Ve svých 102 letech zůstává Francouz Jean Lafaurie neúnavným svědkem jedné z nejtemnějších kapitol evropských dějin.
Bývalý člen odboje, který prošel nacistickým koncentračním táborem Dachau, dnes objíždí školy napříč Francií a předává svůj příběh mladým lidem. „Jsem stále v odboji. Odporuji všemu – důkazem je, že jsem pořád tady,“ říká s úsměvem. Navzdory vysokému věku žije samostatně a udržuje aktivní životní tempo. Pečlivě oblečený, s kravatou a řadou vyznamenání, vzpomíná na minulost s neobyčejnou živostí. Mezi jeho nejcennější ocenění patří vojenská medaile, kterou si cení nejvíce – podle vlastních slov ji člověk získá jen za skutečně výjimečné činy. Jeho cesta k odporu začala už v mládí v jihozápadní Francii, kde vyrůstal v skromných poměrech. Když v roce 1940 viděl fotografie německých vojsk pochodujících ulicemi Paříže, hluboce ho to zasáhlo. Krátce nato se zapojil do šíření ilegálních tiskovin a aktivit odboje. Ve dne pracoval, v noci riskoval život distribucí zakázaných materiálů. Po udání a zatčení v roce 1943 začalo jeho dlouhé věznění.
Postupně prošel několika zařízeními, až skončil ve věznici Eysses, kde bylo internováno přes tisíc členů odboje. Navzdory tvrdým podmínkám si vězni dokázali vytvořit organizovanou komunitu, která zahrnovala kulturní i sportovní aktivity – a především plánování odporu. V únoru 1944 se vězni pokusili o vzpouru. Krátce ovládli zařízení, ale po tvrdých bojích byli nuceni se vzdát. Několik jejich spolubojovníků bylo popraveno. „Odmítli si zavázat oči,“ vzpomíná Lafaurie na okamžiky, které v něm zůstaly dodnes. Následovala deportace do Dachau. První dojmy byly šokující – nepřátelské reakce civilistů i brutalita uvnitř tábora. Lafaurie zde pracoval dlouhé hodiny v nelidských podmínkách a čelil pravidelnému násilí. Přesto přežil téměř rok, mimo jiné díky solidaritě mezi vězni. Jednu z nejsilnějších vzpomínek má na okamžik, kdy kvůli vážné infekci téměř rezignoval na život. „Řekl jsem, že přestanu jíst. Ale kamarád mi pohrozil, že mě nakopne, jestli to udělám. Rozesmálo mě to – a pomohlo přežít,“ popisuje.
Právě drobná gesta podpory podle něj často rozhodovala o životě a smrti. Tábor byl osvobozen na jaře 1945 americkou armádou. Lafaurie tehdy vážil pouhých 36 kilogramů. Po návratu domů se setkal s nepochopením – jeho vlastní matka nedokázala uvěřit tomu, co prožil. Na dlouhá desetiletí proto o svých zkušenostech mlčel. Promluvit se rozhodl až po odchodu do důchodu. Od té doby systematicky sdílí své svědectví, protože věří, že osobní zkušenost má nenahraditelnou sílu. „Jsem jediný, kdo to může říct,“ vysvětluje své odhodlání. Dnes ho znepokojuje vývoj v Evropě, když sleduje zvyšující se napětí mezi státy. Podle něj je právě proto důležité minulost stále připomínat.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.