Jiří Málek se ohlédl za sociálnědemokratickým intelektuálem a novinářem Patrikem Eichlerem, který nás opustil předčasně ve věku 42 let.
Neočekávaně zemřel v pouhých 42 letech věku Patrik Eichler. Formálně byl ředitelem Masarykovy demokratické akademie, redaktorem dvouměsíčníku Listy, politickým komentátorem.
Kdo vlastně byl? Určitě vzdělaný a empatický člověk. Otevřený k diskuzi i názorům, které třeba nesdílel. Svoji politickou i publikační cestu vedl vždy vlevo. Určitě byl blízký koncepcím spíše evolučního než revolučního řešení; v českých podmínkách byl vždy blízko sociální demokracii. Ale o své pozici nikoho nepřesvědčoval tlakem, ale argumenty. Pracovně i osobně jsem ho znal déle než deset let. A právě díky jeho přístupu, který nevyostřoval problémy, ale naopak hledal cesty, jak je mírnit, se podařilo již koncem minulého desetiletí postavit určité chodníčky mezi institucemi, které se zaměřovaly na teorii a myšlenkovou orientaci v levici. Tehdy se z „antagonistických“ ideologických protivníků stávaly subjekty, které, aniž by byly tlačeny k opuštění svých pozic, byly připraveny spolu hovořit, vzájemně se vyslechnout a přemýšlet o názorech oponenta. Bohužel několikaleté covidové intermezzo tuto dobře nastoupenou cestu utlumilo a částečně i přerušilo. Přesto akce, semináře a další veřejná setkání organizované Masarykovou demokratickou akademií, ve které Patrik dlouhodobě byl tvůrčí i organizační duší, byly stále častěji navštěvovány i lidmi z druhého „tábora“. A platilo to i naopak. A ukazovalo se, že ani na jedné straně nejsou andělé a čerti, ale normální levičáci se svými plusy i minusy. Patrik Eichler se nebál do české levicové diskuse přinášet i témata, která jí byla vzdálená, ukazoval polskou politickou realitu, představoval její levicové osobnosti. MDA se pod jeho působením nevyhýbala ani česko-německým vztahům včetně role sociální demokracie.
Patrik Eichler byl takový nenápadný stavitel mostů, můstků i chodníčků mezi různými proudy české levice. A to nám bude velmi chybět. Byl otevřený přinést i svůj osobní vklad do snahy o posílení levice. A nebál se o vlastní „prestiž“, například, když kandidoval do pražského zastupitelstva na kandidátce bez jakékoliv šance na úspěch jeho ani strany, ale byla to kandidátka strany Levice. Cítil potřebu se podílet i na hledání pozitivních průniků v evropské levici; nebylo mu proti mysli účastnit se Evropského fóra levicových a progresivních sil loni ve Vídni, kde vedl oficiální dialog svojí účastí na jednom panelu, i neoficiální dialog s různorodými levicovými účastníky a partnery. Aktivně působil i v evropské sociálně demokratické síti FEPS – Nadaci pro evropské progresivní studie. Pomáhal také evropské síti transform a jejímu tehdejšímu předsedovi Walteru Baierovi v jeho práci na austromarxismu a jeho českých kořenech, jako byl B. Šmeral.
Nemohu si nevzpomenout na řadu osobních setkání. Většinou u kávy a případně kousku nějaké sladkosti v malé kavárničce, kdy jsme „politicky klábosili“, sdělovali si své názory na aktuální dění, hledali cesty, jak pomoci hroty konfliktů spíše ulamovat než vyostřovat. Dařilo se nám naše případné názorové odlišnosti překonávat ironií a sarkasmem. Ale také v nalézání toho společného i definování toho „nespolečného“, což nám ale nebránilo v dialogu. Na dokreslení našeho „soužití“ zde je příklad častého našeho pozdravu – On: Čest práci; Já: I tvé bohulibé. Společně: Amen. A chtěl bych připomenout i jeho oblíbené uzavření diskusních setkání, které moderoval. Na závěr položil panelistům otázku (vlastně úplně mimo téma): Co byste doporučili z vaší poslední četby návštěvníkům? Mnohé z nich zaskočil, a člověk si třeba i uvědomil, jak málo čte mimopracovně a že jen obtížně hledá, co by mohl doporučit.
Jako závěr této krátké vzpomínky mne vytanula v paměti část básně:
Jakou stopu po sobě zanecháš?
Stopu,
aby po tobě vytřeli parkety
a pohlédli za tebou nevraživě,
nebo
neviditelnou trvalou stopu
v cizí duši na mnoho let?
Po Patriku Eichlerovi není potřeba cokoliv vytírat a lze jen doufat, že i v dnešní hektické a povrchní době jeho neviditelná trvalá stopa přinejmenším v mé duši přetrvá. A věřím, že i v jiných duších.