Politolog Petr Drulák píše politickém sporu o polský Ústavní soud, který vidí jako otázku boje za svrchovanost země.
Nestává se často, aby státník ukončil zahraniční cestu dříve, než začala tím, že v půlce letu otočí letadlo domů. Ruský premiér Primakov takto v roce 1999 nedoletěl do Washingtonu, když se ve vzduchu dozvěděl, že NATO zahájilo údery na Srbsko. Minulý pátek zase nedoletěl do Senegalu polský prezident Karol Nawrocki. Během letu dostal zprávu, že vláda premiéra Donalda Tuska provádí na Ústavním soudu převrat. Po přistání se rozjel do budovy soudu, aby svojí fyzickou přítomností bránil vzbouřeným soudcům a zásahovým jednotkám v převzetí kontroly. Polský boj o ústavní soud je velkým evropským bojem o vnitřní i vnější svrchovanost.
Vše začalo v roce 2015, když liberální vláda v očekávání volební porážky v předstihu najmenovala ústavní soudce. Ale tím zasáhla do pravomoci konzervativní vlády, která volby skutečně vyhrála. Nenechala si to líbit a po svém si upravila pravidla tak, aby co nejrychleji získala nad ústavním soudem plnou kontrolu. Dokud byli prezident a premiér z jedné konzervativní strany, mohlo to do určité míry fungovat.
Ale liberální opozice přenesla spor do Bruselu; její hlava Donald Tusk tam tehdy působil jako předseda Evropské rady. Evropská komise pak vystavovala Polsku za ústavní soud špatné vysvědčení z právního státu, což byl jeden z důvodů blokování evropských fondů. Po Tuskově návratu do čela polské vlády se naplno rozhořel spor o soud mezi liberální vládou a konzervativním prezidentem, nejdříve Dudou pak Nawrockim.
Tuskova liberální vláda od svého nástupu Ústavní soud neuznává, ignoruje jeho výnosy a brání mu v normálním fungování. Nicméně jak se časem završují mandáty jednotlivých soudců, pokouší se na uvolněná místy dosadit svoje nominanty. Tomu zase brání Nawrocki. Odmítá přijmout jejich přísahu, bez níž se nemohou stát soudci. Tuskovci zorganizovali v dubnu v parlamentu vlastní přísahu a ještě se obrátili na Evropský soud pro lidská práva při Radě Evropy, který jim dal za pravdu. Obojí nechalo prezidenta chladným.
Minulý pátek se pokusili prolomit ústavní pat tím, že za policejní asistence pronikli do budovy Ústavního soudu, aby sesadili jeho vedení. Opozice svolala k budově demonstraci za účasti Kaczynského a dalších lídrů ale dovnitř skrze policejní kordon nepronikli. Do budovy se nedostal ani právě sesazený předseda Ústavního soudu. To se podařilo až hlavě státu. Nawrocki dorazil z letiště přímo do hádky s liberálními soudci; došlo i na strkání. Pat pokročil do schizmatu. Ústavní soud má dnes dva šéfy, dosavadního předsedu Święczkowského, kterého uznává prezident, a novou předsedkyni Korwin-Piotrowskou, která se za podpory premiéra ujala vedení a s Nawrockim se v noci z pátku na sobotu málem poprala.
Spor je pro Tuskovu koalici nebezpečný. Za pořádek v zemi odpovídá vláda a justiční chaos jí nutně bude přičten k tíži. Navíc obsazení soudu policií a sesazení stávajícího předsedy, které nařídil ministr spravedlnosti, porušuje pravidla právního státu tak hrubě, že se ozývá domácí i zahraniční kritika z kruhů, které jinak nejsou polské opozici nijak nakloněné. Tři polští velvyslanci na protest odstoupili s tím, že takovému režimu nebudou sloužit.
A štěpit se může i Tuskova koalice. Prezident chce svolat kulatý stůl k řešení situace. Tuskova strana dialog odmítá, ale někteří koaliční partneři pozvánku přijali. Tuskovci se navíc zesměšňují, když sahají po argumentu, jímž si evropské liberální elity zvykly v posledních letech smést každý vážnější problém. Své oponenty obviňují, že nahrávají Rusku. Vzhledem k tomu, že v tvrdé konkurenci evropských rusofobů jsou Kaczynského národní konzervativci stabilně na prvním místě, vyznívá toto obvinění ještě směšněji než obvykle.
A jak si polský volič vyhodnotí zasahování Evropské komise? Nevyužila příležitost mlčet ve sporu, v němž nemá žádné kompetence a postavila se za Tuskovu vládu. Z Bruselu svým stanoviskem pouze potvrdili rozšířené podezření, že premiér Tusk je jejich agentem. Těžko se napřesrok bude moci před voliči prezentovat jako bojovník za polské zájmy.
Ale spor přesahuje Polsko, vede se o svrchovanost současných evropských států. Ačkoliv se členské státy EU považují za demokratické, ve většině z nich neplatí, že by konečným arbitrem politických sporů byl lid skrze referendum či z vůle lidu přímo odvozená autorita, tedy premiér či prezident. Centrum svrchovanosti definované jako schopnost a oprávněnost přijímat konečná rozhodnutí se pod vlivem liberálních doktrín přesouvá právě k ústavním soudům. Ty pod demokratickou kontrolou nejsou, ale jsou neodvolatelné a jejich rozhodnutí nenapadnutelná.
Proto Poláci, jimž na svrchovanosti záleží trochu více než jiným Evropanům, vedou tak lítý boj právě kolem této instituce. Pokud se dnes prezident s premiérem přou o to, čí soudci zasednou na justičním Olympu, bojují o podíl na konečném rozhodování.
Ale ústavními soudy to nekončí. Svrchovanost se přesouvá rovněž do Bruselu: k Evropské komisi, jejíž uzurpace nových kompetencí dosahuje za předsednictví Ursuly von der Leyenové nových vrcholů, a k Soudnímu dvoru EU, který již přes šedesát let pomáhá vyprazdňovat svrchovanost členských států. Brusel má zájem, aby v ústavních soudech zasedali liberální, pro-bruselští soudci, kteří tomuto vyprazdňování nekladou překážky. Polští konzervativní soudci se proti tomu obracejí, ale ohradit se občas umí i soudci němečtí. Jak už to ve velkých politických bojích bývá, i v evropském boji za svrchovanost se na straně demokracie scházejí hráči, kteří jinak příliš společného nemají.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k publikování na jiné weby.