Polský Breivik vrhnul stín na Den nezávislosti

Czesław Kulesza píše v širším kontextu o nedávných tragických událostech v polském Krakově.

Masakr v Krakově zastínil oslavy polského Dne nezávislosti. Ačkoli tato tragédie na krátkou dobu posílila národní solidaritu, ulice i nadále ovládala krajní pravice a politické rozdělení zůstalo stejně hluboké jako dřív.

V sobotu 7. listopadu 2026 vjel muž autem na historické Hlavní náměstí v Krakově a zahájil palbu na kolemjdoucí. Šest lidí bylo zabito a patnáct zraněno, včetně dvou policistů. Později téhož dne policie objevila další tři těla v bytě v Ostrowci Świętokrzyském, malém průmyslovém městě ve středním Polsku. Patřila rodičům a mladší sestře útočníka.

Podezřelým vrahem byl 24letý Michał Oksiński, tovární dělník z Ostrowce Świętokrzyského. Zbrojní průkaz získal na začátku letošního roku a vlastnil několik zbraní. Během zatýkání byl zraněn a o dva dny později zemřel v nemocnici.

Podle mediálních zpráv byl Oksiński fascinován zbraněmi a masovými vrahy. Jeho kolegové ho popisovali jako uzavřeného a vzpomínali na jeho znepokojivé zájmy. Zprávy o jeho sympatiích ke krajní pravici vedly některé komentátory k tomu, že ho nazývali „polským Breivikem“, čímž odkazovali na norského pravicového teroristu zodpovědného za masakr 77 lidí v roce 2011.

Vyšetřovatelé však dosud nezjistili motiv Oksińského. Jeho smrt ztěžuje zjištění, do jaké míry k těmto vraždám přispěly osobní křivdy, násilná online kultura a případné extremistické přesvědčení.

Tato tragédie šokovala zemi, kde jsou masové střelby extrémně vzácné. Vyvolala také vlnu fám a politických obvinění. Zatímco obyčejní lidé truchlili za oběti, část politické a mediální elity již hledala způsoby, jak tyto události využít ve svůj prospěch.

Státní svátek, který rozděluje národ

K masakru došlo pouhé čtyři dny před polským Dnem nezávislosti, který se slaví 11. listopadu a připomíná obnovení polské státnosti v roce 1918 po 123 letech cizí nadvlády.

Tento svátek je však již řadu let poznamenán politickými spory. Jeho nejviditelnější událostí je Pochod za nezávislost ve Varšavě, který původně organizovaly krajně pravicové nacionalistické skupiny. V uplynulém desetiletí se pochod přesunul z politické okrajové sféry do hlavního proudu. Dnes přitahuje nejen radikální nacionalisty, ale i rodiny, mladé lidi a občany s relativně umírněnými konzervativními názory.

Mnozí přicházejí prostě proto, aby oslavili polskou nezávislost a zažili pocit sounáležitosti. To je součástí úspěchu tohoto pochodu. Nabízí totiž něco, co v současné politice často chybí: společenství, sdílené emoce a pocit, že je člověk součástí něčeho většího.

Popularita pochodu zároveň přispívá k normalizaci organizací a myšlenek, které za touto akcí stojí. Protiimigrační rétorika, etnický nacionalismus a nepřátelství vůči politickým oponentům jsou stále přítomny, i když mnoho účastníků tyto postoje vůbec nesdílí.

Letošní pochod se odehrál ve stínu krakovských tragických událostí. Tragédie zřejmě odradila od některých forem radikálního chování a demonstrace proběhla bez větších násilných střetů. Nacionalistické slogany a politické nepřátelství však nezmizely. Pochod byl také mimořádně početný. Varšavské úřady odhadly účast až na 250 000 lidí, zatímco nezávislé odhady v určitém okamžiku akce uváděly 120 000 až 160 000 účastníků.

Byl mnohem větší než alternativní shromáždění organizované antifašistickými skupinami.

Tato nerovnováha odhaluje vážnou výzvu pro polskou levici. Zatímco nacionalistická hnutí úspěšně proměnila Den nezávislosti v masovou oslavu, progresivní organizace se stále potýkají s tím, jak nabídnout stejně atraktivní a inkluzivní vizi vlastenectví.

Prezident mezi jednotou a konfrontací

Prezident Karol Nawrocki, podporovaný konzervativní stranou Právo a spravedlnost (PiS), se stal ústřední postavou, která spojila oficiální státní oslavy s nacionalistickým pochodem. Během ceremonie u varšavského Hrobu neznámého vojína Nawrocki uctil památku obětí útoku v Krakově a ocenil odvahu policistů a zdravotnického personálu. Vyzval k národní jednotě, brzy však přešel k politické konfrontaci. Kritizoval vládu za stav veřejných financí a zaútočil na ministra financí Andrzeje Domańského. Zmínil také přetrvávající spor ohledně polského Ústavního soudu, instituce, jejíž nezávislost je zpochybňována od roku 2015, kdy strana PiS zahájila reformu soudnictví.

Zástupci vlády reagovali ostře. Ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz se Domańského zastal a poukázal na rekordní výdaje Polska na obranu. Premiér Donald Tusk obvinil Nawrockého, že promarnil příležitost sjednotit Poláky.

Později téhož dne se prezident připojil k Pochodu za nezávislost. Jeho přítomnost dodala této nacionalistické akci další legitimitu. Zároveň však zdůraznila rozpor mezi prosazováním národní jednoty a podporou demonstrace, jejíž organizátoři prosazují exkluzivní pojetí polské identity. I slavnostní ceremoniál na počest nezávislosti země se tak stal dalším bojištěm mezi prezidentem a vládou.

Média, která těží z konfliktů

Tato tragédie také odhalila destruktivní roli stranických médií, zejména pravicové televizní stanice Republika. Krátce po střelbě v Krakově její šéfredaktor Tomasz Sakiewicz během živého vysílání naznačil, že policie na místě chyběla, protože její jednotky byly přesunuty do Varšavy. Ve skutečnosti policisté zareagovali rychle a jeden z nich stál během vysílání přímo za ním. Prokuratura následně zahájila vyšetřování výroků pronesených na tomto kanálu.

Tento incident ilustruje širší problém. Ve stále více polarizovaném mediálním prostředí v Polsku se i masová vražda může stát příležitostí k útoku na politické oponenty a k posílení loajality diváků. Kanál Republika rovněž prezentoval spor ohledně Ústavního soudu jako důkaz probíhajícího státního převratu. Taková rétorika připomíná polskou politickou historii, zejména vojenský převrat vedený Józefem Piłsudským v květnu 1926, přesně před sto lety.

Toto historické srovnání je zavádějící. Současné spory o ústavní instituce jsou závažné, ale nelze je přirovnávat k vojenskému převzetí moci. Jazyk neustálého nouzového stavu je však politicky užitečný. Proměňuje oponenty v nepřátele a podněcuje diváky, aby každý institucionální spor vnímali jako boj o přežití národa. Strach a hněv také přitahují publikum. V tomto smyslu není politická polarizace jen ideologickou strategií, ale také mediálním obchodním modelem.

Třídní rozměr nacionalismu

Existuje ještě jedna otázka, kterou debata kolem Pochodu za nezávislost často opomíjí: proč nacionalismus přitahuje tolik obyčejných lidí?

Hospodářská transformace Polska po roce 1989 přinesla prosperitu velkým městům, ale mnoho menších průmyslových měst zažilo zavírání továren, nejistotu zaměstnání a sociální úpadek. Lidem, kteří se cítí vyloučeni z hospodářského úspěchu nebo ignorováni politickými elitami, nabízejí nacionalistická hnutí uznání a pocit sounáležitosti.

Pochod za nezávislost je úspěšný částečně proto, že reaguje na tyto emocionální a sociální potřeby. Samotná národní hrdost však nedokáže vyřešit problémy nízkých mezd, nedostatku bydlení, slabých veřejných služeb či rostoucích nerovností. Ani obviňování migrantů či menšin nemůže zlepšit život polských pracujících.

Liberální establishment tomu často nerozumí. Odmítání všech účastníků pochodu jako fašistů jen posiluje pocit vyloučení, z něhož nacionalistická pravice těží. Levice potřebuje jinou reakci: takovou, která spojuje odpor k rasismu a autoritářství s ekonomickou jistotou, sociální spravedlností a inkluzivním pojetím národního společenství.

Lidé potřebují důstojná pracovní místa a dostupné bydlení. Potřebují však také důstojnost, uznání a pocit sounáležitosti.

Za hranicemi vlajek a politických rozporů

Krakovský masakr Polákům na chvíli připomněl něco, na co jejich političtí představitelé příliš často zapomínají: solidarita se buduje každodenními činy, nikoli vlasteneckými slogany. Policisté riskovali své životy, zdravotníci se starali o zraněné a obyčejní lidé pomáhali cizím lidem, aniž by se ptali na jejich politické názory či národnost.

Pochod za nezávislost ukázal, že nacionalistická pravice je stále schopná přivést do ulic obrovské davy lidí. Oficiální oslavy prokázaly, že političtí představitelé stále mají potíže povznést se nad stranické spory.

Reakce obyčejných lidí na krakovskou tragédii však nabídla jiný obraz Polska – obraz založený na péči, spolupráci a sdílené lidskosti. Skutečně demokratický patriotismus by měl na této zkušenosti stavět. Nakonec národ nespojuje počet vlajek nesených v ulicích, ale důstojnost a bezpečnost, které nabízí každému, kdo žije v jeho hranicích.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.