Politolog Petr Drulák komentuje politický vývoj v Izraeli, který ukazuje zásadní změnu a proměnu izraelského vztahu k USA.
Izraelské volby skončily patem. Ani jeden z hlavních bloků nedosáhl na většinu. Teoreticky se nabízejí dvě možnosti: vláda národní jednoty vedená Likudem, ať už s Netanjahuem či bez něho, nebo menšinová vláda Gadiho Eizenkota. Museli by ji však podpořit arabští poslanci, kteří výrazně posílili. Ale to nesjpíše vylučuje Eizenkotův postoj k izraelsko-palestinskému konfliktu, který se příliš neliší od Netanjahuova.
Nicméně pod povrchem běžného politického provozu dochází v Izraeli k zásadnějším posunům. Palestinský útok 7. října urychlil proměnu hluboce zažitých představ o povaze a bezpečnosti židovského státu. K politicky nejdůležitějším patří obrat ve vztahu k USA, s nimiž Izraelci už do budoucna nepočítají. Alespoň to tvrdí někdejší šéf izraelské vojenské zpravodajské služby generál Tamir Hayman.
Hayman vše odvozuje od změny v tom, jak Izraelci definují sami sebe a svůj stát. Izrael vzniká jako stát židovský a zároveň demokratický. Tyto dva principy se podle něho dostávají do rozporu, v němž univerzální normy demokracie ustupují židovství pojímanému nábožensky a etnicky. V případě Izraele jde o zásadní posun, který žádá hlubší vysvětlení.
I u jiných národů by podobná změna byla významná, avšak nikoliv převratná. Národ obvykle stojí nad konkrétním politickým režimem, ať už demokratickým nebo nedemokratickým. Změna režimu se může dotknout národní identity, ale nemění ji; ve dvacátém století byla Itálie královská, fašistická i demokratická, ale pořád to byla Itálie. Výraznou výjimkou jsou USA. Jejich národ vzniká na americké ústavě a pokud tam jednou vznikne monarchie, už nepůjde o Američany, jak je známe. Další výjimkou je právě Izrael. Právo na existenci získává v důsledku hrubého a masového porušování práv evropských Židů německými nacisty, tudíž se závazkem respektu k demokracii a lidským právům. Vzniká jako bytostně demokratický stát.
I když Izrael již od svého vzniku hrubě porušuje práva Palestinců, dlouhá desetiletí se hlásí k obecným demokratickým ideálům. Ona porušení může přičítat výjimečné situaci způsobené nepřátelstvím arabských sousedů a dokonce se pokoušet o částečnou nápravu nástroji právního státu. Politickým nositelem této koncepce byla sekularizovaná aškenázská elita evropských emigrantů ve Straně práce. Ale současná politická elita, ať už v táboře Netanjahua či Eizenkota, to už nějakou dobu vidí jinak. Židovský národ a stát pojímá nejen nezávisle na obecných demokratických normách, ale přímo v rozporu s nimi.
Co všechno podle Haymana tento posun přináší? Nejzávažnějším posunem je politika permanentní války, v níž mír je dočasným nástrojem, nikoliv konečným cílem. Rozpor mezi Židy a Araby se s opuštěním sekularizace a univerzálních norem stává nepřekonatelným a trvalé mírové soužití nemožným. Jak se může Izrael udržet proti arabské demografické přesile? Doma, popřením palestinských práv na vlastní stát i plnoprávné občanství. Venku, sázkou na vnitřní slabost arabských států. Izrael je nepovažuje za státy v pravém slova smyslu, nýbrž za sdružení kmenů. Vzájemnou kmenovou nevraživost může využívat k trvalému oslabování arabských státních struktur.
Do tohoto schématu však nezapadají Írán ani Turecko: nearabské, antisionistické mocnosti se silnými státy. Hayman je vůbec nezmiňuje. Ale jeho výklad pomáhá pochopit, proč Izrael dnes považuje za hlavní hrozbu Írán spíše než arabské islamisty a proč se do budoucna stejně tak obává Turecka. Izrael nejspíše věří, že ho před jejich armádami ochrání arabské nárazníky a před jejich raketami vlastní jaderný arzenál.
V takto definované situaci si Izrael nemůže dovolit obranné války. Musí mít neustále iniciativu a jakoukoliv rýsující se hrozbu již v zárodku odstranit. Tato strategie má tři komponenty: preventivní vzdušné údery, okupace sousedních území (Sýrie, Libanon), kam se pak mohou přenášet válečné operace, a válečné využití osadníků. Jakkoliv je izraelská společnost od počátku silně militarizovaná, platíval zde princip odlišení vojáků a civilistů. Ten se u osadníků stírá, kolonie posledních desetiletí se staví na územích, na něž Izrael nemá žádný právní nárok. Vznikají a udržují se násilím, jehož nositeli jsou vedle vojenských jednotek také osadnické milice. Dnes se jejich boj soustředí na Západní břeh, ale jsou také v Sýrii na Golanských výšinách, přičemž existují plány na zřízení osad v Gaze a Libanonu.
Všechny tři komponenty jsou v zásadním rozporu s mezinárodním právem a Izrael se při jejich uskutečňování může spoléhat jen sám na sebe. Stejně do budoucna nemůže počítat s podporou USA. Pokud Američanům o něco jde, dají bez problémů mezinárodní právo stranou, ale vadí jim, když ho mají porušovat jen kvůli spojencům. Izrael naopak čelí nejrůznějším omezením, jimiž Washington svoji pomoc podmiňuje. Ale to vše se dá překonávat.
Konec jejich zvláštního vztahu přinášejí dva hlubší faktory: mocenský úpadek USA a hodnotový rozchod obou společností. Izraelským odklonem od demokracie začínají americké univerzální hodnoty podle Haymana etnicko-náboženský Izrael ohrožovat. Pokračováním amerického spojenectví by se Izrael nechal svazovat velmocí, která bude stále méně nabízet a normativním působením ho bude destabilizovat.
Ale taková hodnotová hrozba se naplní, jen pokud samotné USA setrvají na svých univerzalistických principech. To nelze vyloučit, ale ani slepě předpokládat. Podobně jako v mezinárodním obchodu opouštějí v důsledku ekonomického slábnutí předchozí ekonomický univerzalismus a přiklánějí se k protekcionismu, mohou v důsledku celkového mocenského oslabení revidovat i svůj univerzalismus politický. Ale nic to nemění na tom, že USA nebudou moci Izraeli poskytovat co dnes. Ubrání se Izrael sám nebo si najde jiného ochránce?
Ti, co dnes tvrdí, že Izrael směřuje do věčných válek a mezinárodní izolace, které nemusí ustát, jsou obviňováni z protiizraelského zaujetí či dokonce antisemitismu. Z ničeho takového Haymana podezírat nelze, donedávna patřil ke špičkám hlubokého státu. Izraelské směřování nehájí ani otevřeně nekritizuje. Spíše klade otázky, které sebou nese, přičemž neskrývá své znepokojení nad slepými uličkami. Východisko dnes nenabízí ani Netanjahu ani Eizenkot.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k publikování na jiné weby.