Mírová mise OSN v Západní Sahaře zahájila po třech a půl desetiletích ukončování činnosti. Jde o výsledek diplomatického střetu USA a Ruska v Radě bezpečnosti.
Západní Sahara leží na severozápadě Afriky při pobřeží Atlantiku. Rozlohou se blíží americkému státu Colorado a patří k nejřidčeji osídleným oblastem regionu. Její strategický význam zvyšuje poloha u Atlantiku, rybolovné oblasti a nerostné bohatství, zejména ložiska fosfátů. Po 35 letech zde končí jedna z nejdéle působících mírových misí OSN. Mise MINURSO, jejímž původním úkolem bylo připravit referendum o budoucnosti Západní Sahary a dohlížet na příměří mezi Marokem a hnutím Polisario (hnutí usilující o samostatný stát) přišla o mandát. Rada bezpečnosti se 30. října 2026 nedokázala shodnout na jeho prodloužení a od 1. listopadu začal proces postupného ukončování operací.
Rozhodnutí nebylo výsledkem dohody znesvářených stran, ale především střetu velmocí. Spojené státy předložily návrh, který podporoval marocký plán autonomie a počítal s přeměnou dosavadní mise. Rusko jej vetovalo. Následně neuspěl ani ruský protinávrh na prodloužení původního mandátu o další rok. Pro něj hlasovaly pouze tři státy, jeden člen Rady bezpečnosti byl proti a jedenáct se zdrželo.Výsledkem je situace, kdy mezinárodní mechanismus, který po desetiletí pomáhal předcházet eskalaci konfliktu, ztratil politické krytí. OSN přitom zdůrazňuje, že konec mise nijak neruší právo obyvatel Západní Sahary na sebeurčení. Diplomatické úsilí má pokračovat prostřednictvím osobního zmocněnce generálního tajemníka Staffana de Mistury. Území Západní Sahary bylo do poloviny sedmdesátých let španělskou kolonií. Když se Španělsko připravovalo na odchod, začalo si na oblast činit nárok Maroko a také Mauritánie. Proti těmto ambicím vystoupila Fronta Polisario, která se hlásí k právu původního saharského obyvatelstva na samostatnost.V roce 1975 Maroko uspořádalo takzvaný Zelený pochod, při němž do oblasti vstoupily desetitisíce marockých civilistů. Následovaly dohody, které umožnily Španělsku předat správní odpovědnost Maroku a Mauritánii.
Tyto kroky však nevyřešily otázku suverenity. Vypukl ozbrojený konflikt mezi Marokem, Mauritánií a Polisariem. Mauritánie se svých nároků vzdala v roce 1979, Maroko ale kontrolu nad většinou území udrželo a dnes spravuje přibližně čtyři pětiny Západní Sahary. Od oblastí pod kontrolou Polisaria je odděluje rozsáhlý písečný val, který Maroko vybudovalo jako obrannou bariéru. Pro Rabat je území integrální součástí království a označuje je za své jižní provincie. Polisario naopak usiluje o vznik nezávislé Saharské arabské demokratické republiky.OSN Západní Saharu nadále vede mezi nesamosprávnými územími, jejichž budoucnost nebyla definitivně vyřešena procesem dekolonizace.
Zásadní obrat měl přinést rok 1991. Maroko a Polisario tehdy přijaly plán příměří zprostředkovaný OSN a Organizací africké jednoty. Jeho součástí bylo vytvoření mise MINURSO – zkratky pro Misi OSN pro referendum v Západní Sahaře. Jejím hlavním politickým úkolem bylo připravit hlasování, v němž by obyvatelé mohli rozhodnout mezi nezávislostí a začleněním do Maroka.Referendum se však nikdy neuskutečnilo. Znesvářené strany se nedokázaly dohodnout především na tom, kdo má mít právo hlasovat. Maroko prosazovalo širší okruh voličů zahrnující i část obyvatel, kteří se do oblasti přistěhovali. Polisario trvalo na užším vymezení založeném na španělském koloniálním sčítání lidu. Obě strany se obávaly, že pravidla hlasování předem rozhodnou o výsledku.MINURSO tak postupně plnila především bezpečnostní a monitorovací funkci. Kontrolovala dodržování příměří, sledovala vojenský vývoj a podílela se také na aktivitách zaměřených na odminování a obnovování kontaktů mezi rozdělenými saharskými rodinami.Příměří vydrželo až do listopadu 2020. Tehdy Polisario oznámilo, že od něj odstupuje, a obnovilo ozbrojený odpor. Od té doby se oblast potýká s nízkou intenzitou nepřátelských akcí a přetrvávajícím napětím. Přítomnost OSN přitom představovala jeden z mála mezinárodních mechanismů, který umožňoval situaci nezávisle sledovat na obou stranách oddělovací bariéry.
Současný spor o budoucnost mise odráží změnu mezinárodního přístupu k Západní Sahaře. Maroko v roce 2007 předložilo návrh autonomie, podle něhož by území získalo vlastní samosprávu, avšak zůstalo by pod marockou suverenitou. Rabat jej považuje za realistický základ řešení a v posledních letech získal podporu řady západních zemí, včetně Spojených států, Francie a Velké Británie.Polisario a jeho hlavní regionální spojenec Alžírsko však takové řešení odmítají, pokud nebude obyvatelům umožněno skutečně rozhodnout o nezávislosti. Pro ně je marocký návrh pokusem předem omezit výsledek jednání.
Právě tato neshoda se promítla do říjnového hlasování v Radě bezpečnosti. Americký návrh podporoval marocký autonomní plán a počítal s pokračováním mezinárodního angažmá v pozměněné podobě, nikoli však s návratem k původnímu referendovému zadání. Rusko jej vetovalo s argumentem, že takový postup narušuje dosavadní rámec řešení a předjímá výsledek jednání. Ruský návrh na zachování původní mise však následně nezískal potřebnou podporu. Maroko konec mandátu uvítalo. Polisario jej označilo za nepřijatelný a Alžírsko kritizovalo podle něj jednostranné směřování amerického návrhu. Rozdílné reakce ukazují, že spor není pouze otázkou budoucnosti jednoho území, ale také testem vztahů mezi významnými mezinárodními aktéry. Západní Sahara je totiž jedním z hlavních ohnisek dlouhodobého soupeření Maroka a Alžírska. Alžírsko poskytuje Polisariu politickou, materiální a diplomatickou podporu a na svém území hostí saharské uprchlíky, zejména v okolí města Tindouf. Pro Alžír je případné uznání plné marocké suverenity nad Západní Saharou zásadní geopolitickou porážkou.Vztahy obou severoafrických mocností jsou dlouhodobě napjaté a v roce 2021 přerušily diplomatické styky. Jejich rivalita se promítá také do vojenských výdajů, regionálních aliancí a soupeření o vliv v severní a západní Africe. Konec MINURSO proto může mít důsledky daleko za hranicemi samotné Západní Sahary.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.