Čtvrt století po teroristických útocích z 11. září 2001 se stále diskutujeo tom, zda Spojené státy dokázaly porazit terorismus a za jakou cenu.
Volný překlad a redakční zpracování článku Al Jazeery je zamyšlením nad otázkou, jakou cenu zaplatily společnosti v zemích, kde probíhaly americké a spojenecké vojenské operace. Podle projektu CostsofWar Brownovy univerzity si totiž války vedené po 11. září vyžádaly přibližně 4,5 až 4,7 milionu životů, více než 38 milionů lidí vyhnaly z jejich domovů a Spojené státy stály nejméně osm bilionů dolarů. Čísla přitom nezachycují celý rozsah dlouhodobých společenských a politických následků.Dne 11. září 2001 uneslo 19 členů teroristické organizace al-Káida čtyři dopravní letadla. Dvě narazila do budov Světového obchodního centra v New Yorku, třetí do Pentagonu a čtvrté se po odporu cestujících zřítilo v Pensylvánii. Zemřelo téměř 3000 lidí.Reakcí Spojených států nebyla pouze jednorázová vojenská operace proti al-Káidě. Washington zahájil rozsáhlou a dlouhodobou strategii označovanou jako „válka proti terorismu“. První cíl byl jasný – Afghánistán, kde režim Tálibánu poskytoval útočiště Usámovi bin Ládinovi a dalším představitelům al-Káidy.Postupně se však vojenské působení Spojených států rozšířilo. V roce 2003 následovala invaze do Iráku, později letecké a dronové operace v Pákistánu, Jemenu a Somálsku a válka proti Islámskému státu v Iráku a Sýrii. Americká a spojenecká vojenská síla zasáhla také Libyi.Z původně deklarované války proti konkrétní teroristické organizaci se tak během let stal mnohem širší systém vojenských intervencí.
Operace v Afghánistánu začala 7. října 2001. Americké a spojenecké síly během několika týdnů svrhly režim Tálibánu. Tím však konflikt zdaleka neskončil.Následovalo téměř dvacet let bojů, během nichž se Tálibán postupně znovu etabloval jako významná vojenská a politická síla. Spojené státy se pokoušely současně porazit povstalce a vybudovat stabilní afghánský stát a bezpečnostní struktury schopné převzít odpovědnost za zemi.Podle odhadů CostsofWar zemřelo v přímém důsledku války přibližně 176 000 lidí. Další oběti si vyžádaly hlad, nemoci, zničená infrastruktura a nedostupná zdravotní péče.V roce 2021 Spojené státy a jejich spojenci Afghánistán opustili. Tálibán během několika týdnů znovu převzal kontrolu nad zemí.Problém Afghánistánu tak ukázal jeden z hlavních paradoxů poválečné americké politiky: vojenská převaha může relativně rychle svrhnout vládu, ale mnohem obtížněji dokáže vytvořit stabilní politický systém, který bude schopen dlouhodobě fungovat bez zahraniční vojenské přítomnosti.
Ještě zásadnější důsledky měla invaze do Iráku.Spojené státy zahájily útok 19. března 2003 s tvrzením, že režim Saddáma Husajna představuje hrozbu mimo jiné kvůli údajnému držení zbraní hromadného ničení. Tyto zbraně se však v Iráku následně nenašly.Právě tato skutečnost dodnes představuje jeden z nejspornějších momentů americké zahraniční politiky 21. století.Válka přitom nebyla pouze otázkou svržení Saddámova režimu. Rozpad iráckých státních struktur přispěl k rozsáhlé destabilizaci země. Následovaly sektářské konflikty, povstání a později vzestup Islámského státu.Podle odhadů uvedených v analýze bylo v přímém důsledku irácké války zabito přibližně 315 000 lidí. Skutečný počet obětí je však předmětem dlouhodobých sporů, protože různé studie používají odlišné metody výpočtu.To je důležité i pro celkový údaj 4,5 až 4,7 milionu mrtvých. Nejde o přesně spočítané oběti amerických bombardování. Jde o modelovaný odhad přímých i nepřímých úmrtí způsobených konflikty, včetně následků nemocí, podvýživy, zničeného zdravotnictví nebo kolapsu základních služeb.
Války po 11. září změnily také způsob, jakým Spojené státy používají vojenskou sílu.Vedle klasických pozemních operací se výrazně rozšířily letecké údery a používání bezpilotních letounů. Drony umožnily zasahovat proti ozbrojeným skupinám i v zemích, kde Spojené státy formálně nevedly klasickou válku.Pákistán, Jemen a Somálsko se staly příklady konfliktů, v nichž byla americká vojenská přítomnost často méně viditelná než v Afghánistánu nebo Iráku.Podle údajů BureauofInvestigativeJournalism bylo od roku 2004 v Pákistánu zaznamenáno více než 400 amerických úderů, které měly zabít tisíce lidí. V Jemenu byly zaznamenány desítky až stovky úderů a nájezdů, jejichž oběťmi byli rovněž civilisté.Problémem zůstává nejen samotný počet obětí, ale také otázka odpovědnosti. Čím méně viditelná je vojenská operace a čím méně transparentní jsou její pravidla, tím obtížnější je přesně určit, kdo byl zabit, proč byl označen za legitimní cíl a zda mezi oběťmi byli civilisté.V roce 2011 se Spojené státy a jejich spojenci zapojili do letecké operace v Libyi, která byla schválena Radou bezpečnosti OSN. Operace přispěla k pádu Kaddáfího režimu. Libye však následně nedokázala vytvořit stabilní politický systém a země se propadla do dlouhodobého konfliktu mezi soupeřícími mocenskými centry.Podobný problém se objevil v Sýrii, kde se americké síly od roku 2014 účastnily boje proti Islámskému státu.Američané a jejich spojenci použili desetitisíce bomb a dalších zbraní. Koalice oficiálně přiznala 1417 civilních úmrtí způsobených jejími operacemi, zatímco organizace Airwars dospěla k výrazně vyššímu odhadu – mezi 8264 a 13 360 civilními oběťmi.Rozdíl mezi oficiálními a nezávislými čísly přitom ilustruje jeden z dlouhodobých problémů těchto válek: o počtu civilních obětí často neexistuje jednotná evidence.
Počet mrtvých je ale pouze jednou částí lidské ceny.CostsofWar odhaduje, že války po 11. září vyhnaly z domovů více než 38 milionů lidí v Afghánistánu, Iráku, Pákistánu, Jemenu, Somálsku, na Filipínách, v Libyi a Sýrii.Někteří uprchli do zahraničí, jiní se stali vnitřně vysídlenými osobami.A důsledky vysídlení mohou přetrvávat celé generace. Člověk, který během války opustí svůj domov, může přijít nejen o bydlení, ale také o vzdělání, zaměstnání, sociální vazby a majetek. Děti vyrůstající jako uprchlíci přitom mohou čelit problémům s přístupem ke vzdělání a zdravotní péči ještě dlouho poté, co samotné boje skončí.Afghánský příklad je v tomto ohledu mimořádně názorný. Miliony Afghánců během desetiletí opakovaně překračovaly hranice mezi Afghánistánem, Íránem a Pákistánem.
Ani po skončení americké vojenské přítomnosti však jejich životní nejistota neskončila.Lidské náklady se samozřejmě neomezily na obyvatele zemí, kde se bojovalo.Stovky tisíc amerických vojáků sloužily v Afghánistánu a Iráku. V Afghánistánu zahynulo přibližně 2500 amerických vojáků a kolem 20 000 bylo zraněno. V irácké válce podle údajů amerického ministerstva obrany zemřelo 3481 amerických příslušníků ozbrojených sil a více než 31 000 bylo zraněno.Ještě méně viditelnou částí bilance jsou psychické následky.Podle CostsofWar zemřelo v důsledku sebevražd přibližně čtyřikrát více amerických vojáků a veteránů než přímo v bojích. Posttraumatická stresová porucha, traumatická zranění a další zdravotní problémy tak představují dlouhodobou zátěž nejen pro samotné veterány, ale také pro jejich rodiny a veřejné rozpočty.Válka měla také obrovský ekonomický rozměr.Costs of War odhaduje, že Spojené státy na post-11. zářijové války vynaložily přibližně 5,8 bilionu dolarů. Pokud se započtou budoucí náklady na péči o veterány, celková částka se dostává nejméně k osmi bilionům dolarů.A skutečná cena může být ještě vyšší. Do podobných výpočtů lze jen obtížně zahrnout ztracené pracovní roky, dlouhodobé zdravotní náklady, úroky z dluhu nebo příležitosti, které by vláda mohla financovat místo vojenských operací.Americká veřejnost přitom postupně ztrácela ochotu podporovat rozsáhlé zahraniční intervence. Po zkušenosti s Afghánistánem a Irákem se „foreverwars“ staly v americké politice synonymem konfliktů, jejichž cíle se postupně rozplývají a jejichž konec je stále obtížnější definovat.
Bilance posledních 25 let proto není pouze statistikou válek. Ukazuje hlubší změnu americké zahraniční politiky.Po konci studené války vstupovaly Spojené státy do 21. století jako jednoznačně nejsilnější světová mocnost. Po 11. září využily svou vojenskou převahu k rozsáhlým intervencím, jejichž cílem bylo odstranit teroristické hrozby, změnit politické režimy nebo podpořit vznik nových bezpečnostních struktur.Výsledky jsou však rozporuplné.Al-Káida byla výrazně oslabena a Islámský stát přišel o své územní struktury. Zároveň ale terorismus nezmizel a některé vojenské intervence přispěly k rozpadu států, vzniku mocenských vakuí a novým konfliktům.
Afghánistán se po dvaceti letech vrátil pod vládu Tálibánu. Irák zůstal dlouhodobě destabilizovanou zemí. Libye se nedokázala stabilizovat a Sýrie prošla jednou z nejničivějších válek moderního Blízkého východu. Bilance netvrdí, že všechny následné konflikty lze jednoduše připsat Spojeným státům. Vnitřní rozpory jednotlivých zemí, působení místních ozbrojených skupin, Íránu, Ruska, regionálních mocností i dalších aktérů hrály významnou roli. Americké intervence však často vytvořily podmínky, které následný vývoj zásadně ovlivnily.Čtvrt století po 11. září se tak nabízí otázka, zda se změnil způsob, jakým velmoci přemýšlejí o použití vojenské síly.Jedním z hlavních poučení může být skutečnost, že vojenské vítězství a politický úspěch nejsou totéž.Je možné svrhnout vládu. Je mnohem obtížnější vytvořit funkční stát. Je možné zlikvidovat část ozbrojené organizace. Je mnohem obtížnější odstranit podmínky, které umožňují její vznik. A je možné vyhrát jednotlivou bitvu, aniž by bylo jasné, jak má vypadat mír.Právě tento rozdíl pomáhá vysvětlit, proč se války po 11. září staly tak dlouhými a nákladnými.Bilance přibližně 4,5 milionu mrtvých, desítek milionů vysídlených a nákladů v řádu bilionů dolarů proto není jen účet za jednu americkou zahraničněpolitickou éru. Je varováním před představou, že složité politické a společenské problémy lze dlouhodobě řešit především vojenskou silou.Dvacet pět let po 11. září už proto nejde pouze o otázku, zda byly některé války oprávněné. Jde také o otázku, zda jejich výsledky odpovídaly ceně, kterou za ně zaplatily miliony lidí a zda se podobná cena nemůže v budoucnu opakovat.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.