Krize v Perském zálivu odhalila slabosti současného energetického modelu v Asii. Vítězi jsou země, které existující rizika pochopily včas – Rusko, Čína a Japonsko.
Současná krize v Hormuzském průlivu podle článku Irvana Maulana pro noviny Asia Times odhalila hlubší a dlouhodobější zlom v asijské energetické bezpečnosti: závislost na jediném úzkém a geopoliticky zranitelném chokepointu se stala neudržitelnou.
Události posledních týdnů urychlily posun, který se v Asii tiše formoval už deset let – strategické přesouvání pozornosti od Blízkého východu k Arktidě. Symbolickým momentem byl příjezd tankeru Voyager do Japonska, který nepřiplul z Perského zálivu, ale ze Sachalinu, a obešel všechny tradiční trasy přes Hormuz, Jihočínské moře či Malacký průliv. Tento případ ukázal, že severní trasy se stávají reálnou alternativou k dosavadnímu energetickému uspořádání.
Krize odhalila, že asijské státy dovážely přes 80 % ropy skrze 33kilometrový průliv, jehož politickou i fyzickou kontrolu drží aktéři, kteří mohou tranzit kdykoli omezit. Nejde tedy o to diverzifikovat dodavatele v rámci Perského zálivu, ale o to, že celá architektura energetické bezpečnosti byla postavena na základech, které Asie nemůže ovlivnit ani bránit. Japonsko si tuto zranitelnost uvědomilo dříve než ostatní a už v roce 2018 začlenilo Arktidu do své námořní strategie. Investice do projektů Sakhalin‑1 a Sakhalin‑2, rozvoj výzkumu i první arktické nasazení japonských sil v roce 2020 byly součástí širší severní strategie.
Čína se vidí jako „téměř arktický stát“ a masivně investuje v Arktice
Arktická Severní mořská cesta zkracuje trasu mezi Asií a Evropou o 36–40 % a její využití rychle roste, částečně kvůli tání ledu, ale nyní i kvůli geopolitickému tlaku. Čína tento trend pochopila ještě dříve: označila se za „téměř arktický stát“, buduje ledoborce, rozvíjí Polární hedvábnou stezku a investuje do ruských zdrojů. Díky tomu zvládla energetický šok lépe než většina regionu – má rozsáhlé rezervy, severní infrastrukturu i pozemní ropovody z Ruska. Íránské rozhodnutí umožnit tranzit jen vybraným „přátelským“ státům tak pouze potvrdilo, že Peking si vytvořil energetickou geografii nezávislou na dobré vůli Teheránu.
Podle autora se nyní rýsuje zásadní dělící linie: mezi státy, které mají v severním energetickém prostoru skutečnou přítomnost, a těmi, které ji nemají. Japonsko, Čína a samozřejmě Rusko tuto pozici mají; Jižní Korea se snaží ji rychle vybudovat; Indie váhá; většina jihovýchodní Asie na to nemá kapacity ani kapitál. Právě tyto státy – Filipíny, Vietnam, Thajsko či Bangladéš – dopadají důsledky krize nejtvrději.
Vznik nového geopolitického prostoru
Dopady přesahují energetiku. Dosavadní strategický rámec Indo‑Pacifiku byl založen na kontrole jižních mořských tras. Pokud však bude stále větší část asijské energetické bezpečnosti proudit přes Sachalin, Murmansk, Jamal a Beringův průliv, vzniká nový geopolitický prostor – jakýsi „Indo‑Arkticko‑Pacifický“ rámec, v němž se sever stává rovnocenným strategickým dějištěm. Japonsko už tuto změnu do své doktríny zapracovalo, zatímco jeho spojenci zatím zaostávají.
Vítězi této transformace jsou státy, které do severu investovaly včas: Rusko jako geografický držitel zdrojů, Japonsko jako americký spojenec se silnou arktickou pozicí a Čína se svou paralelní infrastrukturou. Naopak země závislé na blízkovýchodní ropě přepravované jižními trasami budou čelit trvale vyšším rizikům, která nelze vyřešit pouhou diverzifikací v rámci Perského zálivu.
Maulana tvrdí, že Hormuz se znovu otevře a ceny se uklidní, ale geografický posun, který krize urychlila, je nevratný. Těžiště asijské energetiky se přesouvá na sever a státy, které to pochopí a přizpůsobí se, budou určovat strategický řád příští dekády. Ty, které zůstanou u starých map, zjistí, že svět kolem nich se mezitím zásadně změnil.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.