Rozsáhlá recenze historika Jiřího Malínského věnovaná knize Inventura aneb kam jsme došli kriticky bilancuje polistopadovou proměnu české ekonomiky a společnosti a hledá východiska pro jejich budoucí směřování.

Demografická diagnóza

Porovnání s komunistickou praxí není možné; byla totiž založena ne finančně, ale sociálně a demograficky. Hypoteční finance dosahují v souhrnném tvaru necelých 2 bil. Kč. Sekundárním následným jevem podporují další odliv financí z ČR. Asociální důsledky, ke kterým to následně vede, nepřímo zrcadlí indikátor celoročního chatařského bydlení: zatímco v roce 2011 takto bytovalo 35 480 osob, v roce 2021 to činilo 77 253 osob při 577 000 prázdných bytů (také tzv. investiční byty). Demografická reprodukce přesáhla nejhorší údaje z konce XVIII. století (v Česku tehdy žily zhruba 4 miliony lidí). Navíc „Nerespektují známý makroekonomický fakt, že výstavba dostatečného počtu bytů je díky silnému multiplikačnímu efektu osvědčeným zdrojem ekonomického růstu, a to díky následným nákupům vybavování nových domácností (od koberců, záclon a nábytku až po nádobí a domácí spotřebiče.“ (s. 197–198). Hrozí také, že populační rozvrat kontaminuje celé XXI. století.

To kontrastuje s populačně zvlášť úspěšnou generací Husákových dětí nebo propopulační politikou prvního prezidenta francouzské Páté republiky generála de Gaulla. R. 1972 dostal dr. Husák od mladých lidí té doby (tj. mé generace) prostinkou odpověď: „Zajistěte stavbu dostatečného počtu bytů a přesvědčte Státní spořitelnu k poskytnutí aspoň třicetitisícových nízkoúročených půjček, hlavně mladým rodinám na pořízení vybavení bytu a s možností odpočtu několika tisíc korun při narození dítěte.“ (s. 199) Ve skutečnosti se však bytový problém začal řešit ještě za Novotného prezidenství v polovině šedesátých let. „Takže již v šedesátých letech přece byly – po otestování schůdnosti varianty panelové výstavby i u nás – vytypovány vhodné územní lokality pro bytovou výstavbu (pražské Jižní Město, Severní Město nebo ústecká Severní terasa).“ (s. 199) Totalita není vždy bita. V současnosti se vše připravuje po kocourkovsku – staví se od střechy. A kolem roku 2000 se jaksi pominul nástup silných populačních ročníků tak řečených Husákových dětí dnes dorůstajících důchodcovského věku.

Chorobná demografická struktura velmi blízké budoucnosti, jak se jevově nezvratně rýsuje od zhruba od r. 2010,  měla své předznamenání v rozvratu devadesátek, který se ztrácel v sebeomamujícím mlhavém oparu polistopadové euforie (srv. p. 203–205 na s. 202). Jejich nejspornějším odkazem byly úpadkové změny ve společenském chování (srov. grafy 28 a 29, ss. 203 a 204). Ukrajinský příliv posledních let je jedním z mnoha bezděčně příživnických úderů populačního rozpadu východoevropské země, která až systematicky ničí svou vlastní budoucnost.

Rozkolísání populačního vývoje vede k roztříštěnému, následně se „přirozeně“ zpochybňujícímu kurzu investic, jež se předčasně opotřebovávají. Hrozí nám – mluvilo se o tom úkrajem již v „devadesátkách“ – snížení počtu obyvatel až o třetinu (z 10,5 mil. na zhruba 7 mil., tj. na úroveň zhruba roku 1850). XXI. století se může v nejen českých dějinách stát stoletím depopulace. A ne na posledním místě hrozí rozvrat reprodukce pracovní síly – ani umělá inteligence nenahradí bazální bytí druhu Homo sapiens faber (tak jsme se v záchvatu sebestředné pýchy sami pojmenovali).

Další příznaky počínající populační krize

Svou váhu mají i subjektivní faktory zesilující rozjíždějící se demografickou krizi. Výchova dítěte je v současnosti zvlášť nákladným a nesnadným koníčkem. Celkové náklady jsou odhadovány na zhruba 10 000 Kč měsíčně a až na 120 000 Kč ročně. „Nelze přitom říci, že by stát rodinám snad vůbec nepomáhal tyto celkové náklady krýt nejrůznější formou (a selektivně v závislosti na příjmu rodiny)“. (s. 206) Dále sem spadá rodičovský příspěvek, daňové úlevy, přídavek na dítě, příspěvek na bydlení (nejnověji nesnadně se rozbíhající superdávka; k r. 2025 to bylo zhruba 25 mld. Kč ročně). Podle autorů je to nedostatečná makroekonomická částka.

Specifickým jevem jsou rozvody. Snahy o postih neplatičů alimentů jsou stále právně víceméně neúčinné. Mimoto se téměř polovina dětí rodí mimo manželství. Matky (v nečetných případech i otcové) samoživitelky jsou ze sociálně nejzranitelnějších. Pominout nelze ani citelné změny v dosavadním životním stylu rodiny. Stejně jako finanční důsledky (pastelkovné). Chorobné prvky v moderní ženské emancipaci také nejde podcenit. „Ženy se postavily proti vlastním tělům, odmítly jeho reprodukční funkce, odmítly výhody doživotního manželství, které nahradily de facto tím nejhorším z mužů.“ (s.208)

Potraty dovršily v této zvrácené optice vzájemnou zaměnitelnost mužů a žen. „Mezipohlavní přestupy“ vedou k rodinám složeným z mezipohlavních (jinopohlavních) rodičů; děti v nich si v zralejším věku stěžují na absenci otcovského a mateřského principu (muži a ženy jsou v těchto sociálních rolích nenahraditelní) během své výchovy v mládí. (K tomu je nutné připojit překvapené až zaražené reakce prvních západních žen na konfrontaci s praxí československé ženské emancipace z počátku devadesátých let i šokující poznání socioložky střední generace Kateřiny Liškové /nar. 1976/ o komunistickém předstihu oproti Západu v intimních věcech působením Sexuologického ústavu a zakladatele československé sexuologie prof. Josefa Hynie /1900–1989/ a jeho spolupracovníků.)

Normalizace a polistopad

Pro porovnání: výše sociálních podpor r. 1973 dosáhla v Československu 25,1 mld. Kčs. Mimo základní peněžní pomoc (14,6 mld. Kčs), kde největší komponentou byly dětské přídavky (10 mld. Kčs)Dále byly služby dotované státem (3,7 mld. Kčs), nepřímá podpora rodin s dětmi (6,8 mld. Kčs) a její nejsilnější složka sleva daně ze mzdy (4,7 mld. Kčs). Celkově tyto výdaje podle údajů autorů tvořily 6,2 % HDP. V aktuálním srovnání měřeno paritou kupní síly by dnes bylo nutné na tyto účely věnovat 520 mld. Kč (výdaje ministerstva práce a sociálních věcí dosahují v rozpočtové kapitole za rok 2025 desetimiliardových částek). Obdobně se demografické (populační) vlivy objevují i v důchodovém pojištění (kolem 700 mld. Kč). Jistotou je ubývání počtu seniorů v nejbližších deseti letech. Situaci znesnadňují průběžná „politická klání“. Znepokojivé jsou podle autorů i asociální projevy části české společnosti o jejich údajné nadbytečnosti. Vadí i jejich dlouhodobá paměť. Skutečnost je však protikladem mediálního stereotypu o seniorech jako údajně zaostalé části společnosti.

Svůj dosah má také částka-výzva spojená s utrácecím potenciálem této části obyvatelstva. Podstatná složka těchto peněz je založena i na předpokladu dlouhodobých podložených výhledů. Základním zdrojem je průběžné solidární financování doplněné vícepilíři. Výplata obratem silně omezuje prostor pro machinace. Extrapolační úvahy o vyčerpatelnosti důchodových zdrojů ignorují celou řadu tušitelných i neočekávatelných kvalitativních černých labutí. Autoři tuto úvahu docelují seznamem dosažitelných žádoucích změn. (s. 211) Důležitým agregátem je i vazba důchodů na HDP (srv. tabulku 13 na s. 213). Dlouhodobě se pohybuje kolem 8,5 % HDP. Je přitom nutné odlišovat stálé (pokles) a běžné ceny (optický vzestup). To platí i pro poměr starobního důchodu a hrubé mzdy (dnes hluboko pod 50 %, r. 1990 na 53 %). Naše důchody jsou srovnatelné s průměrem Evropské unie.

Další doplňkový údaj vychází z porovnání růstu mezd a platů za léta 2010–2022: zatímco objem mezd vzrostl o 82 %, objem starobních důchodů o 57 % a HDP o 70 %. Teze o neudržitelném růstu důchodů získává v těchto srovnáních na bezzubosti. Dokonce byl tento účet (2018, 2019) i přebytkový. Současnou – ale také dlouhodobou – otázkou je osamostatnění tohoto účtu. „Proč jsou takové návrhy důležité? Především proto, že důchody – jak už bylo výše řečeno – jsou vedle makroekonomické stránky velké politikum a v této podobě jsou i ‚hračkou‘ pro politiky. Ti zde v podstatě nemají žádné zábrany a bez problémů slíbí i to, co je v rozporu např. s požadavkem solidárnosti v systému důchodů, jak si ukážeme.“ (s. 215) V dalším textu je podáván hrubý soupis dalších nápadů, plozený s pohledem upřeným na volební preference a výsledky. To je také základ Jurečkova „lidoveckého výchovného“ a naopak „trestu“ srážkami z důchodu pro v minulosti výše postavené komunisty.

Nejhorší nejhůř postiženou skupinou obyvatelstva jsou, jak se zmiňují autoři, osamělé starší ženy. Důchodový systém na ně pamatuje zápočtem péče o dítě do 4 let jeho věku tzv. náhradní dobou pojištění. Jako tzv. vyloučená doba se vylučuje při výpočtu celoživotního průměrného výdělku; to se odráží u bezdětných žen, kterým se tento přínos z vyloučené doby nezapočítává. Dalším specifikem je doba dožití u „statistického muže“, která je o 4 roky kratší než u „statistické ženy“. Demografická struktura současných důchodců je ovšem pestřejší včetně komunistických mezníků (odchod do důchodu v 57 letech a při započítání dětí ještě o několik let méně). Včetně her EU s ženskými kvótami (poměrnost zastoupení ve vedoucích orgánech soukromých společností mj. i ve stavebnictví a dopravě). Podle autorů tento právně kypivý stav je ideálním polem pro tzv. politické hry. (s. 219)

Státní důchodový úřad

„Revoluční myšlenka“ osamostatnění důchodového účtu (za První republiky existovala v letech 1926–1946 Ústřední sociální pojišťovna) narážela na masivní nesouhlas většiny české politické scény. Z kontextu věci je zjevné, že tento současný účet není plnohodnotný. Autoři zdůrazňují: „Kdyby to byl skutečný a samostatný účet, musel by být také samostatně spravován a musel by být také předmětem finančních operací, musel by evidovat i výnosy z těchto operací apod. což reálně neexistuje, protože se o těchto výnosech v žádné zprávě MF nehovoří (neboť neexistují).“ (s. 220, zvýraznili autoři) Autoři považují za důvodný předpoklad, že důchodčí peníze jsou během roku používány ke krytí krátkodobých potřeb dalších účtů. Příliv peněz je masivní – zhruba 50 mld. Kč měsíčně – a tvoří tak zhruba třetinu všech státních příjmů. To stát zbavuje nutnosti získávání půjček na finančním trhu. Potíž je v tom, že stát manipuluje penězi, jež mu nepatří. (Viz p. 230 na s. 221)

„Až dosud se stát, resp. jeho ministerstva i ministři k tomuto sociálnímu pojistnému chovali tak jako kdyby mu tyto peníze patřily a stát si s nimi také mohl dělat, co se mu zachtělo.“ (s. 221) Autoři vidí řešení v přebudování České správy sociálního zabezpečení v Státní důchodový úřad. Měla by to být jakási paralela ke správě zdravotního pojištění. Úřad by mohl v reakci na různé politické „nápady“ zveřejňovat své oponentní názory; tím by se znesnadnila „hra politických sil“. Bylo by nutné probrat i stále citelnější záporná salda důchodového hospodaření. Vnesl by se také racionalismus do jeho příjmové strany. A řešila otázka anarchistického pojišťování živnostníků a vůbec malopodnikatelů.

Dalším oříškem jsou dřívější odchody do důchodu fyzicky náročných profesí. Týká se to především zdravotních záchranářů a profesionálních hasičů. K tomu přibyly některé formy zdravotních sester, řidičů kamionů, těžkých hutních provozů atd. Další potíží je způsob výplaty těchto důchodů mj. i z financí jejich zaměstnavatelů. Řešením by bylo jejich samostatné (z)účtování. I tady by podle autorů měly platit valorizace vkladů během aktivního věku.

Specifickým segmentem jsou dále osoby samostatně výdělečně činné (kolem 1 mil. lidí). Je nutná jejich vnitřní diferenciace. Např. na venkově se jejich reprodukce neliší od příjmu námezdní pracovní síly (srv. tabulku 14 na s. 225). Problémem je stanovení výše zdanitelného základu. (Srv. tabulku 14 na s. 225). OSVČ nemusí účtovat své náklady při použití nejjednoduššího postupu paušálního stanovení nákladů. Pak se to vztahuje na 60 % příjmů (autory je demonstrován tento příklad: při příjmu 100 000 Kč je jako základ daně vykazováno 40 000 Kč a při použití těchto algoritmů základ pro odvod sociálního pojištění činí 29,2 % základu, tj. 6 424 Kč. Následují další propočty, z nichž plyne, že zaměstnanecký odvod na sociální pojištění činí 11 840 Kč, kdežto za OSVČ samotného již zmíněných 6424 Kč (54 % zaměstnaneckého odvodu). V nedávné minulosti se zvažovalo oddělení účtu OSVČ plateb; při zachování současných poměrů by to vedlo k deficitu takového účtu.

Vedlejším produktem této specifické subkultury jsou žalostné výkřiky umělců, kteří lkají nad výší vyměřených důchodů. Autoři se dále vyjádřili s neobvyklou vstřícností: „Mohli bychom se možná smířit s tím, že OSVČ budou platit méně než zaměstnanci do důchodového pojištění, ale také OSVČ by měli vědět, že ve stáří musí spoléhat i na jiné příjmy např. z komerčního důchodového pojištění či z toho, že budou mít nějakou zajímavou investici, která jim ponese pravidelný příjem.“ (s. 227) Co je zcela zásadní je skoncovat s dosavadním politikářským partajnickým pojednáváním této problematiky během získávání hlasů ve volbách.