Josef Boleslav Pecka-Strahovský. Zakladatelská osobnost českého a československého socialismu (4. část)

Jiří Malínský Komentáře

Aktuální historický seriál Jiřího Malínského se zaměřuje na historicko-politický portrét českého socialisty a fakticky prvního předsedy sociální demokracie Josefa Boleslava Pecky-Strahovského (1849-1897).

Počátky historické paměti demokratického socialismu

Dělnická otázka se stávala jedním z horkých témat dne. Poprvé se tehdy o slovo hlásili rakouští „prafašisté“ Lineckým programem (1882), z nějž se mj. ustavil schönereriánský směr; dalším vývojem z něj na počátku minulého století vznikla protofašistická Německá dělnická strana (DAP, 1905). Pecka k tomu poznamenal: „Opravu berní ve smyslu progresivní daně z příjmů dovolíme sobě jasněji než pan poslanec vyjádřiti, a sice odstranění všech nepřímých daní a zavedení jediné progresivní daně z příjmů.“ Toto vyjádření zní velmi současně a upomíná také na havlíčkovské stanovisko z Epištol kutnohorských, v němž český politik kritizoval vybírání daně indirektní. Pecka formuloval (byl tehdy počínajícím třicátníkem) řadu dalších možných styčných bodů s Lineckým programem, od nichž si socialisté slibovali způsob jak narušit svou tehdejší klerikálně liberální izolaci a sílící perzekuci socialistického dělnického hnutí.

Stejně až překvapivě v článku Památný únor 1848 z února 1879 otištěném v Budoucnosti Pecka prokázal svou znalost Marxových děl věnovaných roku 1848 a občanské válce ve Francii roku 1871. Svědčí o tom toto jeho výmluvné vyjádření o červnových událostech ve Francii roku 1848: „Rozličným politickým a národohospodářským mastičkářstvím protahovány veškeré žádosti dělnictva, až toto konečně provolalo – první revoluci sociální, v níž po krvavém zápasu podlehlo.“ Pařížská Komuna tedy byla pro Pecku druhým přímým dělnickým povstáním. V článcích z této doby je také patrný Peckův vzestupný ideový vývoj např. ve vývinu jeho hospodářských názorů. V článku Dělnictvo a školy otištěném v Budoucnosti ostře kritizoval pokrytectví tehdejší buržoazie, která na jedné straně mluvila o potřebě vzdělání a na druhé zaměstnávala ve svých továrnách dělnické děti. Zdůraznil v této souvislosti: „‚Jedině v zdravém těle sídlí zdravý duch‘, a tu když práce a odpočinek v pravých poměrech k sobě stojí, může tělo zdravým a duch chápavým býti.“ A v článku „Práva a povinnosti“ v 6. čísle Budoucnosti dále dovodil: „… musí dělnictvu na tom záležeti, aby škola obecná byla dětem dělníků co nejvíce přístupnou učiněna bezplatným vyučováním a obmezením práce tovární“.

Peckovy reflexe dobového globálního vývoje

Kriticky se vyjadřoval i k dalším dobovým (také globálním) událostem a jevům: k prodloužení Bismarckova protisocialistického zákona, ke zneužívání čínské pracovní síly ve Spojených státech amerických či k zamýšlenému rakouskému zákonu o vojenské taxe (měl ji každoročně odvádět každý občan neschopný vojenské služby). Zajímavé je i jeho vyjádření k prospěšnosti socialismu v článku Kapitalismus a socialismus: „… my jsme toho pevného přesvědčení, že se nynější kapitalistický výrobní způsob sám zničí a v socialistický přejde; ovšem, kdo se tomuto procesu včas nepodvolí a praktickým zařízením jej nebude podporovati, upadne v neúprosnou bídu.“ (Budoucnost, červen 1880); dále dovodil: „Vyvlastnění následuje zároveň s dnešní hospodářskou soustavou a vyvlastněncem není socialismus, nýbrž kapitalismus, který hltavě a lakomě po všech (zvýraznil Pecka) pracovních (výrobních – JM) prostředcích slídí.“ V těchto a obdobných úvahách se Pecka a jeho současníci pohybovali mezi romantismem, evolucionismem a revolucionismem.

Mimoto hájil pozitivní přínosnost technického pokroku, sociální blízkost rolnictva (počátek zájmu demokratického socialismu o agrární část společnosti) a všímal si i sociální blízkosti maloživnostníků často žijících v obdobných nebo ještě horších podmínkách než dělníci. V článku Volby v Americe poukázal na ošidnost programů obou hlavních politických stran: demokratů i republikánů. A v závěru roku 1880 se kriticky zmínil o mámivé ošidnosti tzv. svépomoci. V článku Státní pomoc – svépomoc napsal: „Jaký jest stát? Někteří se domnívají, že stát jest strašnou mašinérií, která svými koly, pákami a válci tvoří a zároveň ničí: není tomu ale tak. Stát jest ve skutečnosti něco zcela jiného: jest to souhrn národa samého, stát jest obcí takovou, kde lid k nejvyššímu snažení směřuje, a poněvadž člověku nic vyšším není nežli opět člověk, jest tedy stát všeobsahující formou, ve které se obráží veškeré snahy kulturní.“ Vůdčí myšlenkou této úvahy byla tedy spolupráce a solidarita, další dominantní znak demokratického socialismu. Často k formulování svých názorů využíval jako podkladů článků z Arbeiterfreundu a dalšího libereckého periodika Volksfreund.

Tyto myšlenky rozváděl i ve svých statích roku 1881. Důsledně se věnoval i odborářské (hospodářské dělnické spolky) otázce. V článku Umění a socialismus (listopad 1880 Dělnické listy) polemizoval s tvrzením, že dělníci mají nepřátelský vztah ke kultuře. Obdobné myšlenky rozvíjel i ve svých početných veřejných projevech na schůzích pronášených před početným a názorově pestrým auditoriem. Politický spolek, který se měl zabývat pořádáním veřejných diskusí, byl však policií po necelém půlroce svého účinkování rozpuštěn r. 1880. To však tyto snahy neukončilo; sociální demokraté hledali a nacházeli všemožné cesty, aby v nich mohli i nadále pokračovat. Začali se tu střetávat i s mladočechy a Národními listy. Těmito střety se český demokratický socialismus dále vyhraňoval a posiloval; hlavní plody tohoto úsilí začal však sklízet až počínaje přelomovými devadesátými lety předminulého století následnou generací svých předáků.

Vztah k ruským lidem práce

Pecka se obíral i ruskou problematikou. V článku Dozvuk ruských událostí (duben 1881, Dělnické listy) se zabýval událostmi po násilné smrti cara Alexandra II. Osvoboditele (1855–1881). Povšiml si jednoho charakteristického jevu: „Jest pozoruhodno, že od doby Petra Velikého – o dřívější době ani se nezmiňujeme – skorem ani jediný ruský car nezemřel přirozenou smrtí – v tomto století žádný.“ Dále upozornil na skutečnou povahu ruského revolucionismu 19. století líče statistická data ze soudního procesu z listopadu 1877: „Ze všech 198 obžalovaných náleželo stavu šlechtickému 82, stavu úřednickému 19, vojenskému 8, stavu kněžskému 33, stavu větších obchodníků 11, stavu měšťanskému 28, stavu rolnickému 17. Z toho nejlépe viděti, že nihilismus (anarchismus, narodnictví – JM) rekrutuje se skorem výhradně z vyšších tříd.“ Spatřoval v tom výraz stoletého zaostávání Ruska za dobovou Evropou (roku 1917 doboví současníci tento stav odhadovali na 60–70 let). Tradice této rezistence se podle Pecky datovala již od dob Nikolaje (Mikuláše) I (1795–1855). V polemice se soudobým českým tiskem se vyjádřil ještě jasněji: „Kdo hází ruské nihilisty do jednoho koše se socialisty, komunisty a Internacionálou, dokazuje, že celému hnutí ani za mák nerozumí.“ Značnou část svých vědomostí načerpal z osobních kontaktů s ruskými demokratickými emigranty; v žádném případě nebyl rusofobem. Plyne to i z obsáhlého policií zabaveného Peckova dopisu Zápotockému z r. 1878 zabaveného policií: „Nikdo nám není blíže než ruští soudruzi, kteří jsou na našimi spojenci v boji s carismem, pod jehož přímým nebo nepřímým vlivem všichni trpíme.“ (Dopis vznikl pět let přes založením prvního jádra ruského demokratického socialismu – skupiny Osvobození práce /Osvobožděnije trúda/ Grigorijem Valentinovičem Plechanovem /1856–1918/.)

Předchozí díly:

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.