Politolog Petr Drulák píše o posledním úspěchu Trumpa v OSN v podobě proizraelského plánu pro mír v Gaze a o jeho důsledcích.
Kdykoliv OSN jedná o Izraeli a Palestině, ocitají se USA v izolaci. Sami většinou nemají šanci své proizraelské představy prosadit, tak alespoň hlasují proti návrhům druhých. V Radě bezpečnosti je vetují, na Valném shromáždění vetem nedisponují. Aby s Izraelem na hlasovacím záznamu nebyly v opozici k přijímaným rezolucím sami, dávají dohromady bizarní skupinku tuctu nesouhlasících sestávající z tichomořských ostrovů a po jednom či dvou států z Latinské Ameriky a střední Evropy, obvykle s Českou republikou a Maďarskem.
V půlce listopadu tomu bylo jinak. Rada bezpečnosti schválila Trumpův, proizraelský mírový plán pro Gazu. Rozhodnutí rady bezpečnosti je v rozporu s dlouhodobými postoji OSN i klíčových velmocí. Přichází šest neděl od počátku „příměří“, během nichž Izrael zabil kolem tří set Palestinců a jeho nejvyšší představitelé neskrývají, že do budoucna v Gaze žádné Palestince nechtějí. To, že rozhodnutí nevetovaly ani Rusko, ani Čína je diplomatickým triumfem prezidenta Trumpa a katastrofou Palestinců.
Skutečným autorem mírového plánu není sám Trump, nýbrž jeho zeť Kushner. Už za Bidenovy administrativy mluvil o proměně místa zužovaného bídou, represí a extrémismem na developerský a turistický ráj. Plán je jednoduchý: odsunout z Gazy Palestince a pozvat developery, kteří na jejím středomořském pobřeží vystaví hotely a kasina. S pomocí umělé inteligence vytvořili kushnerovci na jaře široce komentované video předvádějící, jak by Gaza mohla vypadat.
Rezoluce Rady bezpečnosti vytváří z Gazy protektorát, který bude nejméně do konce roku 2027 spravován Mírovým výborem v čele s Trumpem. Americký prezident bude rozhodovat i o obsazení výboru, nejspíše přizve americké a arabské oligarchy. Bezpečnost bude v rukách Izraele, Egypta a mezinárodní stabilizační síly, která bude v koordinaci s nimi v Gaze působit. Hamás má být odzbrojen a Izrael se má začít stahovat, ale jen postupně a za podmínek, které si sám určí. Palestincům nebude zpočátku dovoleno, aby si sami vládli, jejich samospráva bude podléhat mírovému výboru. Vyhlídky na palestinský stát se odkládají na neurčito: pokud se palestinská samospráva přesvědčivě zreformuje a situace v Gaze zlepší, „mohou vzniknout podmínky pro věrohodnou cestu k palestinskému sebeurčení a státnosti“. Takto neurčitá formulace rozmělňuje dosavadní jazyk OSN, který palestinskou státnost podporoval.
Co se v OSN stalo? Pár dní před hlasováním předložilo Rusko alternativní návrh, v němž byl v souladu s dlouhodobým postojem Moskvy i Pekingu jasně zakotven požadavek palestinské státnosti. Nakonec Rusové svůj návrh stahují a spolu s Čínou se při hlasování o americkém návrhu zdržují, čímž umožňují jeho schválení. Ostatních třináct členů Rady bezpečnosti včetně propalestinského Alžírska hlasuje pro. Ruský velvyslanec Nebenzia po hlasování prohlásí, že Rada bezpečnosti zažila „hořký den“ a že Američané ostatní přitlačili ke zdi.
Trumpova diplomacie každopádně použila všech nástrojů repertoáru cukru a biče, které měla k dispozici. Především se jí podařilo získat pro plán všechny mocné státy regionu s výjimkou izolovaného Íránu. Saúdská Arábie a Katar přislíbily miliardy do Kushnerova fondu na výstavbu v Gaze, za plán se postavil jak turecký prezident Erdogan, příznivec Muslimských bratrů, z nichž vychází Hamás, tak i jejich tvrdý potlačovatel egyptský prezident Sisí. S plánem se smířili dokonce i představitelé palestinské autonomie na Západním břehu.
Rusové a Číňani své zdržení zdůvodnili tím, že pokud všichni v regionu plán podporují, nebudou ho sami vetovat. Svoji roli však mohlo hrát i to, že obě velmoci se nacházejí v citlivé fázi vyjednávání s USA, Rusové kolem Ukrajiny, Číňané ve sporu o vzájemném přístupu k technologiím, zdrojům a trhům. Pokud vyšli Trumpovi vstříc v OSN, očekávají od něho vstřícnost jinde.
Plán jasně odmítá Hamás, odzbrojit se nenechá. Na první pohled stojí proti zdrcující přesile, zejména když jeho tradiční podporovatel Írán je oslaben. Ale na Blízkém východě jsou věci zřídkakdy takto jednoznačné. Hamás je v Gaze tak zakořeněn, že pokud tam Palestinci zůstanou, bude tam i Hamás. Izraelci se jich sice chtějí zbavit, ale v tom s podporou sousedů počítat nemohou.
Nejednoznačná je také role Turecka, jehož prezident je zvyklý hrát na obě strany. Než Erdogan loni přerušil vztahy s Izraelem, doprovázel svoji dlouhodobě ostrou protiizraelskou rétoriku intenzivním obchodem s židovským státem. Také společně podporovali Ázerbájdžán v konfliktu s Arménií. Letos si naklonil prezidenta Trumpa a současně vystupňoval rétorické útoky na Izrael i diplomatickou podporu Hamásu. Také je nejbližším spojencem nového islamistického režimu v Sýrii. Pokud by se Turecku podařilo vyslat své vojáky do mezinárodní stabilizační síly, což Izrael nechce za žádnou cenu připustit, získal by Hamás mocného spojence přímo na místě.
Také záleží na tom, jak bude jednat Izrael. Zatím jeho agrese všemi směry sklízí úspěchy. Současně se prohlubuje jeho mezinárodní izolace a rozpadá podpora v americké společnosti. Další vývoj ukáže, zda Trumpův diplomatický úspěch stojí na reálném základě, na němž vyroste nové uspořádání popírající základní palestinská práva, nebo se nakonec prosadí vývoj opačný, v němž naopak nebude místo pro Izrael.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!