demokracie, která potřebuje osobností, ovšem nikoli toliko jedné nebo několika vůdcovských, nýbrž co největšího množství osobností; ba demokracie vlastně vyžaduje, aby každý občan se stal osobností, činným nositelem demokratického řádu.“ (s. 162, podčást 25, zvýraznění PVVZ) Je to také předpoklad dostatečného výběru vedoucích – při převaze společenského prvku. Demokracie nemůže být nepolitickou. „Odpolitizujte veřejnou správu a dáte ji do rukou vysoké byrokracii, která z ní vytvoří svůj stát ve státě, vymykající se veřejné kontrole. Odpolitizujte hospodářství a ponecháte je kapitalistům, kteří se už přičiní, aby demokracii bylo odzvoněno. Odpolitizujte školy a budou vám vychovávat z dětí ‚nepolitické‘ fašisty. Odpolitizujte armádu, vezmete jí ideu, za kterou se má bít, a bude ochotna sloužit každému, kdo chce ‚dělat pořádek‘. Odpolitizujte politiku, zrušte strany, tím zabráníte svobodnému tvoření politické vůle a jste v autoritativním státě s jednou stranou a s diktaturou.“ (s. 163, podčást 25) Nepolitičnost je pouze rouškou reakce. Program demokracie vnáší do věcí veřejných podnětný tvůrčí neklid (pohyb) založený na jednotě ducha a svobodného smýšlení.
Vzdát se demokracie znamená vzdát se vlastní individuální sociální zletilosti-plnoletosti. Změť siláctví a slabosti není variantou. Předpokladem úspěchu je demokracie demokratických individualistů-individualit. Jen demokracie usiluje o vládu rozumu a mravnosti. Kontrola, diskuse, myšlenka jsou předpokladem vítězství pravdy.
Obnova v osvobozené republice
Druhá část První úkol: rychlá a energická obnova (s. 165–169) se obírala prvními kroky po osvobození republiky. Předpokládaná prozatímní Národní revoluční vláda, případně sněm, provede prezidentskou volbu: „Autorita i důvěra, jíž si získal dr. Edvard Beneš v celém národě, činí nepochybným a žádoucím, aby vedení státu bylo svěřeno jemu.“ (s. 165) Národní revoluční výbor se rozšíří – předpokládal program – na Národní revoluční sněm. Mandáty Národního shromáždění z roku 1935 nebudou obnoveny stejně tak jako pomine válečná účinnost londýnského prozatímního státního zřízení. Proto první přechodné období bude bez voleného parlamentu. Stejně bude nutné rychlé vyřešení menšinové otázky vylučující vměšování do vnitřních věcí republiky a obnova hospodářství zpočátku řízeným hospodářstvím ve smyslu hospodářské demokracie. V zahraniční politice bude vláda usilovat o součinnost středoevropských států. (Je tu zřetelná inspirace kroky Národního výboru z podzimu 1918.)
Vládě bude svěřena příprava nové ústavy a reformy veřejné správy a školské soustavy. Současně by musela vyplnit přechod k normálním poměrům pod dohledem Národního revolučního sněmu. Zpracování nového volebního zákona zaručí přechod k ústavním poměrům. Stát nesmí ve svých občanech vidět poddané. „Svobodná republika chce budovat na součinnosti všech, nikoli na komandované poslušnosti a otroctví, které jsou skutečným pozadím ‚bleskových úspěchů‘ diktatur.“ (s. 169, podčást 29).
Politický půdorys v demokratické budoucnosti
Třetí část Politický život v obnovené republice (s. 170–184) postupně rozvedla resumující obsah části druhé. Nová ústava a na ní založené reformované státní zřízení upravuje poměr mezi zeměmi; ústřední řízení státu bude současně zahrnovat rozsáhlou správní decentralizaci spojenou s širokou místní samosprávou; „Speciální nároky slovenské budou zajištěny náležitým podílem Slováků na ústřední správě a tím, že správa Slovenska bude v jejich rukou (při zachování zásady vzájemné výměny veřejných zaměstnanců mezi zeměmi)“. (s. 170, podčást 30, zvýraznění PVVZ) Toto pojetí navazuje na Benešovy ‚novoaktivistické‘ návrhy z let 1936–1938 a z jednání s prvorepublikovou slovenskou politickou scénou v létě 1938 a implikuje výsledné pojetí československé federace z let 1968–1992. Podle programu československá jednota (benešovské českoslovenství) není ukončena, ale zůstává úkolem, který přihlédne k existujícím rozdílům mezi oběma částmi republiky „především tím, že sociální a hospodářské poměry Slovenska budou povzneseny na úroveň západních zemí“ (republiky, s. 171 – JM) posílením přerozdělovacích procesů. To by mělo překlenout i panující, případně přežívající vnitročeskoslovenské partikularismy.
Nový parlament musí být skutečným představitelem svobodné vůle lidu. Hodně to závisí na vhodné úpravě volebního řádu a na demokratické občanské aktivitě (subjektu). Je nutné čelit partokratickým tendencím i bytnění státní byrokracie, tj. zbavit se křiklavých prvorepublikových nedostatků a přešlapů. Program se stavěl i proti „pětkám“ či „osmičkám“. „Úpadek našeho parlamentarismu budiž nám největší výstrahou, jíž se musíme dát poučit. Bude nám proto vytvořit parlament na pozměněném základě, dát občanstvu nový volební řád a postavit strany na právní a politický základ odpovídající jejich funkci.“ (s. 172, podčást 32) Hodně bude záležet na dialektice občanství a ovčanství. Senát by měl být zrušen; jeho poslání by podle názoru ÚVOD měly nahradit dva zvláštní sbory bez zákonodárné pravomoci: Státní rada hospodářská (SRH) a Státní rada kulturní (SRK) s právem zákonodárné iniciativy. Občané by již neměli volit vázané stranické kandidátní listiny, ale měli by vycházet z individuálního principu. Volební období se mělo zkrátit na 5 let, aktivní volební právo se mělo nastolit od 21 let. Pasivní volební právo pro zákonodárský sbory mělo být od 30 let, v případě komunálních samospráv od 26 let.
Nový jednací řád parlamentu by měl zavést povinnou přítomnost poslanců se sankcemi až do ztráty mandátu. Pro přijetí zákona bude potřeba nadpoloviční většina všech členů sněmovny, což by mělo platit i pro kvalifikovanou většinu. Obecná rozprava o zákonech měla předcházet jednání ve výborech. Propříště bude pro posílení svého úřadu prezident volen přímo lidovým hlasováním a to prostřednictvím zvláštních volitelů pro posílení váhy tohoto aktu. Bude také zaveden náměstek prezidenta (viceprezident). Právo zákonodárné iniciativy bude příslušet vládě, přesně vymezené skupině parlamentu, Státní radě hospodářské, Státní radě kulturní a většímu počtu voličů (minimálně kolem 250 000 spolunavrhovatelů). Pro vládu bude potřeba zvýšit závaznost zákonů, parlamentní kontrolu a zostřit předpisy o inkompatibilitě. Přesněji budou vymezeny i kompetence jednotlivých ministrů a trvale bude zaveden institut státních tajemníků.
Dojde k rozšíření občanských svobod a práv (právo na práci, na zaopatření ve stáří a nemoci, společné užívání přírodního bohatství); vyžádá si to speciální zákony, zejména reformu tiskového práva. Podle programu by mělo dojít také k revizi některých právních norem (občanský zákoník, trestní právo); všechno bude uzpůsobeno potřebám jednokomorového parlamentu. Nebude vypracována nová ústava a všechny změny-novelizace budou vtěleny do ústavy ze zimy r. 1920. Menšinová legislativa bude převedena do obyčejného zákonodárství s výjimkou možných nutných nových ústavních zákonů.
Politické strany nemohou být budovány na prvorepublikovém základě. Boj proti jejich zpohodlnění vyžaduje přirozenou politickou diferenciaci a pravděpodobně nové politické formace. „Strany, odmítající demokratický program nebo vlastní vnitřní demokratické zřízení, nebudou povoleny. Ale v rámci demokratického řádu budou strany svobodné, nebudou vázány na koncesionování.“ (s. 177, podčást 35) Bude úkolem vlády prosadit malopočetní stranickou soustavu i rozhodnout o přechodu k ústavním poměrům.
Předchozí díly: