Rozsáhlá recenze historika Jiřího Malínského věnovaná knize Inventura aneb kam jsme došli kriticky bilancuje polistopadovou proměnu české ekonomiky a společnosti a hledá východiska pro jejich budoucí směřování.
Kupónovka
Přinášelo to řadu praktických problémů občanské každodennosti i hospodářského života. A také vysoké politiky – navzdory existenci ústavního zákona o referendu, kterému se Mečiar i Klaus prostě – za faktického Havlova přihlížení – prostě vyhnuli.
Mezitím pokračoval kupónový sen o zlatém teleti. Byl provázen hysterickým lustračním berufsverbotem, stejně pokryteckým a svatouškovským jako většina politických polistopadových aktů nejen tohoto druhu. Na slavnosti k prvnímu výročí týdeníku Československý profit vystoupil i ‚otec‘ transformace Václav Klaus s poněkud osobitým výrokem „že nejlepším dokladem její úspěšnosti je pokles hrubého domácího produktu“ (s. 80, zvýraznili autoři; pokud doufal v udělení Nobelovy ceny za politickou ekonomii, hořce se zklamal). Bylo by bývalo možné i další stigma: vynucené i dobrovolné odchody pracovníků z ministerstev či následkem rušení krajů (k 1. lednu 1991) nebo také policie či justičních orgánů.
Autoři ze vzpomínkových sutin vzkřísili záslužně i pojetí gradualistické koncepce transformace. Jejich hlavou byl místopředseda české vlády František Vlasák (OH, 1912–2005), dalším neméně výrazným představitelem i někdejší osvětimský vězeň a spolutvůrce volných sobot (1966–1967) Miloš Pick (1926–2011). Jedním ze sporných bodů privatizace byla představa o vedení vznikajících firem prostřednictvím odborně i prakticky často sterilních akcionářů. V původních až desetitisícových sešlostech pak už bylo zcela nemožné jejich všednodenní řízení a spravování. Proti populistické demagogii kupónové privatizace s problematickou podporou Občanského hnutí a demagogického obvinění z hledání postkomunistických údajných třetích cest ovšem nemohli uspět.
Bublinové vlastnictví kupónových „akcionářů“ řady velkých podniků záhy splasklo; do hry se velmi různými způsoby postupně dostali první velkovlastníci současnosti. Zprostředkujícím článkem tohoto procesu se staly tzv. privatizační investiční fondy. Světlo světa spatřily stovky samozvaných odborníků, kteří se deklarovali jako spasitelé tzv. DIKŮ. Podle toho také dopadala kvalita a výsledky. Nakonec se prosadilo pět největších fondů často vázaných na koexistující velké banky. Jedna z nejspornějších postav klausovské transformace emigrant Viktor Kožený (nar. 1963) svou bombastickou kampaní vlastně „kupónovku“ uvedl do chodu. „Proslavil se“ se řadou svých aktivit (jak uvádí česká Wikipedie, od r. 2004 je na něj v jeho bahamském zátiší vydán český mezinárodní zatykač). Mimoto je trestně stíhán v USA; jedním ze zvlášť „vypečených“ kousků Koženého je likvidace Československé (České) námořní plavby (založena 1959, rozkradení) a tím i podstatné oslabení možností českého globálního zahraničního obchodu. Obdobně se vyvíjela kauza Mostecké uhelné společnosti. A řady dalších společností. Autoři proto vznášejí naléhavou řečnickou otázku: „Jak se mohlo vůbec stát, že i takové firmy, jakou byla ČNP – firmy ziskové, tradiční a nesporně s velkým potenciálem růstu atd. mohl někdo škrtnutím pera poslat v konečném důsledku do likvidace?“ (s. 89)
Kampeličky
Morálka zpozdilého neoliberalismu se dotkla i družstevních peněžních ústavů – následnických kampeliček. Jejich kleptokratické krachy se postupem času znásobily. Celkem nakonec z tohoto sektoru zmizely dvě třetiny vložených úspor. Spouštěcím mechanismem byly jejich navenek atraktivní úrokové politiky. Velký prostor pro manažerská finanční kouzla aranžovala legislativa z r. 1995 faktickým zúžením působnosti pro tehdejší dozorový Úřad pro dohled nad spořitelními a úvěrovými družstvy. Transformační „prostomyslnost“ i zde přes četná varování postupovala svými „cestami“. Atraktivita nabídek v době hroucení řady „kamenných bank“ byla opravdu vábivá. Kampeličky se záhy pro velkorysost nabízených slibů dostaly do potíží (jen v roce 2000 se jich zhroutilo 54). Pomíjení pravicových iluzionismů („letadlová poetika“) trvalo poměrně dlouho. Nakonec se – jak připomínají autoři – konalo na počátku léta 2001 v PČR veřejné slyšení ke krizi sektoru záložen. Mravní propad společnosti dosáhl svého dalšího polistopadového „vrcholu“.
Vládu hájili poslankyně Hana Orgoníková (1946–2014), nejvyšší státní zástupkyně Mgr. Marie Benešová (1948–2024) a autor (Jaroslav Šulc). Na jeho repliku „Odmítám vinu za vaši hamižnost! Do tohoto průšvihu jste se dostali vlastní lakotou, a nikoliv mojí vinou.“ (s. 91) následovalo rozlícení postižených přítomných. Následná polistopadově alibistická mravní rozlícenost byla ztlumená také postiženým bývalým rektorem Vysoké školy ekonomické; tím slyšení skončilo. A dodatečně dotázaná právnička pravila alibisticky: „Však vy na ministerstvu si už nějak zase poradíte.“ (s. 92) Tato modelová „takňáková“ situace je jednou ze systémových charakteristik asi nejen postkomunistické Evropy.
Věc byla nakonec řešena zvýšením státního dluhu. A autoři dodávají „Dodejme, že kampeličkářská lobby byla tak agresívní, že se domohla výplat nejen jistiny, ale i těch nemravně vysokých úroků, kvůli kterým své peníze do kampeliček kdysi vkládali – a pro mnohé z nich to tak vůbec nebyl špatný obchod.“ Protiakcí vlády byla radikální novela zákona o spořitelnách a úvěrních družstvech, jemuž byla s to dostát pouhá desetina existujících záložen. Zhruba o 10 let později proběhla aféra Metropolitního spotřebního družstva (2013, během následných soudních sporů si vzal život žalovaný soudní znalec) a obdobný ráz měla další aféra První družstevní záložny.
Další zdrojnicí krádeží se staly před listopadem 1989 rutinní bankovní úvěry na trvale se obracející zásoby. Během transformačního období se tento zavedený koloběh změnil: převládající nízká tvorba zisku poznamenaná při používání starých odpisových norem za současného enormního nárůstu cen. Nejvíce tyto jevy byly soustředěny ve zpracovatelských oborech poznamenaných nedostatkem jak investičního, tak provozního kapitálu. Projevovalo se to v pasivech, kde klesal podíl vlastního jmění. V zemědělství byl břemenem nesplacený privatizovaný majetek státních statků novými nabyvateli včetně rovněž nesplácených bezúročných půjček. Váha těchto financí byla soustředěna v České konsolidační agentuře. To umožňovalo dlužníkům pod cenou odkupovat vlastní dluhy.
Státní záruky za tyto dluhy vyhřezly znovu po dvaceti letech. Džungle státních garancí vedla tehdejšího ministra financí Miroslava Kalouska počátkem května 2013 k zjišťování aktuálního stavu těchto záruk a popsání možností státu při případných soudních sporech. Výsledkem těchto přezkumů bylo podání trestního oznámení na neznámého pachatele. Dalším rozměrem těchto „úspěchů“ byl zrod svébytného černého trhu, jehož předmětem byla i po dvaceti letech dodatečná sprška zahraničních žalob pro ručení za úvěry, poskytovaném ústřední bankou státním podnikům před privatizací.
Další taje transformace
Další privatizační větví se staly tehdy „neprivatizovatelné“ často poměrně velké podniky dosud se nacházející v éře „divokých“ (právně takřka nulitních) „devadesátek“. Byly a jsou provázeny temnými a obtížně vyšetřitelnými vraždami, jež se táhnou až do současnosti. Dávnějšího data je případ lehkých topných olejů. Platí to např. o stále živé aféře Dozimetr. Patří sem i Jiřikovského bitcoiny a jejich nedávné prolnutí s ministerstvem spravedlnosti, správními i justičními orgány, na něž společnost doplácí nebo doplácela desítkami mld Kč.
„Pozoruhodnou“ privatizací byl i ostravský hutní komplex. NHKG, postavená v padesátých letech minulého století, byla v devadesátých letech rozdělena na strojírenskou Vítkovice a. s. a ocelárnu s válcovnou Vítkovice Steel a. s. Minimálně v druhém případě se podle autorů jednalo o podnik světové špičky. Na konci devadesátých let však byl na pokraji bankrotu. Východiskem z nouze se měl stát systém tollingu (především odstřižení různých „zprostředkovatelů“). Kolem Vítkovice Steel po r. 2005 probíhaly privatizační pokusy s podivnými závěry, jež zpochybnily komerční úspěšnost firmy. Praktickým „výstupem“ byla výroba 3,5 mil. t surového železa (40. místo na světě) za Slovenskem (4,5 mil. t, 35. místo) a Rakouskem (7,1 mil. t, 22. místo). O rok později ČR vyprodukovala 2,5 mil. t.
Nová huť (NHKG) vykazovala r. 1999 ztrátu 3,4 mld. Kč. Vláda se ji pokusila stabilizovat státní finanční pomocí 3,5 mld. Kč a nakonec rozhodla o přímém prodeji strategickému investorovi schopnému dokončit restrukturalizaci podniku. Navrhovaný proces byl znesnadňován nejasnou vlastnickou strukturou (firma Petrcíle). Následně se strhl pokřik lobbistů. Zmatky stupňovaly i protesty zmanipulovaných zaměstnanců dožadujících se „spásné“ privatizace. Nakonec se vytouženým „všespasitelem“ stala indická globální firma Mittalsteel. NH získala za 360 mil. Kč. Za 5 let docílila zisku 40 mld. Kč. Následovaly další soudní spory, které se nakonec podařilo urovnat. V r. 2019 v NH nastoupila firma Liberty House Group, která během dvou let ze ziskové učinila vysoce ztrátovou firmu.
Mostecká uhelná je nejlépe charakterizovatelná tímto autorským postřehem: „Pro srovnání – rozsudek ve Švýcarsku padl po krátkém procesu již před lety a byly tam vyneseny několikaleté tresty vězení. Švýcarské soudy jsou asi rychlejší než české soudy. I když se tvrdí, že švýcarská vězení jsou velmi tolerantní a nesrovnatelně lepší než česká, zatím nikdo z odsouzených si trest do Švýcarska nešel odsedět, byť by to odsouzené zbavovalo povinnosti výkonu trestu v ČR.“ (s. 105) Takto zhodnocený nákup firmy za státní peníze opět nejlépe dokládá až univerzální „tvarohovost“ polistopadového Česka.
Obdobně tunelování OKD (Ostravsko-karvinských dolů) jejich „managerským“ vedením dlouhodobě přihlížel stát. Aféra firemních (podnikových) bytů, „privatizovaných“ za 40 000 Kč (cenu stanovil „soudní znalec“) proběhla za hlubokého mlčení Sobotkova ministerstva financí. Bakalova „privatizace“ /prichvatizace/ Bakalovi zprvu jasnou věc převedla během let do vod mezinárodního obchodu nemovitostmi; závěry poslanecké vyšetřovací komise z r. 2019 nenašly dotažení a náležitého pokračování. Autorský dovětek je charakteristický: „S odstupem času je patrné, že kolem této transakce se opět pohybovali mnozí lobbisté známí z jiných podivných akcí např. v případě privatizace hutí.“ (s. 106) Vše vázlo na neprokazatelném prokázání úmyslu.
Obdobnými „parametry“ se vyznačovaly i další „privatizace“. Autoři se věnují líčení deetatizace Transgasu (dnes stržená-devastovaná budova na severním okraji Václavského náměstí), ČEZ (v současnosti nákladně reetatizován), nebo Unipetrolu. Zvlášť spornou a mravně relativizující je takřka celosíťová privatizace vodárenství nebo rozbití celostátních sítí drah a hromadné silniční veřejné dopravy. Obdobným močálem je Česká pošta kdysi vzniklá jako státní monopol (regál) za císaře a krále Ferdinanda I. (1526–1564).
Kapitolka Otazníky nad půdním fondem (s. 115–118) je započata líčením prvorepublikové pozemkové reformy a vznikem silné rolnické a selské (dnes farmářské) vrstvy, opory agrární strany. Polistopadové vlastnické restituční „ztvrdnutí“ založené na vracení půdy vyvlastněné mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 ochromilo do značné míry soudní správu (řada sporů není uzavřena dodnes). Dalším důsledkem je mravně rozporná problematizovatelná církevní pozemková restituce provázená „jaksi navíc“ desítkami doprovodných církevních žalob. Vedle tíhy pronájmů (řada staronovomajitelů se zemědělstvím nebo lesnictvím nemá nic společného) se obnovují pozemkové velkodržby. Autoři výmluvně dodávají: „Doufejme, že nová doba, kdy dochází k soustředění velkého pozemkového bohatství v rukách nevelké skupiny jednotlivců, nepovede nakonec k pokračování ztráty soběstačnosti českého zemědělství.“ (s. 117, srv. tabulku 4)